Kniha Erebos - 2. kapitola

Ranní záležitosti vyřešila velmi rychlá sprcha a převlečení do čistého. Už jsem se nemohla dočkat až zastavím před obchodem pro kutily a nakoupím vše potřebné.
Trochu s obavami jsem se blížila k mé šatní skříni. Jestli ji otevřu a její obsah bude odpovídat vzhledu všeho okolo, asi umřu.
Ohromně jsem si oddechla, když jsem zjistila, že mé věci zůstaly na svých místech. Sáhla jsem po prvních riflích a světle šedém tričku s dlouhým rukávem. Hřejivá černá mikina s kapucí by mi měla stačit, brzký podzim v NY není zas tak chladný.
Vlasy jsem si svázala do uzlu a s make-upem jsem se ani neobtěžovala. Prodavače v oddělení barev to určitě zajímat nebude. Seběhla jsem schody a z háčku sebrala klíčky od tatínkova jeepu. Mohla bych jet svým autem, které jsem dostala k šestnáctým narozeninám, jenže do mého mini by se toho mnoho nevešlo. Skoro nostalgicky jsem své autíčko pohladila po kapotě, když jsem procházela kolem. Celý rok tu smutně stálo v garáži a čekalo na můj návrat. Zmáčkla jsem dálkové ovládání vrat a nastoupila do tatínkova auta.
Venku bylo nádherné podzimní ráno. Sluníčko ještě hřálo, i když už jeho síla slábla. Na mě bylo poměrně chladno, asi bude chvilku trvat, než si opět zvyknu na místní teploty. Rok strávený v Africe je rok strávený v Africe. Opatrně jsem vycouvala z garáže a vyjela na naši štěrkovou příjezdovou cestu. V ranním sluníčku se náš dům zdál být až neuvěřitelně krásný. Maminka si vymínila, že nebude typicky a nudně bílý jako ostatní honosná sídla ve zdejší čtvrti, ale že mu dá italský nádech. Opravdu, s barvou nepálené hlíny a porostlý popínavými květinami, vypadal v podzimním sluníčku jako italské letní sídlo nějakého tajemného mafiána. Maminka měla vždycky obdivuhodný vkus.
Zařadila jsem kvalt a opatrně vjela na silnici. Páni, je možné, aby se za rok absolutně nic nezměnilo? Stejní nudní lidé, stejné nudné domy a stejné babky na rohu, klábosící bůhví o čem. Cesta do nákupní zóny mi trvala půl hodiny. Silnice byly ještě skoro prázdné. Jistě, nedělní ráno asi není ten nejlepší čas ke vstávání a nákupům. Omyl, pro mne je to ten nejlepší čas.
Zajela jsem na skoro prázdné parkoviště a na tváři se mi roztáhl překvapený úsměv. Naproti mému autu stála naprosto příšerně pomalovaná dodávka mého starého známého ze střední. Před rokem založil rockovou kapelu a snažil se prorazit na hudebním trhu. Vzhledem k tomu, že jeho dodávka vypadala pořád stejně uboze, se mu to asi nezdařilo. Vyskočila jsem z auta a namířila do obchodu. Prázdno, jen pár lidí, kteří zmateně projížděli mezi přeplněnými regály s naprosto vším, co jen potřebujete k renovaci domu.
„Abby.“ Ozvalo se mi za zády tak hlasitě, že jsem sebou cukla. „No teda, holka, jsi to ty?“
John se ke mně hnal jako velká voda a za ruku táhnul drobnou brunetku s vykuleným pohledem.
„Už jsi se vrátila? Myslel jsem, že jsi s Betty v Africe? Vrátily jste se už domů?“ Ostatní pokojně nakupující se po nás ohlíželi a nebylo se taky čemu divit. Možná, že neprorazil jako rocková star, ale rozhodně se tak oblékal. A ani jeho přítelkyně se nemusela za svůj kožený ohoz stydět.
Pár kroků ode mne pustil ruku své milované a vrhl se na mne, zběsile mne objímajíc a mačkajíc v náručí. Váhavě jsem ho odstrčila, zčásti proto, že byl jeho stisk až moc silný a zčásti proto, že smrděl, jako by se několik dní nemyl.
„Ahoj, Johne.“ Usmála jsem se a pro jistotu ustoupila ještě o jeden malinkatý krůček dozadu. Pokud se po mně znova vrhne, mám šanci, že stihnu zareagovat a uteču.
„Znáš, Melissu?“ Napřáhl se k brunetce, nervózně přešlapující opodál. Poslušně přicupitala k nám, jako dobře vycvičený pejsek a její vysoké, okované černé lodičky až nepříjemně klapaly po strohé šedé dlažbě obchodního centra.
„Jo… ahoj.“ Podala jsem jí ruku a ona ji s úsměvem přijala.
„No, a co tu děláš?“ Prohlédl si můj úlovek v košíku. „Budeš malovat?“ Zvědavě pozvedl jedno obočí.
„No, vlastně to chci vzít z gruntu, od podlahy až po strop. To víš, když jsi rok v Africe, tak to změní tvůj vkus. Všechno tam mají tak nějak barevnější a útulnější.“
„No teda, tady Mel, je bytová designérka. Určitě ti pomůže, když nás za to pozveš na oběd?“ Podíval se na svou společnici, trpělivě mu stojící po boku a vyloudil prosebný pohled.
„Ráda ti pomůžu, vlastně máme dnes volno a můžeme ti pomoc i s realizací, pokud chceš. Když už se do toho pustím, chci u toho být až do konce.“ Nervózně si prohrábla dlouhou svítivě oranžovou ofinu, která jí spadala přes celou levou půlku obličeje.
„No páni, to by bylo moc fajn, vlastně jsem ani nevěděla kudy do toho. Takže to vypadá i na pozvání na večeři. To bude moc bezva, můj táta vás oba moc rád pozná a matka určitě něco uvaří, když to bude pro mé přátele.“ Neubránila jsem se představě toho, jak se bude matka tvářit, až ty dva vyděděnce uvidí. Nádhera.
„Fajn, takže se můžeme pustit do nákupů.“ Zamávala jsem vzletně tatínkovou platební kartou a viděla, jak se Mel na tváři usadil spokojený úsměv.
„No, myslím, že my dvě budeme vybírat a tady John to bude nosit do auta. Myslím, že do dodávky se to vejde mnohem líp, než do tvého vozu.“
Musela jsem s ní souhlasit, vypadala velice rozumně na to, že chodila právě s Johnem. Skoro celé dopoledne jsme strávili nakupováním, snad nikdy jsem si neužila tolik legrace. S Mel jsme diskutovaly o tom, jak má můj pokojíček vypadat, ale mně to připadalo, jako bych ho stejně zařizovala jen na pouhou chviličku. Ten vtíravý pocit pomíjivosti a dočasnosti se mi vtíral pod kůži čím dál otravněji.
V devět hodin jsem oznámila matce, že jsem v nákupním středisku potkala pár přátel a že si velmi přeji pozvat je k nám na oběd. Sice byla mírně vyvedená z míry, ale jelikož předpokládala, že se jedná o děti z místní čtvrti, nedovolila si protestovat.
V deset dopoledne byla Johnova dodávka plná všech možných nezbytností i naprostých zbytečností, počínaje kobercem a konče novým lustrem, barvami a samolepícími tapetami, co alespoň trošku skryjí zrcadla na skříni.
Poslední vozíček byl vyložený a já nesla zbývající kbelíček s okrovou barvou, který se nám už nevešel do košíku.
Dumala jsem, co chce Mel s tím vším udělat a jak asi bude vypadat můj pokoj po zásahu někoho o trochu rozumnějšího než je moje matka. Skoro jsem ani nekoukala na cestu před sebou.
„A sakra, omlouvám se.“
Čísi silné paže mě zachytily před pádem v ten poslední okamžik. Uvelebila jsem se v měkkém náručí a zadušeně vyhekla.
„Dávejte pozor, slečno, nebo si ještě ublížíte.“ Ten nádherný sametový hlas mi sjel po kůži jako dotek hedvábí a já se neubránila mírnému zachvění.
„Děkuji.“ Snažila jsem se vymanit z chladného náručí a nerozlít přitom barvu pevně svírající v ruce.
Ten hlas mě evokoval k odpovědi, rychle jsem se nadechla a nasála tak do plic nádhernou květinovou vůni. Zaplnila mne celou a ještě zbývalo. Bylo to jako čistá záplava té nejkrásnější vůně, tak podmanivé a nevtíravé. Zamotala se mi hlava a podlomily nohy. To však, jako by onen muž očekával, chytil mne pevněji a kbelík s barvou mi upadl na zem.
„No, no, slečno, opatrně.“ Ten závan vůně a tón jeho dokonalého hlasu mi sebral poslední vítr z plachet. Mé tělo samovolně ochablo, jako bych ani neměla vládu nad svými svaly.
„Je vám dobře? Mohu vám nějak pomoci?“
Zvedla jsem hlavu a oněměla úžasem. Nade mnou stálo to nekrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděla. Mohlo mu být tak sedmadvacet, možná ke třiceti. Měl krátké hnědé vlasy, nagelované nahoru. A ty nejnádhernější oči, co jsem kdy viděla.
„Já, jsem v pohodě.“ Dostala jsem ze sebe s jistými obtížemi a pokusila se vstát.
„Teda Abby, co tu vyvádíš?“ Další hlas patřil ženě. Mel se nad námi skláněla a brala kbelík ze země.
„Asi… asi jsem upadla. Je mi líto.“ Hrabala jsem se z chladného náručí, ve kterém jsem měla, nevím proč, naprostý pocit bezpečí.
„Ještě jednou se omlouvám, málem jsem vás polila tou… tou barvou.“ Breptala jsem naprosté pitomosti, ale bylo mi to jedno. Pouhý pohled do jeho hlubokých očí způsobil, že si můj mozek vzal dovolenou. V hlavě jsem měla naprosto prázdno, tedy až na jedno, na tu překrásnou andělskou tvář.
„No tak, Abby, vstávej. John už čeká.“ Zatahala mě Mel za rukáv a nervózně přešlápla z nohy na nohu.
Mladík se narovnal a sklopil pohled k zemi. „Dávejte na sebe pozor.“ Zašeptal a pak se vydal na druhý konec parkoviště.
Zůstala jsem jak přimražená a otupěle zírala na jeho záda, dokud mi nezmizel mezi auty.
John zatroubil a to mne probralo.
„No tak, jedem, ať to do večera stihneme.“ Usmála jsem se na Mel, která si mě trochu podezřívavě prohlížela. Fajn, ještě mě nezná a už si o mně myslí, že jsem blázen.

Domů jsme dojeli něco před jedenáctou a rovnou začali vynášet všechny věci z Johnovy dodávky.
„Co to má proboha znamenat?“ Vyletěla matka, když minula Johna a zatáhla mne za ruku do kuchyně.
„Co je to proboha za lidi, co se producírují po mém domě? Vždyť to jsou nějací pankáči, nebo narkomani, mohou nás vykrást. Abigail, proč jsi je sem přivedla a co to nosí za věci? Okamžitě jim řekni, ať odejdou.“ Její nepříjemný pištivý hlásek nabíral na hlasitosti, až jsem měla nutkání si zakrýt uši, aby mi nepraskly ušní bubínky.
„Tatínek mi to dovolil, Mary Lou. A řekl, že si mohu pokoj přizpůsobit. Tohle jsou mí kamarádi. Je mi líto, jestli ti nesedí, ale pryč je nepošlu.“ Vytrhla jsem se z matčina sevření a rázně vypochodovala na chodbu. Jen jsem ještě slyšela matčin hysterický křik, když ječela na otce.
Nevím, co tatínek matce řekl, ale v jednu hodinu byl na stole připravený oběd a i když Mary odmítla jíst s mými přáteli, tatínek se s nimi bavil a docela ho zajímala jak Mel, tak John.
Těsně před obědem jsme měli první nátěr stěn. Mel se nezdála, ale když jsem jí půjčila své staré tepláky a tričko, pustila se do práce, že jsme jí s Johnem ani nestačili.
K večeři jsem objednala pizzu, abych matku neotravovala ještě s ní. Před půlnocí jsme měli hotovo a já mohla konstatovat, že můj pokoj vypadal překrásně. Železný nábytek zůstal, ale s novou barvou na stěnách v okrové a cihlové, s novými doplňky v Afro stylu, novým lustrem z bambusových vláken a režným sisalovým kobercem, vypadal úplně jinak. Přibylo mnoho polštářků s tygrovanými a zebřími vzory, které byly také na tapetách na skříni, místnost nádherně zútulnily. Mel mi taky vybrala nové saténové povlečení, které naprosto ladilo ke všemu okolo.
Omámeně jsem si sedla na postel a rozhlédla se po místnosti. Barva ještě pořádně nezaschla, ale i tak jsem nemohla najít slova.
„Mel, děkuji, vypadá to překrásně.“
Usmála se a zmuchlala v rukou poslední kousek krycího papíru.
„Jo, rozhodně lepší než to růžové peklo. Jen tě prosím, až se tu zabydlíš, udělej mi pár fotek. Dám si je do portfolia.“
John ji políbil na tvář a pronesl vzletně něco o umělcích a šikovných holkách. Pomohli mi odnosit věci do popelnice a ve dvě ráno jsem se s nimi loučila vroucným objetím a vřelým poděkováním. Nemohla jsem uvěřit tomu, jaké jsem měla štěstí. Najít si tak dobré přátele, tak brzy po příjezdu.
„Určitě se stav u nás v klubu, nebo zavolej, moje číslo máš.“ Mel se vykláněla z odjíždějící dodávky a mohutně mávala.

Šla jsem spát až k ránu, dodělávala jsem poslední drobnosti a taky čekala s otevřenými okny, až se pokoj vyvětrá a barvy na stěnách uschnou. Vstávala jsem tedy až k obědu a i tak jsem měla co dělat, abych nepraštila hlavou do talíře s polívkou.
„Podívej se na sebe, za pár dní je ten ples a ty vypadáš, jako kdybys vylezla z džungle. Poflakuješ se po nocích s takovými ničemníky a pak, aby tě člověk tahal z postele až na oběd. Manfrede, řekni něco.“
Otec si nabral na lžíci další polévku a otráveně protočil panenky.
„Ale Mary, vždyť to byli velmi zábavní mladí lidé. Už dlouho jsem se tolik nezasmál.“ Otec na mne mrknul, ale tak, aby to matka neviděla a já musela zdusit smích.
„Ještě sis ani nezkusila své šaty. Co když budou potřeba upravit a měli bychom ti vyzkoušet účes a make-up. Máme tak málo času a ty ho takhle utrácíš s bandou ničemů.“

Zbytek týdne jsem se snažila hrát hodnou a bezproblémovou dceru. Nakonec jsme se pohádaly jen kvůli šatům, které vypadaly, jako bych je zdědila po tetičce Agnes. Oficiálně bylo tetičce devadesát. Neoficiálně asi sto dvacet a já osobně si myslím, že zažila v plném rozkvětu ještě občanskou válku. Tatínek nakonec matku přesvědčil, aby mne nechala koupit šaty jaké chci, ale samozřejmě pod jejím bedlivým dohledem.
Konečný výsledek byl vcelku snesitelným kompromisem mezi minišaty, co jsem chtěla já a tou úděsnou záclonou, co na mě chtěla pověsit matka. Jednoduché lesklé šaty princesového střihu, dlouhé až na zem, bez jakýchkoliv ozdob. Musela jsem přiznat, že mi slušely a i to, jak se tvářila prodavačka, jako kdyby poprvé viděla lesní vílu. Byla jsem šťastná, pomsta tetičky Agnes skončila až vzadu ve skříni.