Mé budoucí já 21.díl

Anotace: ...

„Zopakuj mi ještě jednou, co se stalo.“ Netrpělivě popleskám Kristiána po ruce.
„Odkdy?“ Zeptá se škádlivě. Ví, co chci slyšet.
„Jsem tak ráda, že jsi řekla, že jo….“ Znovu ho plesknu.
„Potom, co ti vyznal lásku…hm…požádal tě o ruku, ty si souhlasila a pak jsi odešla z restaurace.“
„A Jáchym?“
„Chtěl za tebou jít, ale zadržel jsem ho. Myslel jsem, že potřebuješ být sama.“
„Dík.“ Usměju se na něj.
„Nemáš zač, půjdu si lehnout. Za tu chvíli, co jsem tady…nevydechl jsem, samá akce tady.“ Naposled se mi podívá do očí, pohladí mě po vlasech a odchází do svého pokoje. V tu chvíli si uvědomím, že jsem unavená. Skočím se ospršit a zalezu si do postele. Když se uvelebím a zadívám se do knížky, klapnou domovní dveře. Jáchym. Z koupelny se ozývá tekoucí vody, po chvíli utichne a Jáchym zamíří do ložnice. Nahne se přes postel, letmo mě políbí na tvář a lehne si vedle mě. Do ticha se ozve vzdychnutí. Odložím knížku a zadívám se na něj, dotknu se jeho ramene, ale neodvážím se nic říct. Paže má složené pod hlavou, dívá se do stropu. Vím, že cítí můj pohled.
„Tys šla pěšky domů?“
„Stavila jsem se u bráchy, hodil mě domů.“
„Jak se má?“
„Nestěžuje si, právě od něj odcházela nějaká slečna.“
„Jako holka?“ Vyprskne smíchy.
„Holka. Docela hezká, oproti bráchovi…víš, byl vedle vychrtlejší ještě víc než je.“
„Proč se dokážeme bavit o všem možném normálně,….“
„Krom věcí týkajících se nás dvou?“ Přikývne.
„Nebreč.“ Slzy se mi draly na povrch, snažila jsem se je zarazit pomocí řas. Vyrazily kupředu. Nic je nezastavilo. Vytvořily si cestu kolem koutku rtu, tam je Jáchym setřel.
„No táák.“ Vrhla jsem se mu do náručí a naplno se rozbrečela. Tiše se smál a hladil mě po zádech.
„Myslel, že jsem chyboval..“
„Kdy?“ Vyrazím mezi vzlyky.
„Když jsem ti řekl, co k tobě cítím a ty ses celou dobu bála, že mě ztratíš. Měl jsem ti to říct dřív.“ Cítila jsem horkost, červeň, která mě polévala a snažila jsem se pravidelně dýchat. Na okamžik mě pustil, sklonil se k zemi a pak mi podával nádhernou sytě růžovou orchidej.
„Jáchyme….“ Ležela jsem mu v náručí a natahovala se, aby se naše rty mohly setkat. Sklonil se. S divokým nádechem mě začal líbat na rty a tiskl mě k sobě. Zapomínala jsem dýchat, propadala jsem se někam hluboko. Když přestal, užasle jsem se na něj podívala.
„Stalo se něco?“ Zeptal se něžně. Zavrtěla jsem hlavou a natáhla jsem se pro něj, jako malé dítě po hračce.
„Řekneš mi to, co říkáš Kristiánovi?“
„Co přesně?“ Zvrátila jsem hlavu dozadu, abych mu viděla do očí. Ležela jsem mu v klíně a on si líně pohrával s mými vlasy.
„Třeba proč nemůžeš spát?“ Vzdychla jsem a zavřela oči. Natáhla jsem se po jeho ruce, sevřel tu mou a nepustil.
„Víš, že mluvíš ze spaní?“ Zprudka jsem otevřela oči a chtěla se posadit, ale zadržel mě. Podřízeně jsem klesla zpátky do jeho klína.
„Co jsem mluvila?“
„Zřetelně si křičela…bál jsem se o tebe.“ Trhla jsem sebou.“Co se mi zdálo?“
„Všude byla zima, rampouchy, jinovatka…..chtěli po mně, abych šla s nimi, vzal si mě sebou…“
„Já?“
„Pak před dveřmi, takové ty, které jsou u trezoru….masivní, kovové…otevřely se….měl si mě bránit, ale ty sis mě nevšímal….šel si s jinou….utekla jsem…a tys neběžel…“
„Za tebou…“
„Byl to sen.“ Zavrtím hlavou, abych odehnala noční můru.
„Terezko,…“ Skloní se a políbí mě na čelo.
„Věřím ti….“ Zavrtí hlavou.
„Nevěříš.“
„Ale..“ Umlčí mě dalším polibkem.
„Kde je vůbec Kristián?“
„Šel spát.“
„Chceš mi ještě něco říct?“ Pokrčím rameny.
„Pověz…“ Pobídne mě.
„Víš, jak hledala ty hodinky?“ Čelo se mu zkrabatí, když začne vzpomínat. Po chvilce přikývne.
„Měla jsem pocit, že když je nenajdu, že tě ztratím....že budu sama.“
„Jsem u tebe a vždycky tu budu, tak se tím netrap.“ Nepřesvědčivě kývnu.
„Neřekla si mi jméno, které jsi vybrala.“ Konstatuje naoko rozhořčeně.
„Vezmi kalendář, vybereme něco spolu…“ Navrhnu mu. Jde vidět, že jsem mu udělala radost, protože se nadšeně natahuje pro kalendář.
„Beáta?“ Vyhrkne, když listuje kalendářem. Pokrčím rameny.
„Mám lepší nápad, podíváme se na net, tam bude víc jmen.“ Navrhne a odejde pro notebook.
„Táák se na to podíváme.“
„Ela, Ema?“ Navrhnu.
„Nona!“ Vyprskne smíchy.
„Nelinka?“
„Ondřejka!“ Znovu se zařehní. Vyloženě vyhledává ty nejstrašnější jména.
„Adélka?“
„Tomáška!“ Nespokojeně mlasknu.
„Promiň, když to je strašně vtipný, to bysme mohli mít malou Jáchymku.“
„Ale nebudeme.“
„Líbí se ti nějaký jméno?“
„Hm, ta Nela asi.“
„Napadla mě Agáta.“
„V tom případě chci Kristiánu!“ Vyprsknu.