To jediné...To opravdové

Jsi dobro a milosrdenství a soucit a porozumění. Jsi klid a radost a světlo. Jsi odpuštění a trpělivost,síla a odvaha,jsi pomocník v době nedostatku,ten který utěší v době smutku,léčitel v době zranění,učitel v době zmatku.Jsi moje důvěra a moje tajemství.Jsi nejhlubší moudrost a nejvyšší pravda. Jsi největší klid a nejkrásnější láska. To všechno jsi. A v některých okamžicích života si to uvědomuješ.

-----

Nemůžu zapomenout na to co se událo. Pláču ani vlastně nevím kvůli čemu. Nikdo není doma a tak nikdo neslyší můj nářek. Už vím co mě chybělo celou tu dobu. Láska! To jediné čeho se tak těžko dosahuje a lehko se ztrácí. Až teď sem si uvědomila co se to vlastně stalo.

------

„Ano, dobře. Budu s tebou počítat.“ A tím náš hovor skončil. Byl už večer asi kolem osmé a už byla tma. Ten kdo se mnou hovořil byl můj nejlepší kamarád a můj spolusedící ve škole. „ Konečně! Už dorazil.“ Wendy a já jsme šli Matyášovi otevřít. „ Ahojík-Tak si konečně tady a párty může začít.“ Nejdřív jsme si povídaly a psaly povídky ze Shounen-Ayoi ale potom přišla první pecka. „Jdeme si zahrát kdo co vydrží???“ „Ano!“ zařvala jsem spolu s Wendy. Ta hra byla zajímavá. Počítalo se na body. Nejdřív jsme sepsali úkoly co nás čekají a pak jsme si rozdali čísla. Já byla za čísla 1, 2 -Matyáš 3, 4 a konečně Wendy která měla 5 a 6. Po rozdání čísel jsme házeli kostkou. Které padlo číslo ten člověk byl. „ To je divný-pořád jsem jen já a Běta“ Dořekl Matyáš a podíval se na kostku. „ Běto? Co je to za kostku? Víš ona nemá ani pětku a ani šestku“ A všichni jsme se jako na povel rozesmáli. Nemohla jsem přestat ale ani ostatní ne. Když jsme se dosmáli tak už to Wendy nechtěla hrát a tak jsme nehráli. Je zvláštní že si nechám od Matyáše říkat Běto. Vždycky se mě to nelíbí a vždycky proti tomu protestuji. Ale tentokrát ne.

-----

Proč zrovna on? Brečím si do polštáře objímajíc několik plyšáků. Nevydržím to! Z toho hlasitého vzlykání se objevily náznaky pláče. A pak jsem se rozbrečela. Slzy dopadaly na hebký měkký polštář. Slzy smutku? Ne. Slzy radosti? Ne.Byly to slzy bolesti a tíhy na srdci. Dopadla jsem hlavou na polštář a propadla zoufalství.

-----

„ Dej mi ten kartáček“ Křičela jsem na Matyáše již umytá a převlečená do pyžama. Všichni jsme byly nasáčkovaní v jedné manželské posteli a prali se o můj vibrující kartáček. „Nedám a nedám“ Posmíval se mi Matyáš a začal si ho strkat pod triko. Myslela jsem že ho zabiji-a to doslova. Taková hloupost a nechutná věc co sním vše prováděl. Kam si ho všude dával. Nakonec jsem utržila aspoň baterku z kartáčku. A byla druhá pecka. Začali jsme se prát o baterku a většinou jsem vyhrávala ale pak…
Wendy zhasla lampičku a byla tma. Já pocítila vlhký dotek na rameni a po něm další na stehně. Došlo mi že to byl Matyášův jazyk. Byla jsem v šoku. Ztuhla jsem a nedokázala se pohnout. Díky tomu Matyáš nezískal mou baterku. Pak Wendy na chvíli rozsvítila a všichni jsme se začali smát. Brala jsem to jako zkoušku co udělám nebo kamarádské pošťouchnutí. Zase jsme se smáli. Potom jsme zalehli úplně a povídali si směšné historky a naše vymyšlené příběhy o spolužačce. Vždy když se jen jeden z nich usmál hleděla jsem jim do tváře a viděla rozzářená očka plna štěstí a radosti.

-----

„Ne! Proč zrovna já?“ Křičela jsem po celém bytě a soustavně odhazovala jednu plyšovou hračku za druhou. Prásk. Prásk. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ“ Nemohla jsem přestat křičet. Chtěla jsem aby to slyšel celý svět. Byla jsem plná zoufalství a ztratila jsem naději.

-----

„Wendy? Spíš? Wendy vzbuď se!“ Wendy pořád usínala. Byla asi hodně unavená po náročném dni ve škole. Byl pátek a my jsme opět psali ze Zeměpisu,Anglického jazyka a z Německého jazyka paní učitelka zkoušela. „Wendy?“ Znovu jsem se pokusila vzbudit Wendy. Natáhla jsem k ní ruku abych sní zaklepala. Když v tom… „Ne! Nech jí spát. Konec konců všichni jsme unavení ne? Půjdu taky spát.“ Pustil mě ruku. Lehl si a tak tedy taky. Začali jsme se lochtat na nohách. „Běto nech toho! Nech mě nebo budeš mít za následky něco většího než že vzbudím celý dům.“ Opět jsme se zasmáli a lehli jsi. Tentokrát to přešlo dál než na chodidla. Začala jsem hladit Matyáše po holeni. Jemně a lehce. Myslela jsem že bude i tam lechtivý ale ne. A teď třetí a poslední pecka. Začal mě taky hladit po noze. Ztuhla jsem a přestala jsem. Nakonec jsem usoudila že to je zase kamarádské pošťuchování a pokračovala. Zašlo to dál. Nejdřív na koleno a potom kousek na stehno. Asi kolem dvou minut jsme si sjížděli po nohách a šimrali se. Moje mysl jako by neexistovala. Myslela jsem jen na Matyáše a na to jak mě hladí a já jeho.Najednou se Matyáš posadil a začal se na mě koukat. Roztřásla jsem se. Nevěděla jsem co dělat a cítila jsem se trapně. Byla jsem jak omráčená. Klepala jsem se a bála. Vykoktala jsem ze sebe párkrát jen jednu otázku. „ Pro-Proč se na-na mě ta-tak díváš?“ Opakovala jsem jí třeba třikrát i víckrát za sebou ale odpovědi se mi nedostávalo. Až teprve co jsem se zeptala asi po dvanácté odpověděl. „ Nevím. Nemůžu tě dostat z hlavy.“ Pořád se mě díval do očí. Nesnášela jsem v tu chvíli jeho pohled,oči i zvuk jeho hlasu za to jsem cítila že ho chci mít blíž u sebe. Co nejvíc u sebe. Potřebovala jsme ho v tu chvíli jako lidstvo potřebuje kyslík k dýchání. Byl to nepopsatelný pocit. Myslím že jsem teprve teď poznala co je opravdová láska. Láska která se velmi těžko dobíjí a lehko ztrácí.