Mé budoucí já 22.díl

„Málem jsem zapomněl, hmm….volal Viktor, jestli se nechceme zítra stavit, tak jsem řekl, že na chvíli. Nevadí?“ Zavrtím hlavou a pousměju se. Tak dlouho jsem ho neviděla.
„Bude to fajn.“ Zívnu.
„Jsi unavená?“ Zavrtím hlavou, ale asi ne moc přesvědčivě, protože Jáchym zhasne.
„No, tys zhasnul a mně se najednou nechce spát.“ Natáhnu se po vypínači, abych rozsvítila lampičku. Jáchym mou ruku zadrží a stáhne ji zpět. Nakloní se nade mě a pohladí mě po vlasech.
„Terezko…“ Skloní se, aby přitiskl své rty na mé. Jednu ruku mi zaboří do vlasů a druhou mi vklouzne po pyžamo.
„Jáchyme…“ Vydechnu a přitisknu ho k sobě.


Když otevřu oči, Jáchym ještě spí. Opatrně se vyprostím z jeho náruče a natáhnu se pro pantofle. Potichu vyklouznu z ložnice, pustím Arnieho s Rézi na zahradu a sama zamířím do kuchyně.
„Ehm, ehm.“ Ozve se mi za zády.
„Kristiáne.“ Otočím se, abych mu věnovala jeden úsměv.
„Odkdy spíš v Jáchymově pyžamu?“ Vykulím oči a pak si uvědomím, co mám na sobě. Jáchymův modrý vršek od pyžama a kalhotky.
„Hehe.“ Do tváří se mi nažene červeň. Kristián mávne rukou.
„Prý jedete za Viktorem, můžu se přidat?“ Změní téma, aby mě dál neuváděl do rozpaků.
„Jasně, chtěla jsem se tě zeptat.“ Usměje se a políbí mě na čelo. Ve dveřích se objeví rozespalý Jáchym s vrkočem ve vlasech.
„Půjdu se projít a vezmu Arnieho s Rézi.“ Přikývnu. Kluci se pozdraví a Kristián odchází.
„Chtěla jsem uvařit čaj, ale nějak jsem to nestihla.“ Zacvrlikám a roztomile se usměju.
„Uvařím ho.“ Mlaskne mi pusu Jáchym, když mě objímá.
„Kristián pojede s námi.“
„Počítal jsem s tím.“
„Co si dáme k snídani?“
„Co bys chtěla?“
„Vajíčka.“
„Výborně. Tak se posaď, udělám je.“ Zasednu za stůl a sleduji jeho počínání.
Po snídani se jdeme obléct a když se Kristián vrátí, vyrážíme k Viktorovi.


„Jáchyme! Chlape!“ Uvítá ho Viktor, podá si s ním ruku. Potom se zaměří na Kristiána, se kterým se přátelsky poplácají po rameni a nakonec skončí pohledem u mě.
„To nejlepší na konec.“ Věnuje mi úsměv a opatrně mě obejme.
„Pojďte dál, jste tu první.“
„On ještě někdo přijde?“ Vypadne z Kristiána.
„Mno, Marek měl přijít a jinak….víte, bydlí tu Arnošt.“
„Arnošt tu bydlí?“ Vykulím oči.
„Pohádali se s tou kráááá……“
„Nazdar Arnošte.“ Pozdravím kluka stojícího za Viktorem. Mávne na mě.
„Teda Terez, nevěděl jsem, že taky čekáš…to je teď nějaká nová móda, ne?“ Odfrkne si.
„No jo, to se stává i v lepších rodinách.“ Jáchym mi jemně dloubne do zad.
„Nebudu vás rušit, jdu za svojí budoucí exmanželkou. Čááuuu.“ Vykulím oči a otočím se na Jáchyma.
„Doufám, že nám to vydrží taky tak dlouho.“ Jáchym zavrtí hlavou.
„Předtím sis mě nechtěla vzít ty, teď nemám na svatbu náladu já.“ Nakloní se a krátce mě políbí.
„Dáte si něco?“ Nabídne nám Viktor.
„Něco k pití, jestli můžu.“ Poprosím ho a usadím se do křesla.
„Viktore, tak co je s tou Vandou?“ Zeptá se zvědavě Kristián.
„Mno, přišlo se na to, že Vanda si toho parchanta udělala s někym jinym. Arnošt není blbej, spočítal si to a zjistil, že v tý době byl někde na služebce či co. Tak se jí teda před náma všema zeptal s kym to čeká. Chvíli mlčela, pak zapírala…tvrdila, že s nikym jinym nespala. Pak se přišlo na to, že spala jak s Danem, tak se Zbyškem…..jo a Marek…ten je do toho taky nějak zapletenej.“ Na chvíli se odmlčí a pak se plácne do čela.
„Bylo to takhle. Danča teď chodí s Markem, mno a Marek přišel, že je s Danou nuda.“ Kristián se na mě podívá a oba vyprskneme smíchy.
„Chtěl se s ní rozejít, jenže Danča ho přemlouvala ať to jako ještě zkusí…, že ať si řekne, co by chtěl. No jo, ale Marek se jí chtěl zbavit, tak jí řekl, že by chtěl v posteli jí i Vandu. Danina zrudla a šla to zařídit, no a pak je Arnošt všechny načapal.“
„Ještě štěstí, že už mezi ně nepatříme, viď zlato.“ Pohladí mě po noze Jáchym. Přikývnu.
„S kym se teda stýkáš, když tu máš Arnošta?“ Viktor pokrčí rameny.
„S vámi. Arnošta už bych taky vykop, chodí za Danou a evidentně jí nebrečí na rameni. Oni dva si nemají, co vyčítat.“
„Já to nechápu, vždycky jsem tvrdila, jaká je to kráva a nikdo mi nevěřil. Teď se to konečně potvrdilo.“
„Je to rozhoďnožka, no.“ Uzavře debatu Kristián.
„A kdo?“ Ozve se ze dveří Vandin hlas.
„Ty?“ Zvědavě se na ní podívám.
„A s kym to čekáš ty?“
„A co je tobě do mě?“ Jáchym mi stiskne ruku, abych přestala, ale Viktor se otočí.
„Co chceš?!“
„Přišla jsem za Arnoštem, potřebovala bych odvézt do krámu.“
„Šel za tebou, třeba jste se minuli.“
„Jestli nešel za Dáninou.“
„Tak už můžeš jít.“
„Viktore, ty mě vyhazuješ?“
„Vypadá to tak, ne?“ Vanda nafoukne tváře a vyplachtí ze dveří.
„A co vy dva? Vzali jste si z Vandy příklad, jo?“ Zavrtím hlavou.
„My jsme to udělali přesně naopak. Nejdřív se nám totiž narodí mimino a pak se vezmeme.“
Viktor zavrtí hlavou.
„Já toho Arnošta nechápu.“ V tu chvíli zazvoní domovní zvonek a Viktor se hrne otevřít. Následuje ho Marek.
„Není tu Arnošt?“ Zastaví se pohledem u mě a trpce se usměje.
„Čau vespolek.“
„Arnošt tu není.“
„Musim mu vysvětlit to s tou Vandou.“ Jáchym se na mě zadívá a pošeptá mi do ucha: „Ty bys mě vyměnila za tohohle?“ Zavrtím hlavou.
„Jak se máš Terez?“ Pokrčím rameny.
„Stojí to za hovno, co? S Jáchymem je nuda.“ Neodpustí si.
„Možná podle tebe. Podle mě jsem teď nejšťastnější na světě….a to bych s tebou asi nebyla.“
„Každej tomu říká jinak, měj se Viktore.“ Rozloučí se a odchází.
„Tak už se tu vystřídali všichni, tak můžeme jet domů, ne?“ Vysloví Kristián a pomalu se začne zvedat. Nemám nic proti a pokusím se taky zvednout. Jáchym mi pomůže.
„Nejlepší bude, když přijedeš ty k nám.“ Usměju se na Viktora. Rozloučíme se a odjíždíme domů.

„Stačilo ti to?“ Zeptá se Kristián, když dojídám oběd. S plnou pusou přikyvuji.
„Půjdu si číst.“ Prohlásím, když mám snědeno a namířím si do ložnice.
„My umejeme nádobí.“ Prohlásí Jáchym s Kristiánem. Za chvíli se ale otevřou dveře, ve kterých stojí Jáchym. Lehne si vedle mě. Dočtu stránku a zaklapnu knížku.
„Nemusela si přestávat číst.“ Pokrčím rameny, sesunu se níž a opřu hlavu o jeho rameno.
„Jsem nějaká unavená.“ Obejme mě kolem ramen.
„Kristián šel s Arniem ven, nechceš si na chvíli zdřímnout?“
„Hmmm, víš co se mi stalo?“
„Copak?“ Nakloní se tak, aby mi viděl do obličeje.
„Praskl mi koutek.“ Ukážu mu na levý kout rtu. Palcem mi přejede po tváři a pak mě políbí kamsi vedle bolístky.
„Než se vdáš, tak se ti to zahojí.“ Nevědomky se zachvěji. Pohladí mě po ruce a natáhne se pro deku, kterou přes nás přehodí.
„Včera jsme nedomysleli to jméno.“
„Jaké by se ti líbílo?“ Pokrčím rameny.
„Myslela jsem, že tobě se tam taky nějaké líbilo.“
„Mno, co třeba Lenka nebo Tereza?“
„Hezké.“
„Ale ty máš vymyšlený jiný a já chci, aby bylo po tvém.“
„Já zas myslela, že se shodneme na nějakém společném. Ještě mě napadla Jana.“
„To už se mi víc líbí ta Adélka.“ Povzdychnu si.
„Máme čas, ještě si to můžeme stokrát rozmyslet.“ Přikývnu.
„Víš, co bys mohl?“ Znovu se nakloní, aby mi viděl do očí.
„Pro tebe všechno.“
„Podrbeš mě na zádech?“ Zaškemrám.