Všude dobře, tak co doma? VIII

Poslední trening proběhl stejně jako ty předchozí. Trenér si ale na konec připravil řeč. Mluvil o tom, že mu to nepřipadalo jako práce, ale jako dovolená a popřál klukům hodně štěstí.
Když jsem se večer potichu kradla po chodbě a doufala, že už všichni spí se zamnou ozvalo zakašlání.
"Slečno Shadowsová?"
"Jehe trenére. Dobrý večer."
"Stalo se Anssimu něco?" Nakoukl mi za záda, kde zbýval už jediný obydlený pokoj a ten byl zrovna Anssiho.
"No...šla...víte..po té bitce...mu musím kontrolovat oční pozadí..." Koktala jsem a věděla, že je zle.
"Aha." Zabručel Sheden a přejel si palcem po vestě. "Tak dobrou noc." Zavřel za sebou dveře pokoje.
Celá rozklepaná jsem vpadla do pokoje, zavřela za sebou a radši i zamkla. Najednou jsem se ocitla v naprosté tmě.
"Spíš?" Šeptla jsem neurčitě někam do pokoje.
"Ne. Čekám. Pojď ke mě." Podle tónu hlasu jsem poznala, že se usmívá. Našlapovala jsem opatrně, ale stejně se mi pod nohu připletla sponka opasku.
"Uuu. Bordeláři." Zaskučela jsem bolestně. "Nic nevidím." Šmátrala jsem rukama ve vzduchu, až mé prsty narazili na Anssiho dlaň. Usmála jsem se a propletla prsty s jeho. V mžiku mě stáhl do své teplé náruče.
"Konečně." Zamumlal a políbil mě do vlasů.
"Potkala jsem Shedena." Přitulila jsem se těsněji k němu.
"To je jedno." Srdce mi vynechávalo několik tepů, když mě jeho dech polechtal na uchu.
"Řekni mi pravdu. Jak ses rozhodl že a mnou půjdeš na ten stadion?" Zvedla jsem oči. Chvíli jen tak ležel a jediné co jsem slyšela byl tlukot jeho srdce.
"Pravdu?" Nadzvedl se, takže mu měsíc ozařoval tvář. Jen jsem přikývla. Protože mi tahle otázka už delší dobu ležela v hlavě.
"Tak fajn. Jednou jsem šel z večeře a slyšel Petriho a Jussiho, když si povídali. Petri mluvil o tom, že tě slyšel, jak jsi mluvila s Katy na schodech o mě a o tom, jak jsi se v nás ten první den spletla. A Petri byl přesvědčený, že tě do konce pobytu dostane do postele. Cítil jsem, že mě ta představa neuvěřitelně ničí. A tak jsem po treningu zůstal a dál už to víš." Pokrčil rameny a natáhl se po mě. Jelikož jsem si k jeho vyprávění na postel sedla. "Chtěl jsem, abys byla jenom moje." Otřel své rty o mé. Lehce jsem je jazykem rozevřela a vklouzla dovnitř. Užívala jsem si ten krásný pocit, že je jen můj.

Řidič autobusu zřejmě neovládal touhu vjet do každé díry v cestě, takže jsme doskákali na stadion na poslední chvíli. Rychle jsem ve zmatku mávla na Anssiho a zmizela s Katy a Samim na tribunách ve VIP části poblíž trenéra. Ten si narychlo uvazoval kravatu a oblékal sako. Ještě něco dořešil s organizátory a už na led vjeli první hráči. Očima jsem pátrala po 33 až jsem ho konečně zahlédla. Projížděl kolem mantinelu se soustředěným výrazem. Trenér na něj mávnul a tak změnil směr a dojel až k nám. Mávnula jsem na něj a usmála se a najednou pro mě zanikla bitka Samiho s Katy o to, kdo bude držet větší vlaječku. Bylo vidět, že se snaží soustředit na trenérovy pokyny a očima ujížděl ke mě.
"Zopakuj mi to!" Houkl na něj trenér. Anssi bez mrknutí oka k mému překvapení všechno zopakoval téměř na slovo. "Dobře, dobře." Zamumlal Sheden a otočil se na mě s mávnutím ruky. Jedním skokem jsem byla u něj, čekala rozkazy a snažila se nekoukat na Anssiho. "Tak mu dejte pusu...a pořádnou, ať se snaží." Usmál se trenér.
"Vy to víte?" Vytřeštila jsem oči.
"Slečno Shadowsová…ví to už polovina hotelu." Najednou v jeho očích byla zvláštní mladická jiskra. Můj překvapený výraz nahradila čirá radost. Nahnula jsem se přes mantinel a objala Anssiho kolem krku. Mé rty našly jeho a už nikdy nechtěly jiné. Hluk kolem utichl a byli jsme jen my dva. Svět se točil ale my stáli a nikdo jiný neexistoval.
"Hodně štěstí." Zamumlala jsem někde mezi našimi rty a vrátila se zase na pevnou zem. Odjel zase do chumlu hráčů a vše začalo. Slavnostní zahájení proběhlo jako už tolikrát. Tentokrát mě zápas strhnul jako lavina. Očima jsem těkala po ledě a sledovala puk. V hlavě jsem se stejně smála tomu nesmyslnému plížení se po chodbách a skrytých doteků. I tak to vyšlo na povrch a nic se nezměnilo. Koutky se mi automaticky roztáhly do úsměvu, když Anssi projel kolem. Strčila jsem prsty do pusy a hlasitě zahvízdala.
Hlavu mi naplnila nostalgie. Bude Anssi jiný, než staré známosti? Můj problém je, že všechno beru moc osudově. Třeba mou první opravdovou lásku se vším všudy. Umělec. Vzpomínala jsem, jak jsme se proháněli po louce s jeho psem a houpali se na houpačkách. To jak se semnou dokázal smát obyčejnému větru, který mi cuchal vlasy a pak najednou ztuhnul a v jeho očích byla láska. Byla jsem s ním šťastná a nejspíš bych byla až dodnes, kdyby neztratil svou lehkou hlavu. Přestal malovat po zdech jen tak pro radost a pocit něčeho zakázaného. Začal dělat věci na zakázku a myslel už skoro jen na peníze. Když jsem chtěla ukrást aspoň kousek jeho času, tak mě odbyl, že nemá čas, že má zakázku. Přestal být tím volnomyšlenkářským umělcem a jeho značky se ztratily ze zdí.
Pak tady byly další lásky. Německý pianista, když jsem byla s Katy v Hamburku. David. Citlivý a vtipný společník, se kterým jsem toho měla tolik společného, ale nemohli jsme být spolu. On měl svůj životní styl, který ho naplňoval a já mu v něm nechtěla bránit. Odjížděly jsme obě s bolavým srdcem, protože Katy na tom byla podobně s Chrisem.
Další zastávka byla Itálie, kde mě naštěstí nikdo nedokázal oblbnout. I když teta, která tam už delší dobu žila mi neustále představovala nové a nové muže, ani jeden mě neokouzlil. A kolik z nich bylo dost bohatých a měli zájem. Nebylo to, to po čem jsem toužila.
A konečně přišlo vysněné Finsko. Přijela jsem sice šťastná, ale emocionálně prázdná. A tak jsem chvilkovou útěchu našla v náruči Juliana. Stále jsem se přesvědčovala, že jsem s ním šťastná, ale nebylo to to pravé. Byl sice moc hodný, ale to byl nejspíš kámen úrazu. Hodný až moc. Rozešli jsme se jako přátelé, ale on nejspíš trpěl víc než já. A pak nastalo naše velké saunování na rozloučenou a noc s Vivianem. Sice to bylo úžasné a intenzivní ale jen úlet. Nic víc. Je z něj jeden z našich nejlepších přátel.
A najednou jsem v Kanadě a je tu Anssi....
"GOOOOOOOOOL" Vyskočili jsem a křičeli jako šílení. Sami s Katy skákali po sedačkách, objímali se a křičeli a já si uvědomila, že mi po tváři tečou slzy. Miluju ho. Jako blázen jsem mu zamávala, když projížděl kolem a doufala, že taky neztratí svoje kouzlo.
Katy se najednou zarazila a vytáhla z kapsy mobil. Četla sms a obličej se ji roztahoval do úsměvu.
"Janne kouká na zápas a viděl nás v televizi. Těší se na mě a tobě Em vzkazuje, ať nebrečíš....Moment zlato ty brečíš?" Upřela na mě vážný pohled. Miluju ty její modrý oči. Otřel jsem si slzy a s úsměvem zakroutila hlavou.
"Nebrečím. A pozdravuj Selátko."

Doslova jsme se opíjeli v tom úžasném okamžiku. Kluci si tenhle zápas užívali, jako žádný předtím. Ani jsem ten zápas vlastně moc nevnímala. Připadala jsem si v jako nějakém sestřihu romantické komedie. V hlavě mi hrála veselá melodie, čas se zpomaloval, kdykoli jsem viděla Anssiho oči a úsměv. Ruce mi vystřelily do vzduchu a za nimi hned celé tělo.
„Joooooooo“ Zaburácelo stadionem.
„Dva nulaaa. Dva nulaaaaa.“ Řval Sami, jako u vytržení a objímal se s nějakým cizím. Chlápkem. Padly jsme si s Katy do náruče a skákaly a vřískaly. Uplynuly necelé dvě minuty a vyskočili jsme znovu.
„Je to domaaaaaa určitěěěěě.“ Ta radostná nálada se nesla všude. Bylo mi vedro a od smíchu už mě bolely tváře. Znovu jsme se posadili a začali zpívat Finskou hymnu. Ve skvělé atmosféře se k nám přidala většina finských fanoušků. O vítězi bylo rozhodnuto. Už jen z efektu střelil Cannes poslední, čtvrtý gól. Trenér předváděl nějaké velice vtipné tanečky a Švédský si rval vlasy. Zaznělo zatroubení a zápas skončil. Švédové smutně odjeli z ledu a naši kluci se po sobě vrhali, objímali se a smáli. Na tribunách to vřelo. Všichni Fini se radovali. Měli jsme medaili. Sice bronzovou, ale měli. Kluci stáli na ledě v řadě a čekali, na svoje medaile. Nečekali jsme na konec ceremonie a vydali se pomalu ven, abychom se nemuseli tlačit v největší proudu diváků.

Trenér v kvádru…no páni. Sami v kvádru...páni, páni. Anssi v kvádru…páni, páni, páni, páni, pááááni. Ztěžka jsem polkla. Usmál se na mě a stiskl mi ruku.
„Sluší ti to.“ Zašeptal mi do ucha.
„I tobě.“ Ošila jsem se. Nemám ráda šaty, i když tyhle se mi líbí, ale tak nějak všude škrtily a pořád mi klouzaly ramínka dolů a zdálo se, že Katy je na tom stejně. Nenápadně si popotahovala podvazky a soustředěně koukala někam ven ze dveří. Stepovali jsme na recepci hotelu a čekali, až pro nás přijede autobus. Trenér telefonoval a pokyvoval hlavou.
„Panstvo, mám špatnou zprávu. Stadion je obsazený. Švédi měli stejný nápad jako my.“ Schoval mobil do kapsy a přejel palce po saku…on toho prostě nenechá.
„Šmejdi Švédi…heeej to je dobrý.“ Rozzářil se Teemu a poplácal se po rameni.
„Tak zůstanem tady. Jen jim to nechme chudáčkům.“ Rozhodl diplomaticky Sami. Je sice pravda, že mě to trochu zamrzelo. Chtěla jsem všem ukázat, jak úžasně mě naučil Anssi bruslit. Ovšemže, až po jistých jiných záležitostech, ale to nikdo nemusel vědět. Katy se ke mně otočila a pokrčila rameny. Začali jsme se pomalu všichni sunout do společenského sálu. Anssi mě objal kolem ramen a Kat šla hned vedle mě.
„Včera jsem mluvila s Peterem.“ Povzdychla si.
„A?“ Anssi se dal do diskuze se Samim. Připravila jsem se na možnost, že mu ten blonďák vykecá díru do hlavy.
„Ale. Nic pro mě. Chtěl děti a abych se k němu nastěhovala. A navíc….nevím jak to popsat.“ Zakroužila rukama ve vzduchu. „Něco mu chybělo. To nepopsatelné NĚCO.“ Zjistila jsem, že celou dobu, co divoce gestikuluje, tak já zuřivě přikyvuju.
„Ty se prostě můžeš zamilovat jedině do nějaký Rock star.“
„To je moje prokletí.“ Povzdychla si.
„Ale náhodou skvělí. Rock star milujou tebe a tak se dostáváme do lepší společnosti.“ Mrkla jsem šťouchla do ni a znovu se zavěsila do Anssiho.
„Vážně skvělí.“ Zabrblala zamnou. Chytila se Samiho a oba u toho začali hvízdat svatební pochod. Co bych bez nich dělala vážně nechápu.

DJ nějak narychlo zmixoval hudbu a barman otevřel bar. Nic víc nebylo potřeba. Po pár tanečcích s Anssi, Samim, trenérem Shedenem a Villem mě Anssi nenápadně zatáhnul do tmavého rohu místnosti.
„Nevypaříme se?“ Zašeptal mi do ucha, až se mi na krku naježily chloupky.
„Nejsem proti.“ Usmála jsem se a společně jsme se vymotali mezi tanečníky. Chodby hotelu byly naprosto prázdné, až mi to připomínalo nějaký horor (Ve skutečnosti klip The kill XD)
Automaticky jsem Anssimu pevněji stiskla ruku a palcem nepatrně přejela po kloubech. Pořád je měl ještě odřené, od té šílené bitky s Backesem.
„Copak je?“ Otočil se na mě hned starostlivě.
„Je tu nějak divně.“ Ošila jsem se nedobrovolně.
„Ty máš strach?“ Usmál se a objal mě kolem ramen.
„Teď už ne.“ Spokojeností jsem málem vrněla.

„Ta je krásná.“ Otáčela jsem v ruce kouskem kulatého a placatého bronzu. Medaile se leskla v záři měsíce. Anssi mě už ale neposlouchal. Spokojeně oddechoval s blaženým výrazem ve tváři. Musela jsem se usmát. Ten dnešní zápas ho musel opravdu unavit. Trochu jsem natáhla krk a jemně ho políbila. Ze spánku se usmál a pevněji mě objal. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a chvíli poslouchala, jak mu bije srdce. Pak jsem usnula taky. Zítra jedeme domů. Dost mě zajímalo, jak to všechno bude v Tampere. Musela jsem sama sobě přiznat toho malého nenápadného červíčka, který mi v hlavě hlodal. Co když Anssi tohle bral jen jako úlet a v Tampere se ke mně nebude znát. Raději jsem na to nemyslela a věřila mu.