Andělská tvář

Chtěl bych vám vyprávět příběh. Příběh jednoho blázna, v dobrém slova smyslu, samozřejmě. Tím bláznem je můj dlouholetý kamarád Pavel. Známe se od svých osmi let. Pamatuji si, že už tehdy bylo jeho největším snem prosadit se jako textař a skladatel. Tento sen ho neopustil ani po 11 letech. Jako jeden z mála věděl už v prvním ročníku střední školy, co bude po „gymplu“ studovat. Nám ostatním nezbylo nic jiného, než ho v tom podporovat. Domnívám se, že na škole nebyl nikdo, kdo by jeho písničky neměl rád a nebroukal si je.
Na AMU se dostal bez nejmenších problémů a nedělalo mu ani problémy se tam udržet. Měl zkrátka talent a obrovskou chuť do učení. Pak se ale objevilo něco, co mu celý život obrátilo naruby. No něco. Spíše někdo.
Myslím, že se to odehrálo v prvním semestru druhého ročníku. Ano, je to tak. Tehdy potkal Adélku. Seznámili se náhodou na koncertu AC/DC. Oba byli dole v kotli jen kousek od sebe, právě když se to stalo. Co? Partička opilých punkerů (mimochodem nevím, kde se vzali na koncertu legendární rockové kapely, ale Pavel mi to tak vyprávěl)) začala „pogovat“. Podařilo se jim pokopat několik lidí ve svém okolí. Moc dlouho však „netančili“, jejich nohy je neposlouchaly tak jako obvykle. Jistě si dovedete představit, co se v hale narvané k prasknutí stane, když pět mladých mužů začne padat na lidi ve svém nejbližším okolí. Avšak jen díky nim a lidské vlně, kterou rozpoutali, padla Adélka Pájovi do náruče. On to s nadšením popisoval jako lásku na první pohled nebo spíše na první objetí???
Zkrátka od té doby se z nich stala nerozlučná dvojice. Nikdy jsem snad Pavla neviděl šťastnějšího. I přes jeho horoucí lásku k Adélce a její andělský výraz jsem jí moc nevěřil a nikdy jsem si ji neoblíbil. Bohužel se později ukázalo, že jsem měl svému šestému smyslu věřit a Pavla varovat. Ale o tom až za chvíli. Nebudu předbíhat.
Kdeže jsem to skončil? Ano, už vím. U toho jejich štěstí. Jo, jo, vypadalo to skutečně dokonale. Zamilovaný Pavel si Adélku po půlročním vztahu nastěhoval k nám do bytu. Živě si pamatuji, jak jsem byl zoufalý. Byl jsem rád, že je šťastný, a přál jsem mu to, protože já jsem své štěstí našel u Terezky. Ale my jsme spolu nebydleli, i když jsme spolu byli déle než Pája s Adélkou. A v tom byl asi ten problém. Sdílel jsem byt s bláznivě zamilovaným párem. To byla muka. 24 hodin denně poslouchat to je jejich zamilované tokání, hlavně kvůli němu jsem si ve svém bytě připadal jako nevítaný host. No prostě horor. To však nemělo trvat dlouho. S Pavlovou školou to den ode dne, co se k nám Aduš nastěhovala, šlo z kopce. Nebylo neobvyklé, když zkoušku udělal až na druhý pokus, a to s odřenýma ušima. Snažil jsem se ukázat mu, jaká je to blbost zahazovat svůj největší sen kvůli lásce. Bohužel to nechápal. Dokonce to nechal zajít tak daleko, že nad vyhozením ze školy jen pohodil hlavou a prohlásil, že svět se kvůli tomu nezboří. Rozhodl se však zkusit své štěstí jinde. Proto využil kamarádů ze střední. Ti mu sehnali místo textaře v jedné menší, ale oblíbené pražské kapelce. Byl tu však problém. Jaký? Adélka. Stěžovala si, že Pája celé dny jen píše písničky a na ni nemá čas. Myslím, že tušíte, co ten korunovanej „vůl“ udělal. Na skládání se vykašlal. Práce v hotelu přece taky není tak špatná a platí ho tam dobře. Třeba by byl i spokojený, kdyby nepřišel další zlomový okamžik. Ten okamžik, který vám celý, ale úplně celý život obrátí naruby. Je to až překvapivé, ale i v jeho druhém zlomovém okamžiku sehrála hlavní roli Adélka. Pavel ji totiž jednoho zimního večera u nás doma, v jejich posteli, nachytal s cizím mužem. Vrátil se dřív z práce a to Aduš nečekala…
Byl z toho natolik v šoku, že se nezmohl na slovo. Ani nemusel. Adélka to zvládla sama. Už ji prý dlouho nebaví a má ho plné zuby (kdože si to nedávno stěžoval, že na ni nemá čas kvůli skládání??) a jediným důvodem, proč s ním zůstává, byla střecha nad hlavou. Náš andílek neměl kam jít, a tak čekal, až se objeví další „Pavel“, který si ji k sobě nastěhuje. A ten se objevil, nebyl to však Pavel, ale Standa. Ještě toho večera se odstěhovala a Pavla nechala, ať se s tím nějak popere.
To, co jsem našel doma, však nebyl Pavel. Kvůli rozchodu (smysl pro dramatičnost Adélce nechyběla, to se musí uznat) si uvědomil, jak naivní byl a jak o vše, co měl, přišel během pár minut. Bylo to pro něj strašné. Chodil jako tělo bez duše. Nic nejedl, nic ho nezajímalo. Stala se z něj zoufalá, sebelitující troska. Jeho nevšímavost k okolí, kterou si způsoboval věčným užíráním se, se mu však nevyplatila. Když se jednou večer vracel z hotelu, srazila ho na ledovce neovladatelná dodávka. Řidič si zapomněl zapnout světla a Pavel zvuk motoru přes svůj MP3 přehrávač neslyšel.
Byl na tom skutečně zle. Měl rozdrcenou pravou holenní kost, zlomenou ruku, zpřelámaná žebra a naneštěstí došlo i ke krvácení do mozku, které však lékaři včas odhalili. I přesto, že spojili vše, co mohli, jednu věc nedokázali. Nepodařilo se jim probudit Pavla z kómatu. Já jsem ho den co den navštěvoval, zoufale jsem pozoroval jeho bezvládné tělo napojené na přístroje a jeho nehodu si vyčítal.
Když už mu lékaři přestali dávat naděje, jako zázrakem se probudil. A byl jako vyměněný. Ze zoufalé trosky se z ničeho nic stal muž plný odhodlání a chuti do života. Před nedávnem mi vyprávěl podivný příběh. V době, kdy ležel v nemocnici v kómatu, ho ve snu navštěvovala nějaká dívka s andělskou tváří (že si s těmi anděly nedá pokoj!!. Dlouhé hodiny u něj seděla, nejprve mu vyprávěla o sobě a pak mu vyprávěla příběh nápadně podobný jeho. Nevím jak, ale podařilo se jí přesvědčit ho, aby sebral všechnu svou sílu a vrátil se zpět. Mezi ty, již ho mají rádi a stojí při něm. Aby se vrátil a dokončil, co začal - splnil si svůj největší sen. Pak zmizela a už se mu ve snu nezjevila. Asi nějaký strážný anděl nebo bujná představivost, napadalo mě. Ale co. Ať to bylo jakkoliv, starý Pavel se vrátil a vrátil se i jeho dětský sen. A věřte tomu nebo ne, je zpět na AMU, opět ve druhém ročníku. Vedle toho ještě rozeslal několik cédéček se svou hudbou. Jedno nahrávací studio mu dohodilo jistou pražskou kapelu (je to k zbláznění, ale je to ta, co opustil kvůli Aduš), které teď skládá písně.
Jo a ještě něco, abyste viděli, jak je člověk nepoučitelný. Pavel se domnívá, že objevil svého „strážného anděla“, který ho opět naučil žít. Pokud uvidím i sebemenší podobnost s Adélkou, dám Pájovi, jako to říct jemně… prostě „do držky“ a ji bez lítosti vyhodím na ulici…