Tenhle čtvrtek v pět

Nebyl čas nad čímkoliv uvažovat. Rychlým pohledem jsem hodnotil situaci. Nevypadalo to dobře. Vyrazil jsem k pořádně rozmlácenému autu, k řidiči. Marek už tam stál.
- ten už to má za sebou…musíme dostat ven tu holku!řekl a rychle jednal. Oběhli jsme auto, otevřeli dveře. Byla v bezvědomí, ošklivě zaklíněná v sešrotovaném plechu. Zlomená ruka, rozbitá hlava, víc vidět nebylo.
Měřil jsem jí tep, odkryl oční víčka. Šok. Hlavně, že žila.
Nebyl čas čekat na hasiče až ji vypáčí, pomoc musela být rychlá. Řešení bylo strašné, leč jednoduché. Na třikrát jsme jí přerazili stehenní kost a dostali jí tak ven, což kvůli ošklivě zaklíněné noze předtím nešlo. Kluci už přispěchali s nosítky.
- do Pardubic…a vzal nosítka z jedné strany. Hnali jsme k sanitce. Kapačky, kyslík, zastavení povrchového krvácení. Víc jsme dělat nemohli. Sanitka s řevem uháněla.
- jak se to stalo? zeptal jsem se, sledujíc puls té holky.
- nedal přednost v jízdě…řekl Marek, kontrolujíc kapačku.
Holka najednou otevřela oči a zasténala. Zatímco Marek do injekce nabíral sedativa. Přisednul jsem blíž a pořádně se na ní podíval. Otevřela oči úplně, měla je zastřené bolestí, ale upoutaly mě.
- budeš v pořádku..vypadlo ze mě a Marek se po mně překvapeně otočil.
Holka znovu zasténala a vší silou natáhla ruku ke mně. Bez váhaní jsem ji uchopil, stále sledujíc ty oči, které mě tak upoutaly. Teď byly zavřené.
- ty jí snad znáš? ptal se totálně vyjevený Marek.
- mám ten pocit…ujelo mi.

Martina mě s úšklebkem pustila na oddělení JIP.
- na chvíli…upozorňovala mě a úzkostlivě vyhlížela doktora. Byla tu krátce a nechtěla žádný průšvih.
AGÁTA MAHLEROVÁ, 1987 četl jsem na cedulce. Zajímavé jméno, napadlo mě. Spala, napojená na hadičky, obě nohy a pravou ruku v sádře. Hlavu v obvazech.
- co říkal doktor? ptal jsem se Martiny, která si mě neustále podezřele prohlížela.
- vím já? odsekla a napila se kafe, neřest snad všech sester.
Vyčkával jsem.
- ale jestli se nezhorší, tak půjde za čtyři dny na normální lůžák..a zatím je v pohodě. Prej to v tom autě byl její strejda a nedal přednost v jízdě nebo co..

Pak jsem ji po několika dnech zahlédnul u automatu na kafe. Nesl jsem doktorům papíry a ona seděla na vozíku, usrkávajíc horký nápoj. Za ní stála, soudě dle podoby, sestra. Opatrně otáčela vozíkem směrem ke dveřím.
- já se s tebou fakt bojím jet ven…nechceš počkat až přijde někdo jinej? Vždyť máš furt samý návštěvy…hučela nespokojeně její sestra.
Využil jsem příležitosti a přistoupil k nim.
- když pojedete výtahem do nultýho patra, můžete vyjet přímo do parku. Je tam bezbariérový přístup, takže to bude absolutně bez problémů…ozval jsem se. Obě se po mně překvapeně podívaly, pak jejich ale jejich překvapení vystřídal úsměv.
Poděkovaly, a já měl oči jen pro Agátu. Zamyšleně si mě prohlížela.

Potkal jsem je znovu když se vracely, kráčel jsem s Markem k šatnám. Konec směny, paráda.
- odkud vás můžu znát? ozvala se Agáta a já se zastavil.
Netušil jsem co odpovědět, nechtěl jsem ji připomínat nehodu. Marek to ovšem udělal za mě.
Zasmál se a řekl: milá slečno, tenhle chlapec vás doslova vypáčil ven z auta..
Agátě to vehnalo slzy do očí a Markovi až příliš pozdě došlo, že při nehodě zemřel její strýc.
Kvapně jsme odcházeli.

Dorazil jsem na sesternu s mírným zpožděním.
- tady máš vejslužku…smála se vrchní a podávala mi zásobu obvazů. Rychle jsem odcházel, dnes jsem zaspal a nestíhal.
- moment! A proviant od slečinky…! volala za mnou.
Překvapeně jsem se otočil a zíral na velkou Milku se vzkazem: díky, Agáta.
Chvíli mi trvalo než mi všechno došlo. A ještě o něco dýl než jsem vymyslel jak postupovat.

- Martino, kdo veze domů Mahlerovou? zajímal jsem se nenápadně u rozpisu služeb. Pobaveně se ušklíbla, mrkla do papírů a zahuhlala: Novák…
S Novákem jsem byl vyřízený raz dva, rád se závoznictví zbavil, zvlášť když jsem mu řekl, že paní Mahlerová je nemohoucí důchodkyně.

Vyložil jsem ze sanitky vozík, paní Mahlerová jej přidržovala aby neujel po šikmém chodníku, já vzal do náruče Agátu ( běžný pracovní postup ?) a opatrně ji tam položil.
- děkujeme…ozvala se Mahlerová, stěží jsem ji vnímal.
Díval jsem se na Agátu, ona na mě.
- brzy se uzdrav, Agáto…chodit budeš už za chvíli sama..řekl jsem a nevěděl jak dál. Před matkami se dcery těžko zvaly na rande.
- a nechceš se na mě přijít někdy podívat jak mi to jde? usmála se Agáta.
A já přikývnul. Jasně, že chtěl. Hned tenhle čtvrtek v pět.