Divoká kočka 60

Zaslechla přijíždět auto a ze zvědavosti vyhlédla z okna. Jen poodhrnula závěsek, aby nebyla vidět, ale aby sama viděla.
Auto zastavilo před hlavním vchodem a Štěpána zahlédla na sedadle spolujezdce Marii. Z nějakého důvodu ji to potěšilo a vykouzlilo jí to úsměv na rtech. Zhruba do chvíle než se Marie naklonila k řidiči a polibila ho na ústa. Rozhodně déle, než bývá obvyklé u polibku na rozloučenou. Štěpána se přestala usmívat a jen to sledovala. Trvalo to jen okamžik a otevřely se dveře, ze kterých Marie vystoupila ven. Cvaklo víko kufru a ona si z něj vytáhla svůj kufřík plný věcí. Řidič z auta nevylezl.
Marie auto obešla a obezřetně se podívala po domě, jestli se někdo dívá. Zhodnotila, že ne a sklonila se k otevřenému okénku.
„Měj se pěkně a díky moc za všechno. Za ten prima víkend, za odvoz a tak.“ Usmála se a hřejivě se podívala na dívku za volantem.
Natálie se natáhla a pohladila ji po tváři.
„To byla maličkost.“
Ve skutečnosti neexistovalo nic, co by pro ni neudělala. Za těch posledních pár dní se vznášela na obláčku. Byla do Marie zblázněná až po uši. Zbožňovala její mírnou povahu a rozkošný obličejík orámovaný hnědými podelšími vlásky, které svou hebkostí přímo lákaly, aby k nim přivoněla. A Marie voněla vždycky. Zajímavou kombinací šamponu, voňavky a jí samé, která byla neobyčejně omamná.
„Ne to nebyla. Prostě díky. Šťastnou cestu.“ Poněkud znervózněla. Opakovaně hledala v oknech, jestli je někdo nepozoruje, protože měla neochvějný pocit, že ano, ale nikoho nezahlédla. Žádný pohyb. Dům jako kdyby umřel.
„Kdy se uvidíme?“ zeptala se Natálie trochu smutně, protože i ona měla z toho domu prapodivný pocit. A teď v tuhle chvíli i z Marie. Něco bylo špatně. Z té roztomilé dívky, do které byla zblázněná.
„Zavoláme si, ju. Já to tady musím všechno zařídit, takže v tuhle chvíli to jednoduše nevím.“ Už ji to unavovalo. Přeci jí to vysvětlovala už cestou sem. „Už jsme to přeci probíraly.“ Nadhodila ještě.
„Já vím. Jen to zkoušim. Co kdyby to vyšlo.“ Dodala omluvně a nastartovala. „Měj se tu.“ Sklopila oči, kousla se do jazyku a pokusila se o úsměv. Byl takový hodně křečovitý. To, že se nabídla, že ji odveze, bylo dost spontánní, ale teď by ji nejraději vzala s sebou zase zpátky do Šumperka. Jenže věděla, že to nepůjde. Stáhla okénko a zařadila. Ještě Marii mávla než ji objela a pak se zvedl písek za zadními koly jejího audi A6, za kterým se Marie ještě ohlédla.
V žaludku měla tak zvláštně těžko, když vyrazila se zavazadly směrem k hlavnímu vchodu. V tu chvíli si všimla, jak se pohnula záclonka v prvním patře. Štěpánin pokoj. Zatla zuby a nezastavila.
*Tím lepší. Aspoň jí nemusím nic vysvětlovat.* pomyslela si.
Uslyšela brzdící pneumatiky kousek za sebou a otočila se. V jeden moment si myslela, že to je zase Natálie, ale ta už asi opravdu odjela. Bylo jí to celkem líto.
To auto, které přijelo před dům Vítkových, bylo policejní. Marie položila kufr a zadívala se na policistu, který z něho vystupoval. Tvářil se totiž nesmírně vážně, což nevěstilo nic dobrého.
Zaznamenala vrznutí hlavních dveří.
„Slečno Vítková. Potřebuji, abyste se mnou jela na stanici. Je to urgentní.“
Když se Marie otočila, spatřila Štěpánu stát jen kousek nad ní. V očích měla tolik bolesti, že by se kámen ustrnul.
„Zdravím tě, Marie. Vítej zpátky.“ Řekla tiše. Jen to a nic víc. Ale Marie se v tu chvíli nemohla cítit víc provinilá.
„Jen se obléknu a hned vyrazíme.“ Křikla na policistu a ten jen pokýval hlavou a vlezl zpátky do auta.