Předurčená - 6.kapitola

Probudila jsem se brzy z rána a na události předešlé noci jsem takřka nemyslela. Prostě jsem se… tím nechtěla zatěžovat. Někde v koutku mysli jsem se rozhodla to nechat být, prostě jen tak plavat… glo, glo, glo… zasměji se.

Dnes mám dobrou náladu. Jako nikdy předtím. Vlastně… musím uznat, že pobyt s upíry v jednom domě mě něčím naplňuje… už možná proto, že tu nejsem sama. Když jsem sem přijela, tak jsem nad tím ani moc neuvažovala… co bych tady asi sama dělala. Jedna malá holka v obrovském domě, který je na kilometry daleko od jakékoli civilizace.

Vstala jsem a udělala vše jako každé jiné ráno. Omyla jsem se a oblékla se do všedních šatů. S úsměvem na rtech jsem vzala za kliku- bylo zamčeno!

Nezamykala jsem… nebo snad ano? Ne, určitě ne.

Zrakem přejíždím každý kout svého pokoje.

Ne, nikdo tady není.

Až když mé oči spočinou na okně, tak mi to dojde. Přistoupím k němu a přesně jak předpokládám. Není zavřené, pouze přibouchnuté.

Někdo tady byl! Ale proč…?

Nervózně si pročísnu vlasy, ale po chvíli to ze mě všechno opadne, v klidu odemknu a sejdu dolů ze schodů.

Už z dálky slyším jemný cinkot a tuším, co to asi je. Nejdu se ale na své upíří přátele podívat, místo toho rovnou zamířím směrem k jídelně. Když procházím kolem, koutkem oka zachytím, jak ve společenské místnosti Riu s Eivicem šermují.

V kuchyni si udělám něco málo dobrého k snídani a sednu si ke stolu. Po chvíli si uvědomím, že cinkot kordů ustal. Přesně v té chvíli do jídelny vtrhne Eivic a za ním i Riu.

„Dobré ráno, Airen,“ pozdraví mě Eivic s úsměvem.

Stejně tak i udělá Riu, jen se u toho trochu zadrhne. Také jim popřeji dobré ráno a žasnu nad tím, že jako upíři nejsou vůbec zpocení. Možná jen trochu zadýchaní. Oba se trochu opláchnou pod studenou vodou.

Proč nešli do koupelny?

„Nechtěla by sis s námi zašermovat?“ optá se mě s úsměvem Eivic a spolu se svým pánem usedne naproti mně ke stolu. Akorát dojídám poslední sousto, při čemž se tak trochu zakuckám.

Něco takového jsem opravdu nečekala.

„No… víš já…“

„Nevadí, že to neumíš, my tě to rádi naučíme,“ usměje se.

„Ne, tak to není… já myslela spíš, že mám strach, abych vás oba neporazila,“ zazubím se.

Oba dva se naráz rozesmějí.

„Myslím, že my dva jsme za svůj život šermovali déle než ty,“ řekl potichu Riu.

Při zvuku jeho hlasu jsem se otřásla. Nejistě jsem mu pohlédla do očí, ale než jsem stihla zachytit jeho pohled, tak vstal a vydal se znovu do společenské místnosti.

„Půjdeš tedy?“

„Ano, ráda,“ usměji se a hned jdu za Eivicem.

„Vyber si kord,“ nabídne mi a já si jeden vezmu.

Stojím naproti Eivicovi a vyčkávám.

„Je to pouze přátelské utkání, ale ty kordy jsou i přes to pořád ostré. Myslím, že bude nejlepší, když budeme zásahy pouze naznačovat,“ navrhne.

Přijmu to, když vím, že před tím měl s Riu opravdové utkání. Jenže oni byli upíři, a tak se zřejmě obyčejnými kordy nemohou ani poranit.

Společně zaujmeme své pozice a započneme souboj.

Nechám ho, ať zaútočí jako první. Provede výpad a já jej zablokuji. Pokusím se mu najet na nohy, ale nepodaří se mi to.

Jak jsem mohla očekávat už z toho, že musejí umět šermovat už nějaké to stoletíčko, tak je velmi dobrý. I když do toho popravdě nedává všechnu svoji sílu a rychlost. To bych ho jistě neměla šanci přemoci.

Bojovali jsme už takhle asi čtvrt hodiny, když tu jsem udělala trik rukou, sice trochu jinak než jsem chtěla, ale vyšel. Eivicovi vyskočila zbraň z ruky a já se vítězoslavně usmála.

Pohled do tváře Riu mi však ten úsměv zase hezky rychle smyl dolů. V očích se mu zračila bolest, ale i touha po něčem… někom… něčem…

Z ruky mi teče mi krev!

Musela jsem se říznout o kord, když jsem byla moc blízko u Eivica. Co teď? Riovi uniklo z hrdla divoké zavrčení. Pohledem jsem zajela k Eivicovi, co stál hned vedle mě. S útěchou jsem zjistila, že on je v pohodě.

„Zakryj si to,“ půjčil mi ze své kapsy čistý kapesník. „Neměj to mému pánovi prosím za zlé. Tvá krev… voní opravdu zajímavě.“

Na to se jen pousměji a provinile přitakám. I když za to v podstatě ani nemohu…

Zatímco jsem si zavázala prst, tak se Eivic vydal k Riovi. Ten se křečovitě držel za obličej a po těle se trochu třásl.

„Riu…“ začal, ale jeho přítel na něj zareagoval negativně. Prudce zavrčel a bylo vidět, jak se mu prodloužily špičáky.

Nasucho jsem polkla.

Eivic s sebou trhl. Nechtěl se prát.

„Pane,“ poklonil se, „prosím, uklidněte se.“

Bylo vidět, že se jeho pán působením jeho klidného hlasu opravdu trochu uklidnit. Jen špičáky nezmizely.

Znenadání prudce strnul.

„Někdo tu je,“ oznámil.

Nejdříve jsem nechápala, jak to myslí, ale jakmile se rozrazily dveře společenské místnosti, tak jsem pochopila.

Přímo přede mnou stáli tři upíři. Mladí, velice krásní. Jeden z nich byl trochu podobný Riu, ale jen několika málo rysy. Jakmile na mě dopadly jejich pohledy, tak jsem poznala, že je tady mezi nimi a upíry za mnou, jistý, ale mnohem podstatnější rozdíl…