Usmálo se na mě štěstí

Štěstí mluví anglicky, no vážně.

Na lekci porozumění lidem z jiných koutů světa jsem se klepala jak ratlík.

Snažíc se porozumět francouzské lektorce hovořící britskou angličtinou vysvětlující mi pravidla kurzu, málem bych přehlédla spolužačky. Tedy spíše spolužákyně.

Jsou to ženy, tak je to.

Sedly si kolem eLkového stolu tak, že jsem seděla na spodku písmene a přemýšlela, jestli už jsem na dně, nebo to bude horší.

Vedle mě na patce litery zbývalo poslední místo.

A pak přišlo Štěstí.

Zaklepalo, nesměle otevřelo a zmateně na mě zamžikalo zpod béžového kulichu a zpoza černých obrouček. Vplulo dovnitř tak lehkým krokem, že jsem zauvažovala, co má za boty, že to není slyšet. Podívala jsem se. Glady. A tak se Štěstí s prchavým úsměvem posadilo vedle mě.

Seděla jsem jako zaříznutá, jen tu a tam jsem se odvážila kradmo pohlédnout po levici. Pořád tam sedělo a s evidentním zájmem sledovalo dění ve třídě. Nic jsem nevnímala, kromě té pohody, co se mi pomalu vkrádala až do morku kostí a tepla těla namáčknutého vedle mě. A zrzavých vlasů v červené chlupaté gumičce.

Prožívala jsem zasněně dvě hodiny anglického žvanění celkem spokojeně. Sem tam jsem ze sebe náhodným výběrem vyrážela Ou jés, šúr a Nou, rýli, RÝLI nou, tedy než jsem byla vyzvána k předvedení pantomimy podle lístečku. Když jsem po půl hodině luštění titěrného anglicky psaného písma pochopila, co se po mě chce, polila mě hrůza. Měla jsem předvést, že jsem šla do muzea a omylem shodila při prohlížení nějakou skulpturu. Stála jsem před spolužákyněmi, lektorkou a Štěstím jako ve snách a horečnatě předváděla něco, o čem jsem si nebyla jistá, co to vlastně je. A Štěstí... Štěstí to vážně pochopilo! Díky, díky štěstěno-na tu ostudu budu vzpomínat ještě dost dlouho. Když se si sedala, znovu mi předvedlo svůj měkkej, vláčnej a naprosto nádhernej úsměv. Nezvyknu si. Ne, ne, ne. Nou, rýli nou.



Dokonce ani po několika lekcích ne. Ještě pořád ne.


Štěstí voní.

Štěstí mě pozvalo k sobě domů.

Štěstí mi dalo DVDčko.

Štěstí má přítele v Praze a ten mi ho vysosává. Je to abstinent a vegetarián a Štěstí s ním nemůže ani na pivo.

Štěstí má rádo maso, hlavně steaky. Sice byly takhle malý, ale mělo tři.

Štěstí se chodí stravovat k babičce.

Štěstí ztratilo svůj přívěšek od glád a našlo ho až následující den ráno na náměstí-a mělo radost.

Štěstí dělalo jako absolventskou práci na ZUŠ film.

Štěstí odmítlo moje pozvání na horkou čokoládu, neboť jede relaxovat do Zlatých hor.



A tak se sluním na jím osvětleným kousku mýho života a přemejšlím. Normálně se stávám závislá na Štěstí-zase.

Roky okukování a přemejšlení a teď... teď to všechno normálně zvrátí to, že mi rodiče zaplatili nekřesťansky drahý lekce angličtiny.

A tak přímo hltám všechny chvíle s ním, odpočítávám dny, hodiny, minuty, kdy s ním zase budu „náhodou" ho potkávám na školních chodbách, diskutuju o něm s berlema a v hodinách si nesoustředěně maluju srdíčka.

Mám strach, že to skoční, ale taky mám strach, že to neskončí.

Říct, neříct... třeba jo-ale možná taky ne.

Všechno-nebo nic.

Nenávidím otázky, na který se do odpovědět ano nebo ne, ale ještě víc nenávidím ty, na který se dá odpovědět možná.

Možná jsem na Štěstí moc ošklivá, nebo moc malá, nebo moc blbá, nebo moc... moc... A nebo taky pro něj nejsem nic.

Tak rozbít to křehký přátelství a doufat, že se mi z něj podaří seskládat něco víc... anebo taky ne.... Nechat střepy válet se, protože do sebe nepasujou.... Nebo se jedním z nich podříznout.

Ne, ne, ne! Střepy nosí štěstí. Ale můžou mi střepy z mýho choulostivýho přátelství se Štěstím to Štěstí opravdu přinýst? Do náruče?


Mí drazí, je to tak.


Zamilovala jsem se do Štěstí a nechci myslet na to, že mě jednou možná opustí.


A moje štěstí se jmenuje Mia.