Divoká kočka 59

Domů dorazil docela unavený. Přeci jenom to bylo dlouhé cestování. Ze Šumperka je do Krumlova cesta zatraceně daleká.
Byt byl až nepříjemně ztichlý, což ho utvrdilo v tom, že matka není doma. Že tam nebyla, když odcházel, mu tolik divné nepřišlo, ale to, že tam nebyla ani teď, mu přišlo divné. Zase tolik po venku nechodila. Byla zvyklá být doma. Především po úmrtí jeho otce. To přestala vycházet skoro úplně. Dokonce i nákupy musel Michal obstarávat sám, což mu se službou u Vítkových dělalo nemalé potíže.
V tomto duchu byl na svou sestru značně naštvaný. Naposledy ji snad viděl u soudu. A pak jako kdyby se od rodiny úplně distancovala. Co na tom, že se vdala a žije v Německu. Zase tak daleko to není a mámu by její přítomnost určitě potěšila. Ale to ona se neobtěžuje. Narostl jí v tom zahraničí zatraceně dlouhý nos. Michal jí začal nepokrytě pohrdat už dávno. Sem tam jí to dal i najevo. Jenomže tím dosáhl přesně opačného efektu než zamýšlel. Radana místo toho jezdila ještě mnohem méně než předtím, až přestala úplně. Neukázala se už víc jak rok.
Co se příprav k pomstě Vítkovým týče, neobtěžoval se ji o tom informovat. Ale tušil, že ji potěší, že se zadařilo.
Sundal si kabát a rozsvítil v předsíni. Mlžné světlo bliklo a ozvalo se zapraskání.
„Doprdele žárovka.“ Ulevil si a povzdechnul. Sáhnul do obýváku a rozsvítil alespoň tam, aby nenarážel do zdí a šel hledat do skříně tu správnou žárovku.
Prošel obývákem a vstoupil do kuchyně. Světlo se rozsvítilo skoro okamžitě, jak na něj sáhnul a jeho zrak spočinul na vzkazu, který ležel na stolku. S nepříjemným pocitem zjistil, že je to lístek, který tam nechával pro svou matku. Skoro to vypadalo, jako že tam dobře dva dny nebyla.
*Něco se jí stalo.* pomyslel si okamžitě a místo spravování žárovky si sedl k telefonu a otevřel zlaté stránky.
Pak ho ale napadl podstatně lepší a efektivnější způsob, jak matku nalézt a vytočil jedno číslo zpaměti.
„Dane? Můžeme se sejít?“
„Teď ne, můžu až za hodinu.“
„Tak za hodinu. Budu tam.“
„Jasný. Ehm. Hoří to?“ zeptal se ještě rozvážně, protože se mu tón Michalova hlasu úplně nezamlouval. Něco jako kdyby bylo v nepořádku a zrovna v Michalově případě to vždycky byly totální průsery, se kterýma nechtěl nic mít.
„Hoří.“
„Aha.“ Zamručel ještě Dan s nevolí a měl se k položení sluchátka. „Tak zatím.“
„Vladane, jde o mou matku. Potřebuju, abys ji našel.“ Vyhrknul Michal rychle a na druhém konci se rozhostilo chvilkové ticho.
„Takhle mi neříkej. Dobře víš, že to jméno nesnášim.“ zaremcal Dan.
„Je mi to jedno. Já potřebuju, abys ji našel. Nebyla 2 dny doma. Mám o ni strach. A ty seš nejlepší očko, co znám. Pokud ji někdo má najít, tak ty. Vezmeš to?“ rozhodl se jednoznačně pro strategii "namažeme medu kolem huby kolik se tam vejde".
Na druhém konci drátu zaznělo něco jako povzdech a pak se ozval Danův uklidňující hlas.
„To víš že to vezmu.“
„Díky, máš to u mě.“
„Ještě neděkuj. Sepiš, kam šla naposledy, cos ji viděl a co měla na sobě. Já teď fakt nemám čas něco s tebou řešit, ale vrhnu se na to tak zhruba za tu hoďku, ju.“
„Jo jasný. Hele, je mi jedno, kolik to bude stát. Prostě ji najdi.“
„neboj. Hele už musim letět. Čau.“
Než se Michal nadechl, na druhém konci drátu se ozvalo charakteristické tůtání.
Otřásl se. Nelíbila se mu ta představa, že se skutečně musí o svou mámu bát. Ale k jejímu najití vybral toho nejlepšího.
Vstal, že se půjde obléknout a pomalu vyrazí a aspoň si někde koupí něco k jídlu, když mu docvaklo, proč vlastně přišel do kuchyně. Sáhnul naučeným pohybem do jedné ze skříněk a vytáhl žárovku, kterou šel do předsíně okamžitě vyměnit.