Kniha Erebos - 1. kapitola

„Ty tam půjdeš, to ti říkám.“ Matka dala ruce v bok a škaredě se zamračila.
„Nejsi můj rodič, nebudeš mi nic přikazovat.“ Plivla jsem jí odpověď nazpátek a zlostně dupala po schodech do druhého patra.
„Abigail Nortonová, ty tam půjdeš.“ Matka zakřičela tak, až jí přeskočil hlas. Zastavila jsem se na vrcholku schodiště a zírala před sebe. Levou rukou jsem pevně sevřela dřevěné madlo zábradlí.
Nádech, výdech, musím se uklidnit. Když se mi konečně přestala motat hlava, vydala jsem se dlouhou chodbou až nakonec, do SVého pokoje.
„Abigail, okamžitě se sem vrať.“ Matka křičela, ale mě to bylo jedno. Chytla jsem kliku dveří a práskla s nimi, až se otřásly v zárubni.
Přešla jsem sešeřený pokoj a padla na postel s rozpřaženýma rukama. Obličejem rovnou do polštáře.
Chytila jsem polštář oběma rukama a mačkala ho k obličeji, dokud jsem necítila, jak mě plíce pálí nedostatkem čerstvého vzduchu. Otráveně jsem se převrátila na záda a zahleděla se na dřevěné obložení stropu.
„Do háje.“ Chytila jsem vedlejší polštář a vší silou s ním praštila proti dveřím. Ty se opět zachvěly a splácnutý chumel peří a povlaku se sesunul po vyleštěném dřevě na podlahu.

Co se pamatuji, měla jsem s matkou vždy naprosto rozdílné názory. Má puberta byla více než hrozná. Vždycky jsem záviděla kamarádkám, které se mohly svým maminkám vyplakat na rameni. Já takové štěstí nikdy neměla. Má pravá maminka umřela, když mi bylo deset. A otec, hnán touhou zajistit mi šťastný domov, pojal za ženu svou a maminčinu dlouholetou známou, vdovu po kolegovi z práce. Nebudu vám popisovat, jak se k nám vetřela, aniž by počkala, až maminku uloží do země, ani jak cukrovala na otce a byla tak děsivě milá na mě. Všichni znáte ty případy veselých vdov, které se chytí každé příležitosti, jak se vyhoupnout po společenském žebříčku ještě o trochu výš.
Mary Lou Colinsová byla jejich nejzarytější zástupkyní. Velmi brzy se vžila do role kouzelné a příkladné ženušky předního neurochirurga ve státě. Vyloženě si užívala všechny společenské akce a rozplývala se nad každou pozvánkou na raut, ples či obyčejnou dětskou oslavu. Já měla to štěstí, že můj klasický příběh odstrčené popelky pokulhával. Mary Lou neměla dvě rozmazlené dcery, neměla vůbec žádné děti, a tak se plnou silou pustila do převýchovy mé maličkosti. Tady ale tvrdě narazila. Nechtěla jsem ji uznávat ani jako matku, ani jako autoritu, takže do první pře na ostří nože jsme se dostaly asi týden po tom, co se konala honosná svatba Mary a otce.
Dodělat střední školu a nezbláznit se, to byl nadlidský výkon. Mary Lou zastávala názor, že samozřejmě musím jít na vysokou a minimálně následovat ve šlépějích svého otce. Mým argumentům, že při pohledu na krev omdlévám a že jediný pohled na mozek ve sklenici s alkoholem, který má otec ve vitrínce ve své kanceláři, mi přivodil málem srdeční kolaps, nedávala žádnou váhu. Až jednoho zářivého odpoledne, kdy mi po ráně míčem do obličeje začala téct krev z nosu a já se odporoučela k zemi takovou rychlostí, že to někteří pomalejší jedinci ani nezaznamenali, usoudila, že doma asi druhého chirurga mít nebude.
Nelenila tedy a okamžitě zkontaktovala svoji sestru, která se samozřejmě, jak jinak, taky dobře provdala, za právníka a jejich dokonalý synek navštěvoval prestižní fakultu práv.
Když jí nevyšel plán A, okamžitě se obula do plánu B. Nebudu lékař, budu právník. Malý slizký nevlastní bratranec Edward, který nosil místo brýlí popelníky a svou nezdravou pletí, malým zavalitým tělíčkem a umaštěnými vlasy barvy pomočené slámy, vás upoutal již na vzdálenost yardů, navštěvoval právnickou fakultu. Nesnášela jsem ho, protože obě sestry se dohodly, že by vlastně nebylo vůbec špatné naše dvě rodiny spojit a dohazovaly mi Eda při každé možné příležitosti.
Bohužel jsem byla poměrně hezká po mamince. Můj metr šedesát pět mi naprosto vyhovoval. Příroda mi nadělila krásné, útlé a pevné tělo a ačkoliv jsem nikdy moc necvičila, popravdě vůbec nikdy jsem necvičila, nemusela jsem se o svou linii bát.
Maminka byla nádherná, skoro mýtická osůbka. Když jsem byla malinká, nikdo mi nemohl vymluvit, že má maminka není víla z pohádky, protože přesně tak vypadaly víly nakreslené v mé pohádkové knížce.
Dlouhé blond vlasy jí splývaly až do pasu v měkkých, přirozených vlnách. Obličej měla oválný a jemný s velkýma modrýma očima. Ty nádherně modré studánky, vždy tak dobrotivé a usměvavé, byly orámovány krásnými dlouhými řasami. Její sametově jemné ruce vždy voněly po heřmánku a když se nade mnou skláněla, aby mi dala polibek na dobrou noc, vypadala v dlouhé noční košili jako anděl.
A tak nějak jsem vypadala i já. Sice jsem nebyla tak nebesky krásná, ale bylo ve mně hodně z maminky. Ty oči jako její a vlasy sice zastřižené pod lopatkami, ale stejně zářivé a blond.
Ed se přirozeně třásl na každou příležitost býti se mnou o samotě, či se mne jen nechtěně dotknout. Nesnášela jsem ho už jako dítě a nyní, když byl budoucím právníkem a chodil na univerzitu, jsem ho nesnášela o to víc. Typický odporný šprt, bez kousky humoru v těle. Byl stejně arogantní jako jeho matka a teta a stejně tak protivný.
Plánem B tedy bylo udělat ze mne právníka. Když i tento plán díky mému extempore při přijímacích pohovorech ztroskotal, vzpomněla si matka, co se svou setrou ukuly za pikle a přesvědčila mého otce, že když nechci svůj čas investovat do studií a sebevzdělávání, měla bych ho investovat do manžela a do dětiček. Otec se sice chvíli zdráhal a nechal mě žít vlastní život, ale pak podlehl a s Mary Lou souhlasil. Přece jen byl na mne opravdu naštvaný, že jsem se před komisi vážených právníků dostavila v dosti přiléhavém koženém oblečku. Věřte nebo ne, ti chlápci slintali. To mě utvrdilo ještě více v tom, že právníkem být opravdu nechci. Ještě víc ho naštvalo, že jsem si pro tuto příležitost pořídila dvě krásná nová tetování. Jedno začínalo na pravém rameni a klikatilo se po paži dolů a druhé začínalo na levém kotníku a vzlínalo nahoru na lýtko. Nesvěřila jsem své tělo žádnému amatérovi a tak se ty obrázky nedaly nazvat jinak, než uměleckým dílem. Byla jsem strašně šťastná a pyšná, to se však již nedalo říct o Mary. Když mě viděla, propadla v hysterický křik. Možná by otec mé kérky ustál, ale po dokonalém hereckém výkonu své nové ženy, hodném nejednoho Oskara, to prostě nevydýchal.
Je fakt, že jsem si možná neměla ku příležitosti přijímaček barvit hlavu na červeno. Sice to byl jen smyvatelný šampón, ale jako na potvoru zrovna smýt nešel. Suma sumárum, vypadala jsem jako fakt drsná motorkářka a ač jsem se devadesáti procentům přijímací komise opravdu líbila, dle boulí na jejich upnutých právnických oblekových kalhotách, přijata jsem nebyla.
Matka to vzala jako přímý útok vůči své osobě a proto začala tvrdošíjně pracovat na plánu C, co nejrychleji mě provdat a zbavit se tím pádem mé milé přítomnosti.
Maminka vždycky moc ráda a nádherně kreslila. To jsem bohužel po ní nezdědila, ale když viděla, jak jsem smutná, že neumím dělat také tak krásné obrázky, koupila mi foťák. Můj první dětský fotoaparát byl růžový a fotil rozmazaně. To mi ale vůbec nevadilo a z fotografování se stala má posedlost. Přirozeně jsem chtěla svůj talent dál rozvíjet, jenže věnovat se fotografii, nebylo pro matku ničím.
„Vdej se a pak si můžeš vyvádět, co se ti zamane.“ Říkávala.
V devatenácti jsem byla natolik zhnusená vnucováním různých dokonalých partnerů, Edem počínaje a přestárlými svobodnými pány konče, že jsem se domluvila s nejlepší kamarádkou a odjela do Afriky. Rok strávený tam, byl jako rok strávený v ráji. Starala jsem se o osiřelé malé slony pro jednu organizaci, financovanou ze Států. Byla to tvrdá, těžká a špinavá práce, ale já ji milovala. Po večerech jsem se toulala s foťákem po okolí a užívala si volnosti. Můj malý výlet do ráje skončil, když mi otec zavolal, že se mám vrátit domů. Vlastně mi pobyt tam platil, takže jsem nemohla odmítnout.
Stála jsem tam na letišti v New Yorku s jediným kufrem a čekala až mě otec vyzvedne. Cítila jsem se pod psa a bylo mi do pláče.
„Abby, vítej doma.“ Otec se mi vrhnul kolem krku a stiskl mne v náručí tak silně, že jsem se nemohla ani nadechnout.
Za ním se neohrabaně culila má matka a snažila se vypadat přátelsky.
„Abigail, vítej doma, holčičko.“ Objala mne kolem ramen a vlepila mi slizký polibek na líčko. Měla jsem co dělat, abych nevyhodila skromnou krmi, kterou jsem obdržela v letadle.
Otec se beze slova chopil mého kufru a já se pomalu loudala za nimi. V letištní hale byl příjemný mumraj. Spousty lidí, kteří přilétali z celého světa. Spousta objímání a líbání. Muži čekali nervózně s kytičkami na své ženy, přítelkyně, milenky. Jen já se cítila zle. Přijela jsem domů, ale byl to příjezd plný obav a očekávání toho nejhoršího.
„Za týden je debutantský ples. Už jsem nahlásila, že se zúčastníme. Paní Cromtonová se velmi divila, že jsi ve svém věku ještě nebyla uvedena do společnosti. Budeš tam asi nejstarší. Už jsem ti vybrala šaty a boty. Doprovodí tě samozřejmě Edward, když nemáš žádného oficiálního přítele.“ V jejich malinkatých očičkách se zalesklo, když si uvědomila, že můj debutantský ples je vlastně pouhým začátkem dlouhé šňůry společenských akcí, na které budeme zřejmě pozváni.
Cupitala za otcem a její tlustá lýtka o sebe drnkala. Vždycky jsem se divila, že je schopná chodit a neupadnout.
Přešli jsme halu a vstoupili do dlouhé chodby vedoucí k podzemním garážím.
Šla jsem jako poslední a schválně se loudala, abych nemusela poslouchat matčino nadšené plkání ohledně toho, jak kouzelná budu v těch bílých šatech a na vysokých šteklech. Super, po roce stráveném ve vysokých kanadách v africké buši, mě má milá matinka obuje do střevíčků na jehlovém podpatku. Bože, stůj při mně.
„Tak Abby, nastup si.“ Z přemýšlení mě vyrušil až tatínkův hluboký hlas. Usmál se na mě, spiklenecky mrknul a pak s bouchnutím zavřel kufr auta. Matka se už soukala na sedadlo spolujezdce a já si beze slova protestu sedla dozadu. Snad na mě po pár mílích zapomenou a nebudou mě vyrušovat. Z baťůžku jsem vytáhla ipod a zastrčila sluchátka do uší. Mary neustále mlela a otáčela se na mne. Nasadila jsem neutrální pohled, jako že vnímám a vlasy skryla kabely od sluchátek. Možná bych mohla po chvíli předstírat spánek a měla bych klid po celou cestu. Náš domek stál v jedné z odlehlejších okrajových částí New Yorku. Byla to taková uzavřená komunita vyšší střední vrstvy, takové malé městečko samo pro sebe. Každý tam věděl o každém naprosto vše a všechny vzorné matky a manželky navštěvovaly místní ženský klub. Typické americké předměstí, někdy jsem si připadala jako ze seriálu Zoufalé manželky. Až absurdní životní etudy se tu navzájem mísily, proplétaly a neustálý, nekontrolovaný sled rozvodů a svateb hnal naše malé předměstí vpřed.
Opřela jsem si hlavu o boční okýnko a zavřela oči, snad matce dojde, že mě nemá vyrušovat.
„Abigail?“ Otočila se na mne, ale já vnímala jen okrajově. Byla jsem nepředstavitelně unavená z dlouhé cesty letadlem. Pohodová muzika mne uspávala a dávala mi pocit, že jsem opět v srdci mé milované Afriky a slyším zvuky noci.
„Abby, vstávej, jsme doma.“ Otec mi jemně zatřásl ramenem a pak jsem jen cítila jeho silné ruce, jak mne pomalu vyprošťují ze sevření bezpečnostních pásů.

Zamrkala jsem zmateně na temně růžovou stěnu a nechápavě se otočila na posteli. Tahle místnost vypadala jako můj pokojíček, ale něco, tedy všechno, tu bylo jinak.
„A do háje.“ Pomalu a nevěřícně jsem se rozhlížela kolem a snažila se ze všech sil nezačít ječet. Někdo se tu nehorázně vyřádil. Připadala jsem si jako na návštěvě u panenky Barbie, i když asi i jí by se z téhle růžové chtělo zvracet. Mary Lou, okamžitě mi proletělo hlavou, ale byla jsem natolik šokovaná, že jsem ještě půl hodiny seděla na bílé kované posteli s krajkovými nebesy a rozdýchávala tu hrůzu kolem. Světle růžové povlečení s krajkami a malými srdíčky vystřídalo mé typicky tmavě modré, saténové. Nejen, že nechala vymalovat, ale vyměnila taky všechen můj masivní dřevěný nábytek za bílý kovaný a ten v kombinací s růžovými doplňky vypadal nehorázně přezdobeně. Vedle velkých francouzských oken oděných, jak jinak, do růžových krajek, stála bílá kovaná toaletka se železnou židlí polstrovanou růžovým sametem. Dvě velké bílé komody se starobylým zdobeným kováním obklopovaly dveře, které jako jediné zůstaly nedotčené. Místo mých přírodně dřevěných dveří do šatny se teď leskla zrcadlová stěna zdobená stejnými úchytkami, jaké měly prádelníky. Znamenalo to, že jsem se v zrcadlech mohla vzhlížet, ať jsem byla v pokoji kdekoliv a odrážel se v nich celý můj pokoj, včetně postele a oken. Celý ten výron nepopsatelného nevkusu se tím pádem stál dvojnásobný. Dveře do koupelny se skvěly naprosto stejnou příšerně růžovou jakou měly i stěny, takže skoro zanikaly. Ze stropu visel mohutný křišťálový lustr zdobený miliony růžových a bílých peříček, takže v konečném důsledku vypadal, jako když obarvíte kuře a narvete do něho žárovku. Pod celou postelí až do půlky dřevěné podlahy, nalakované nyní na bílo, byl natažený bílý koberec s velkými růžovými srdci. Navíc měl nehorázně vysoký vlas, takže jsem asi pět minut přemýšlela, jak se asi tahle praktická věcička udržuje.
Sytě růžové stěny na mě měly nevídaný vliv, nikdy jsem neholdovala barevné typologii, ani podobným nesmyslům, ale jasné bylo jedno, začínala jsem vidět rudě. Vyskočila jsem na nohy tak rychle, že se mi zamotala hlava a vylétla dveřmi na chodbu. Seběhla jsem schody a vletěla do kuchyně.
Obrázek pohody, otec a Mary seděli při ranní kávě a cukrovali jako dvě hrdličky. První zvedl hlavu otec a když si všiml mého výrazu, okamžitě mu to docvaklo.
„Abby, už jsi vstala? Jak se ti líbí tvůj nový pokoj? Mary je úžasná, že? Nabídla se, že ti nechá vymalovat a koupí nový nábytek, aby ses tu cítila lépe. Když už jsi se vrátila po tak dlouhé době opět domů. Líbí se ti to, že?“ Zároveň vstával a tlačil mne nenápadně svým tělem zpět do chodby. Zavřel velké zašupovací dveře a starostlivě se ke mně otočil.
„Jen klid, holčičko, já vím, že to trochu přehnala, ale opravdu se snažila.“ Otec mi položil ruku na rameno, asi aby mi zabránil vběhnout do kuchyně a chytit Mary Lou pod krkem.
„To si děláš srandu? Viděl jsi, co mi provedla? Vždyť, to je, to je…“ Nedokázala jsem pravými slovy popsat tu hrůzu, kterou provedla s mým pokojem. Mým pokojem, jedinou místností, kde jsem se ještě cítila být sama sebou. Jedinou místností, kam jsem prchala a kam za mnou nemohla. Předtím tu ještě byla jasně znatelná ruka mé maminky, když mi malovala pokoj do světle okrové a tak to celý den vypadalo, že svítí sluníčko.
„Viděl si ty růžové záclonky na oknech? Panebože, tati, vždyť to je vrchol nevkusu.“ Cítila jsem, jak mě zaplavuje hysterie, jestli mne bude nutit bydlet v té růžové noční můře, odejdu radši z domu.
„Jen klid, myslím, že Mary nebude moci protestovat, když svůj pokoj přizpůsobíš k obrazu svému. Koneckonců, je tvůj, ne?“ Usmál se a sáhl do kapsy. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych si uvědomila, že mi podává platební kartu.
„Máš celý den na to něco s tím udělat, klíčky od auta jsou na háčku.“ Políbil mne na čelo a otočil se.
Pak se ještě ohlédl. „Předpokládám, že si s námi asi nedáš snídani.“ Usmál se a já musela taky. Tím začal můj první den po návratu domů. Příšerné probuzení do příšerného pokoje, který, jak se ukázalo, patří mně. V domě s příšernou ženskou, která si nepřestala hrát na mou milující matku a svým příšerným vkusem mne doháněla už deset let k šílenství. Chvíli jsem nerozhodně postávala před zataženými dveřmi do kuchyně, a pak se zadívala na otcovu zlatou platební kartu. No, možná tenhle den nebude zase až tak příšerný.