Kluk z porna

Na stránkách gymnázia se přihlásím do informačního systému (uživatelské jméno i heslo je naštěstí stále stejné jako za mého působení) a zjistím si, jak je to v pátek s rozvrhem čtvrté bé, končí po páté hodině a jako poslední mají dvouhodinovku tělocviku. Kouknu na hodiny – dvanáct, no paráda. Odhlásím se, vypnu notebook, seberu klíčky od forda a vzápětí si to frčím ke gymplu.
V takovém pařáku budou určitě na stadionu, každopádně nic nepodceňuji a vkradu se do školy, abych si zkontrolovala, jestli náhodou nejsou v tělocvičně. Nejsou. U vrátnice si mě odchytne vrátný Vechler. „Zinuško!“
„Dobrý den,“ usměji se poslušně.
„Co ty tady?“
„Vzpomínám na starý časy,“ uchichtnu se. Starý pán má náladu se vybavovat, postěžuje si mi, jaká za nás byla pohodička, že ti smradi jsou rok od roku horší. Chvíli ho poslouchám a ve vhodné chvíli ho elegantně setřesu. Vzápětí, když vyjdu ven, toho lituju, venku je hrozný pařák a navíc u vrátnice by měl Adam mnohem menší šanci mi uniknout. Opřu se o forda a pozoruju kolemjdoucí, moc jich teda není, nudím se a o to radši jsem, když zahlédnu partu kluků hrnoucí se parkem. Navzdory tomu, že právě absolvovali dvě vyčerpávající hodiny, mají dost energie, pokřikují na sebe, pošťuchují se, nahánějí se po parku, člověk by řekl, že jde o první stupeň základní školy a ne o maturanty. Zahlédnu ho teprve, až když přecházejí přes přechod. Jde zhruba uprostřed houfu a něčemu se strašně smějí s Honzou, usměju se, pořád nerozluční. Asi mám nějakou profesní deformaci, protože si je spolu automaticky představím svlečené v posteli.
Počkám, až skupinka dojde ke škole a pustím se do akce, Adama přímo si oslovit netroufnu, přeci jenom asi ví, proč mi nebere telefon a neodpovídá na ICQ, tak volím jinou taktiku. „Dobrý den, pane profesore,“ oslovím tělocvikáře Černého, kterého jsme za svých studijních let přezdívali familiárně Black. Ačkoli jsem na tělocvik byla dřevo, Černý na mě má dobré vzpomínky, protože jsme ho měli na matiku a ta mi jakýmsi zázrakem šla, tudíž jsem se stala jeho oblíbenkyní, což trvá i nadále, protože má evidentně radost, že mě vidí. „Zinuško, přišla sis zavzpomínat na staré časy?“
„No to taky, ale hlavně bych potřebovala mluvit tadyhle s Adamem,“ kývnu do toho stáda. Black se potutelně usměje a zvučným hlasem tělocvikářů zavolá „Rožnovský!“ Jmenovaný ustane v záchvatu smíchu a jakmile si mě všimne, tvář se mu zkřiví do otráveného šklebu, nicméně přidá do kroku a za chvilku stojí u nás. „Moc ho nezdržuj,“ mrkne na mě Black, nejspíš si myslí, že ho chci zvát na rande, nebo co, a zmizí v budově a za ním i všichni ostatní. Když se zavřou dveře, spustí na mě. „Říkal jsem ti, že už nic dalšího točit nebudu.“
„A já jsem říkala, že tě do ničeho dalšího nutit nebudu.“ Nechápavě zvedne obočí přesně jako tenkrát, když jsme se dali do řeči poprvé. „Tak co po mně chceš?“
„Spíš ty bys měl chtít něco po mně,“ napovím mu. Obočí se mu zvedne ještě výš. „Vezu ti výplatu,“ vysvětlím a vytáhnu z kabelky peněženku. „Rovných sedm tisíc.“
Podívá se na bankovky. „Hele, já se dojdu převlíct a dáš mi to potom, jo? Těžko bych klukům vysvětloval, kde jsem cestou ze stadionu našel sedm tisíc.“ Pokrčím rameny a on zmizí za dveřmi. Přejdu silnici a zase se ležérně opřu o forda. Čekání si zkrátím napsáním krátké, leč výstižné zprávy: MISE SPLNENA. Jako adresáta označím v kontaktech Marka a tadá, zpráva už letí do Prahy. Jelikož se z budovy začnou loudat Adamovi spolužáci, strčím mobil do kapsy a číhám, kdy se mezi nimi objeví Adam sám. Jelikož jsem ho zdržela, počítám s tím, že šatnu opustí o něco později než ostatní. Mezi vycházejícími zahlédnu dokonce Honzu s nějakým spolužákem, jehož jméno neznám. Dumám, zda ho Adam poslal pryč, nebo na něj jeho nejlepší kamarád prostě nepočkal.
Objekt mého zájmu se objeví až čtvrt hodiny po ostatních. Všichni už jsou dávno pryč a on se vyřítí ze školy v letních tříčtvrtečních džínách a v červeném tričku. Znovu vylovím z peněženky bankovky, a když ke mně dojde, mlčky mu je podám.
„Díky,“ hlesne a zastrčí je do zadní kapsy. Pohrávám si v ruce s klíčky od auta. „Chceš někam odvézt?“ Čekám zápornou odpověď, tím víc mě překvapí, když Adam přikývne. „Tak si nastup,“ usměju se. Nasáčkujeme se do auta. „Kam to bude?“ optám se jako rozený taxikář, když si připnu bezpečnostní pás. Adam mě překvapí znovu. „No vlastně jsem si říkal, že když jsem teď tak bohatej, mohl bych tě někam pozvat.“ Tentokrát jsem to já, kdo v údivu zvedne obočí, týden se mi vyhýbá, seč může, a najednou by mě zval na pokec. „Pokud teda máš čas,“ vyloží si můj pohled po svém.
„To víš, že mám. Takže kam jedeme?“ zeptám se znovu. Pokrčí rameny. „Vyber si,“ nabídne mi velkoryse. Nuže dobrá, nastartuju motor a zamířím ven z města. „Kam jedeme?“ zeptá se pro změnu on mě.
„Do Brna,“ odpovím stručně. Ačkoli si to nechci přiznat, chci si chvíli s ním prodloužit co nejvíc, takhle nás čekají minimálně dvě hodiny cesty tam a zpátky. Podstatnou část strávíme mlčky. Když projíždíme začátkem Brna kolem pasáže Olympia, Adam konečně promluví. „Zino?“
„Hm?“ opáčím.
„Co bude s tím videem?“
„Vzhledem k tomu, že jsem tě nenechala nic podepsat, nemělo by být nikde zveřejněný, takže se pravděpodobně založí k ostatním.“
„Budeš ho mít ty?“
„Ne.“
„Chci, abys ho měla ty.“ Neubráním se smíchu. „To proto, abych se každej večer mohla ukájet pohledem na tebe, nebo co?“
„To proto, že chci mít jistotu, že nebude kolovat někde po internetu, kde si ho může každej najít.“
„Dobře,“ kapituluju. „Hned jak v neděli dojedu do Prahy, zkusím ho vysondovat.“
„Díky,“ usměje se.
„Nějak ti to leží v žaludku,“ rýpnu si. Úsměv z jeho tváře zmizí. „Vzhledem k tomu, že jsem natočenej, jak nahej pololežící na gauči masturbuju, tak jo, leží mi to v žaludku.“ Vlastně ho chápu. Přeci jenom všechna videa jsou na internetu snadno k nalezení, ale jako člověka stojícího na druhé straně kamery mě tohle riziko nikdy nenapadlo. Rozhodnu se změnit téma. „Hele, až uvidíš volný místo, tak křič.“
„Křičím!“ odpoví mi asi po deseti sekundách. Chvíli se zaraduji, že jsme konečně našli místo k parkování a vzápětí mě radost přejde. „Nejsem zas takovej boss, abych mohla parkovat na zákazu zastavení,“ vysvětlím. Adam se jen omluvně usměje a pokrčí rameny. Po chvíli zahlédnu volné místo sama a hned ho hledím zabrat, aby mě náhodou někdo nepředběhl.
„Sem,“ nasměruju Adama do příjemného klubu, kde jsem párkrát poseděla s Markem, když měl cestu do Brna. Galantně mi přidrží dveře, takže vklouznu dovnitř a on za mnou. Ačkoli jsme zde pouze přátelsky, zabereme si úplně ten nejzadnější box, kde je největší soukromí. Nikdy bych nevěřila, že si s ním budu mít co říct, přeci jenom ta cesta tenkrát na casting byla úplně jiná, teď se bavíme jako staří známí. Adam mi popisuje přípravy na blížící se maturitu, sdělí mi pár nových drbů ze školy, já na oplátku přihodím k dobru nějaké zážitky ze svého studia a hlavně vtipné zážitky z maturity. Vzpomínám, jak jsem málem proletěla z angličtiny.
„Taky nechápu, jak může někdo dobrovolně maturovat z tak hnusnýho jazyka,“ kroutí nevěřícně hlavou. Vysvětlím mu, že jsem si ve třeťáku myslela, že angličtina bude brnkačka, a když jsem viděla seznam témat, bylo pozdě vycouvat.
Najednou mu zazvoní telefon. Vyloví ho z kapsy, a když si přečte jméno volajícího na displeji, jeho tvář se zachmuří. Přiloží aparát k uchu. „Co je?“ vyštěkne na dotyčného. „… No jo, zapomněl jsem… však se uvidíme zítra.“ Nebo spíš na dotyčnou, že jo. Proti mé vůli mě přepadne vlna žárlivosti. Ale když několikrát osloví dotyčnou jménem Radka, veškerá žárlivost je ta tam. „Ještě tě neuhnala?“ zasměju se, když telefon položí na stůl.
„Ne,“ usměje se. Co si pamatuju, vždycky měl pověst toho, který se uhánět nenechá, ale i přesto po sobě nechal mnoho zlomených srdcí, aby ne, nezávislý grázlík s andělskou tváří, prostě typ mnoha holek…
„Divím se, je docela hezká,“ provokuju.
„Ale blbá.“ Tahle odpověď mi ke spokojenosti stačí. Dál se v tom nepitvám, místo toho řešíme důležitější věci. A dobře se bavíme, až se náhodou podívám na hodinky a zděšeně z nich vyčtu údaj půl osmé. Je možné, že jsme v klubu strávili čtyři hodiny? Adamovi můj pohled na hodinky neunikne. „Kolik je?“ Moje odpověď s ním nějak nehne, ale zeptá se: „Pojedeme?“ Když váhavě přikývnu (nejradši bych ještě zůstala), zaplatíme a vypotácíme se z klubu do chladného večera. Chladný teda je a fest, navzdory tomu, že je konec dubna a odpoledne bylo téměř tropické. Otřepu se zimou a přitisknu paže k hrudi. „Je ti zima?“ všimne si Adam. „Půjčil bych ti něco teplýho, ale sám nic nemám.“
„To je v pohodě,“ mávnu rukou.
„Není, dyť se třeseš.“
„Však to máme jenom pár kroků,“ oponuju, ale on je neoblomný, přistoupí ke mně a vezme mě kolem ramen. Normálně by to asi nepomohlo, ale jakmile se mě dotkne, polije mě horko. Bohužel cesta k autu není nekonečná, naopak je nechutně krátká. Mlčky nastoupíme, pohodová přátelská atmosféra je pryč. Nevím proč, vlastně tuším.
Teprve, když vyjedeme z Brna, je to opět Adam, kdo protne ticho svým sametovým hlasem. „Víš, že ses mi líbila už od tý doby, jaks mě tenkrát seřvala, když jsem na chodbě sejmul toho malýho gympláka?“
„Tos byl ty?“
„Ty si mě nepamatuješ?“ zeptá se smutně.
„Ne,“ přiznám se. „Pamatuju si tě až od té doby… Zvoní ti telefon.“ Začne lovit po kapsách, až z jedné vytáhne neodbytně vyzvánějící mobil. Stiskne symbol zeleného sluchátka a přiloží ho k uchu. „Co je?“ vyštěkne do něj stejně jako v klubu. „Ne, já jsem v Brně… Na výletě… Co?... Ne, nepřijedu… Však běžte beze mě… Jo, jsem v autě… Ale domů nejedu… Zítra? Nevím… Jo, čau.“
„Hele, tak do půl hodiny budeme doma, mohls klidně říct, ať chvilku počkají.“ Záporně zakroutí hlavou. „Nechce se mi s nima nikam jít.“
„Takže tě mám odvézt domů?“ zeptám se. Zase zakroutí hlavou. „Nechce se mi domů.“ Kapituluju, tohle nemá cenu. Zbytek cesty probíhá mlčky. Teprve, když se blížíme k rozhodující křižovatce, zeptám se Adama: „Pořád se ti nechce domů?“ Odpovědí je mi stručné „nechce“, odbočím tedy na druhou stranu. „Kam jedeme?“ zeptá se.
„K nám,“ odpovím stručně. Rodiče jsou na dovolené a ještě týden budou, takže není problém, navíc když Adam neprotestuje, nestojí tomu nápadu v cestě už vůbec nic. Proto o chvíli později vystupujeme z auta před naším panelákem na kraji města. Před dveřmi chvilku lovím z kabelky klíče, když už začínám panikařit, že jsem je ztratila, slyším je cinkat kdesi úplně vespod. „Ha,“ udělám vítězně, když konečně svazek svírám v ruce, najdu v něm příslušný klíč a odemknu jím vchodové dveře. Co nejtišeji se vecpeme do těsného výtahu a necháme se vyvézt do posledního patra. Stejně potichu odemknu dveře bytu, vklouzneme dovnitř, shodíme boty a zamíříme do kuchyně.
„Dáš si něco?“ zeptám se svého hosta, když otevřu ledničku a vyčtu z ní skromnou nabídku „Minerálku? Pivo? Nebo kafe? Čaj? Víno? Něco k jídlu?“
„Jaký máš víno?“ zeptá se. Pokrčím rameny. „Co já vím, červený myslím.“ Zasměje se. „Dám si červený myslím.“ Přikývnu, vytáhnu dvě skleničky, jednu na víno a do druhé si naliju minerálku. „Ty si nedáš?“ podiví se.
„Kdo by tě pak odvezl domů?“ Zatváří se překvapeně, zřejmě nečekal, že ho budu chtít odvézt domů. „Seš doma sama, ne?“ Přikývnu. „No vidíš, to bych tady mohl nocovat, ne?“ Zaskočí mi minerálka, málem se v ní utopím. „Nebudou tě doma shánět?“ Pousměje se. „Už mě sháněli.“
„Nemyslím kamarády,“ upřesním. Jeho tvář se zachmuří, pak si znechuceně odfrkne. „Koho by tak zajímalo, kde jsem.“ Kousnu se do rtu, asi jsem začala nevhodné téma. Vzpomenu si na nedokončený rozhovor v autě. „Jak to teda tenkrát v tom prváku bylo?“ Vděčně se usměje, až se mu na tváři objeví ty roztomilé ďolíčky, očividně je za změnu tématu rád. „No líbilo se mi, jak seš droboučká a oprsklá.“ Uchichtnu se, když si vzpomenu, jak jsem vypadala. „Droboučká prý.“
„No myslím výškově,“ pochopí.
„Ale oprsklí jste byli tak leda vy, dovolovat si na třeťačky, pche.“
„Jak jsme mohli tušit, že jste třeťačky?“ brání se. „Byl jsem v šoku, když jsem pak další rok viděl na tvojem baťohu stužku. Fakt jsem si myslel, že seš mladší. Každopádně, jak jsem tě pak přestával vídat na chodbách, uvědomil jsem si, že mi to strašně chybí, chtěl jsem tě strašně vidět, ale neměl jsem se s tebou jak spojit, tak jsem na tebe pořád jenom vzpomínal a doufal.“
„Nevěřím ti z toho ani slovo,“ přiznám se.
„Nemusíš,“ pokrčí rameny, „ale je to tak. A pak ses po dlouhý době zas objevila, představ si, že jsem tě nemohl poznat. Ale pak mi to došlo. Chtěl jsem s tebou konečně mluvit, ale odradil mě ten týpek, co byl s tebou.“
„Myslíš Marka?“ dojde mi, koho má na mysli. „To je spolužák a můj nejlepší kamarád. To on mi zajistil to točení.“
„Kamarád, jo? To jsem nemohl tušit, že jo, tak jsem to radši vzdal předem. A teď tady s tebou sedím u tebe v kuchyni a popíjím víno…“ Dlouze zívne.
„Chceš už jít spát?“ zeptám se. Přikývne. „Víš, že docela jo?“ Ačkoli se mi nechce, zvednu se od stolu a Adam mě následuje. Vytáhnu ze skříně ručník a podám mu ho. „Koupelna je támhle,“ mávnu rukou. Zmizí za dveřmi a za chvíli slyším sprchu. Sednu si do kuchyně a čekám, když dopiju zbytek minerálky, Adam se objeví mezi dveřmi pouze v trenýrkách, svírajíc v náručí chuchvalec zmuchlaného oblečení. „Ukážu ti, kde budeš spát,“ řeknu a odvedu ho do ložnice rodičů. „Pane jo,“ ulítne mu, když uvidí prostorné letiště. „Komfort jak v luxusním hotelu.“
„Akorát ne za takový nehorázný peníze,“ usměju se a vzpomenu si na těch sedm tisíc. Zakecám to, než na to stačí reagovat. „Tak já jdu do sprchy, dobrou noc.“ Vymáznu z ložnice dřív, než mi stačí odpovědět. Zavřu se ve sprše a ještě v posteli dlouhou dobu čučím do stropu. Nevím, jak dlouho můj pokus o usnutí trvá, když slyším, jak se otvírají dveře pokoje. „Zino?“ zeptá se Adam tiše. Přemýšlím, jestli mám předstírat spánek. Nakonec odpovím hlasitým „hm?“. Posadí se na kraj mojí postele. „Taky nemůžeš spát?“
„Hlavně, žes byl tak strašně ospalej,“ usměju se. Ignoruje mou poznámku, místo toho se zeptá „Můžu si na chvilku přilehnout?“ Neváhám ani chviličku, nadzvednu deku, opatrně se pod ni nasouká, jenže jak je velký, máme trochu problém se oba vejít. „Já tě neukousnu,“ zašeptá a přisune se ještě blíž, díky slabému světlu pouliční lampy, které sem doléhá přes závěs, vidím, že nadzvedne ruku, pochopím, položím si hlavu na jeho hruď a on mě rukou obejme kolem ramen. Jestli jsem nemohla usnout doteď, teď už neusnu vůbec, srdce se mi rozbuší tak divoce, až mám strach, že ho musí slyšet. Zhluboka se nadechnu, abych nasála jeho vůni a vryla si ji do paměti.
Myslím, že ani jeden z nás nepočítá s tím, že by Adam vrátil do svojí postele, tím spíš, když ho po nekonečné době slyším klidně oddychovat. Ten bezstarostný spánek mu závidím, sama nějak usnout nedokážu. Ještě v půl druhé koukám do blba.

„Počkej, zvoní mi telefon,“ zabrzdím Martinu v jejím vyprávění veselé víkendové historky. Vylovím aparát z kapsy a z displeje přečtu jméno Adam. Stisknu zelené tlačítko a přiložím mobil k uchu. Než stačím pozdravit, spustí na mě na druhé straně rozčílený hlas. „Tak ti pěkně děkuju!“
„Prosím?“ nechápu.
„Seš normální prolhaná potvora!“ rozkřičí se.
„Co se sakra…“
„Slíbilas mi, že se to video nikam nedostane!“
„Do hajzlu,“ ulítne mi.
„Jo, máš pravdu,“ souhlasí. „V hajzlu to teda je.“
„Poslouchej mě, krucinál,“ rozkřičím se pro změnu já, až se po mně pár lidí otočí.
„Myslím, žes mi toho namluvila až dost. Já jsem debil fakt…“
„Já o ničem nevím sakra! Jestli to video někdo viděl, tak to není moje chyba!“ bráním se.
„Jestli to někdo viděl? Spíš bych se divil, kdyby byl někdo, kdo to neviděl. Přišel jsem ráno do školy a všichni si na mě ukazovali a smáli se a…“ hlas se mu zlomí. Umím si představit, jak mu je. „Zino, sakra udělej s tím něco,“ zapřísahá mě.
„To si piš, že s tím něco udělám,“ slíbím odhodlaně a zavěsím. Martininu otázku, co se stalo odbudu mávnutím ruky a hledím co nejdříve nasednout do auta, abych z něj o pár minut později vystoupila před Tomášovým domem. Opřu se o zvonek a tisknu ho tak dlouho, dokud neotevře dveře.
„Ty hajzle!“ vykřiknu místo pozdravu. Zděšeně se rozhlédne okolo a pro jistotu mě vtáhne do domu. „Co ti kurva je?“ zeptá se mě, když zabouchne dveře.
„Snad jsme se domluvili, že to video nikdy nikdo neuvidí, ne? To mi je!“ Pochopí, proč jsem přišla dělat scény a přejde do útoku.
„Myslíš si, že jsem charita? Že vyhodím sedm tisíc jenom tak pro nic za nic? Co?“
„Ty si snad myslíš, že to bylo pro nic za nic? Tys neviděl, jak na tom byl?“
„To si měl ale rozmyslet dřív a nelézt před kameru. A vůbec, proč ti na tom tak záleží? Hm? Řekni mi, Zino, kdys přestala být profík? Čím je pro tebe ten kluk tak výjimečnej? Kdyby šlo o někoho jinýho, tak je ti to ukradený, že?“ Otočím hlavu na stranu a zhluboka se nadechnu přesně tak, jak jsem to chytila od Marka. „Stáhni to video,“ požádám ho klidným hlasem. „Prosím.“
Záporně zakroutí hlavou. „Ty víš, že to neudělám.“ Znovu se zhluboka nadechnu. „V tom případě už se mnou nikdy nepočítej.“
„Jak myslíš,“ pokrčí rameny. „Ale stejně nechápu, proč s tím děláš takový divadlo. A vůbec? Co teď hodláš dělat? Takhle dobře placenou brigádu jen tak neseženeš, Zino.“
„Já si bez tebe nějak poradím, neboj,“ odseknu.
„Jo? Vždyť beze mě seš nic! A ještě k tomu malá podlá mrcha.“ Zalapám po dechu. „Já jsem mrcha?“
„No a ne? Nejdřív mi přivedeš kluka, kterej nestojí za nic a pak se na mě kvůli němu vykašleš.“
„No aspoň jsem ti nedělala nic za zády, žejo.“
„Však já tobě taky ne, castingy se vždycky zveřejňujou.“
„Ale my jsme se, Tomáši, dohodli!“ zakřičím. „Dohodli jsme se!“ Ironicky si odfrkne. „To snad ani nemůžeš myslet vážně.“
„Ty jsi normální krysa, víš. Však já se bez tvých peněz obejdu.“
„Jo? A z čeho zaplatíš auto?“
„Začnu natáčet něco jinýho. A vůbec, tobě po tom může být kulový, od tebe to auto stejně nemám. Měj se, Tomáši.“ Zabouchnu za sebou dveře, tuším, že za mnou křičí něco ve smyslu, že na nic jiného se stejně nevzmůžu. Má pravdu sakra, vždyť já umím točit jenom porno.
Potřebuju někam vypadnout. Nasednu do auta a o necelé dvě hodiny později z něj vystoupím před gymplem.
„Zinuško, tobě se po nás tak stýská?“ optá se mě Vechler u vrátnice. Věnuji mu smutný úsměv a peláším do mezipatra pro rozvrhy, abych si našla čtvrtou bé. Kouknu na hodinky, sedmá hodina. Chemie. Zaklepu na dveře laboratoře a sotva se objevím na prahu učebny, odněkud ze zadní lavice se ozve poznámka: „A hele, pornomecenáška.“ Ignoruju ji, pozdravím profesorku a těkám očima po třídě. Když ho uvidím, zamířím na něj prstem. „Pojď.“ Bez řečí si začne balit věci.
„No moment, co si myslíš, Zaňková?“ vystartuje po mně ta čůza, co jsme se neměly rády už tehdy v prváku.
„Jenom klid, on totiž Adam rozjíždí slibnou pornokariéru, to má před chemií přednost,“ ozve se zase zezadu a celá třída se jako na povel rozesměje, jenom Mayerová nechápavě zvedne obočí. Tentokrát si toho rejpálka vyhledám očima. Málem jdu do kolen, když se na mě ze zadní lavice poťouchle směje Honza.
„Pokud mu to závidíš, můžeš jet taky. Tam si vyděláš víc, než těch tvých ušmudlaných pětačtyřicet na hodinu ve smradlavý kuchyni.“
„Co se to tady sakra děje?“ zařve Mayerová.
„Nic, paní profesorko. To jenom Jeník a ostatní mají tendenci dělat aféry z ničeho. Nashledanou,“ mám se k odchodu.
„Já si to omluvím,“ zašeptá Adam k podlaze.
„To bych ti sakra radila, Rožnovský! Píšu tě do třídnice.“ Adam pokrčí rameny a s očima stále zabodnutýma v podlaze špitne „Nashledanou.“
„Přestoupím na jinou školu,“ oznámí mi v autě. Přejdu to mlčením. „Kam jedeme?“ zeptá se.
„Ke mně,“ odpovím stručně, „musím ti něco ukázat.“
„Fajn,“ souhlasí a celou cestu se mnou nepromluví. Znovu jeho hlas slyším až u nás v kuchyni, kdy se na něj z mého notebooku směje Marek. „Proč mi ho ukazuješ?“ nechápe. „Já ho znám.“
„To jo,“ přikývnu, „ale nevíš, že se mu loni stalo přesně to, co teď tobě.“ Podle očekávání ho tahle informace zaujme. Zvedne hlavu. „Nikdy nezjistil kdo, ale někdo našel tehdy nejnovější film, kterej jsem mimochodem režírovala já, rozeslal odkazy, zkrátka během týdne nebylo na fakultě člověka, kterej by to neviděl. Mára byl tehdy na pokraji zhroucení.“
„Se mu nedivim,“ zamumlá Adam.
„Neustále jsem s ním byla, bála jsem se ho nechat samotnýho. Víš, on se nezdá, ale je hrozná citlivka. Taky chtěl tenkrát seknout se školou, ale rozmluvila jsem mu to. Naštěstí. Jednou, když na něj zas pokřikovali nějací blbečci něco o buznách a podobně, otočil se na ně a řekl: ,Bejt buzna mi vynáší sto tisíc za odpoledne, kolik si vyděláš ty?‘ Nevím, kde se to v něm vzalo, ale měla jsem z něj hroznou radost. Hlavně těm blbcům to vzalo vítr z plachet, nevím proč, ale ty poznámky o výdělku mají vždycky nějakej zázračnej účinek. Tos ostatně viděl dneska u Honzy.“
„Honza... ten proradnej hajzl,“ pronese temně.
„Hele, on se uklidní, dej tomu čas.“ Zakroutí záporně hlavou. „O to nejde. To on rozvěsil ty fotky po škole.“
„Cože?!“
„No jo, známe se od dětství, dal bych za něj život, fakt, tak ho mám rád a on pak…“ hlas se mu zlomí, stavidla povolí a on se nekontrolovatelně rozpláče. Jsem z toho dost v šoku, roky jsem ho měla za ledového krále a najednou mi s hlavou v dlaních brečí v kuchyni. Nevím, co mám dělat. Vstanu ze židle, položím mu ruku na rameno, zvedne hlavu zadívá se na mě uslzenýma očima. Mám šílené nutkání ho obejmout, ale nevím, jestli můžu. Vyřeší to za mě, zvedne se a obejme mě tak prudce, až trochu zavrávorám.
Vlastně je to všechno moje vina. To já jsem mu navrhla, aby do toho šel. Co navrhla, přemluvila jsem ho!
„Promiň,“ zašeptám mu do ramene. Odstrčí mě od sebe a zadívá se mi do očí. „Ty se omlouváš mně?“ Nevydržím jeho pohled, sklopím hlavu k zemi. „Je to moje chyba, to všechno.“
„Zino, víš co, půjdem si lehnout k televizi, necháme si vymýt hlavu nějakou šílenou kravinou, co tam zrovna běží a zapomenem na všechno.“ Tenhle nápad se mi líbí, nenamítám nic.
Vzbudí mě Adamův prudký pohyb. Usnuli jsme. Oba. „Promiň,“ usměje se, „zvoní mi telefon.“ Zmizí za dveřmi. Chvíli ještě přes netrpělivě vyzvánět Adamův telefon. Kouknu na obrazovku, načež znechuceně sáhnu po ovladači a nemilosrdně umlčím nějakého šíleně chytrého detektiva. Zaslechnu útržky hovoru „Ahoj mami… Uklidni se… U kámošky… Nevím, kdy se vrátím…“ Kouknu na hodiny. Aha, půl desáté. „Honza?“ zaslechnu z kuchyně. „A co chtěl?... Aha… A nepouštěl ti nějaký video?... Cože?...Jak jaký video? No video prostě… Ne? Tak dobrý… Ne, nic… Jo, za chvilku jsem doma. Zatím.“
„Tak si představ, že mě ten zmetek hledal doma,“ oznámí mi, když si ke mně přisedne. „Musím domů.“ Přikývnu. „Odvezu tě.“
„To ne,“ namítne, „pojedu autobusem.“ Posadím se a zhluboka zívnu. „V žádným případě.“
„Seš roztomilá, když seš takhle rozespalá.“
„Na to ti můžu věnovat jeden rozespalý úsměv, nebo jedno rozespalý zívnutí.“ Na důkaz svých slov si opravdu zívnu ještě jednou. Zasměje se tím jeho zvonivým smíchem. „Nechtěla bys kafe? Udělám ti ho.“
„Myslela jsem, že spěcháš domů.“ Mávne rukou. „Obešli se beze mě celý odpoledne, hodinka navíc je nezabije. Hlavně mi řekni, co kde najdu.“ Všechno mu popíšu a on zmizí v kuchyni. Měla bych vstát a aspoň mu pomoct, ale ták strašně se mi nechce. Nakonec se z postele vyštrachám právě včas, když Adam na stůl staví horké hrníčky. Posadím, zacinkám lžičkou při míchaní a opatrně usrknu. „Jak víš, jaký piju kafe?“
„Všiml jsem si toho v Praze.“ Tohle mě potěší. Dokonce ani Marek pořádně neví, co si všechno dávám do kafe.
„Víš, že ses mě ani nezeptal, jak to dopadlo s tím videem?“ vzpomenu si.
„Víš, že už je mi to celkem jedno? Beztak už to všichni viděli a k našim se to stejně jednou dostane tak či tak…“ Jsem překvapená tím náhlým obratem, i když pár hodin kvalitního spánku dělá divy, to vím z vlastní zkušenosti. „Je dobře, že to takhle bereš. Já jsem dělala, co jsem mohla, ale on to prostě stáhnout nechce.“
„Já jsem to čekal, ale stejně ti děkuju. Moc.“
„Za co prosimtě? Já jsem tě do toho navrtala a já bych tě z toho měla vysekat.“
„To je blbost. Kdybych nechtěl, tak do toho nejdu, to je pořád dokola.“
„Tak teď už je to stejně jedno.“ Smutně se na mě usměje. „To je pravda,“ souhlasí. „Ale víš, jedna pozitivní věc na tom všem přeci jenom je.“ Zapátrám v jeho tváři po nějakých známkách nemoci, nic tam nenajdu, tak se zeptám: „Jo? A jaká prosimtě?“
„Jsem rád, že jsem tě zaujal. I když takhle…“
„Adame?“ oslovím ho tázavě.
„Hm?“ odpoví a napije se svojí kávy. Chtěla bych mu říct, že mě nezaujal jenom jako „kluk do porna“, ale při pohledu do jeho očí mě přejde odvaha. „Měli bysme už jít,“ řeknu místo toho. Pokrčí rameny, s dunivým břinknutím položí hrníček na stůl, zvedne se. Počkám, až se obuje, popadne baťoh a čeká na chodbě. Sama skočím do prvních bot, co mi přijdou pod nohy a nacpeme se do výtahu.
„Co maturita?“ vzpomenu si v autě, když se řítíme potemnělým městem. Zasměje se. „Strašák, no.“
„Ale vypadáš docela v klidu na to, že tě to za měsíc čeká.“
„Odmítám se kvůli tomu stresovat.“
„Jo, to je dobrej přístup,“ pochválím ho. Na stresování má teď jinou záležitost. „Ale přípravu moc nepodceňuj.“ Vyprskne smíchy. „Mluvíš jak moje máti. Ale tebe omlouvá to, že nevíš, že jsem nikdy neměl s učením problémy.“
„Ty a šprt?“ divím se. Odsekne, že není žádný šprt, že prostě jenom nemá problémy.
„Kde chceš vysadit?“ zeptám se, protože se blížíme k jeho sídlišti. Odpoví mi, že u pekárny. Nenamítám, i když to má odtud domů ještě docela štreku. Rozloučíme se a on se rázným houpavým krokem vydá k paneláku, kde bydlí. Jakmile mi zmizí z dohledu, najdu místo k otočení a jedu zpátky domů.
Už ve dveřích slyším netrpělivě vyzvánět můj telefon. Doběhnu do pokoje a na displeji si přečtu jméno Marek. Usměju se.
„Čáu,“ vyštěknu do telefonu.
„Jsi ty pako?“ odpoví on.
„Aha, to má být něco jako ,ahoj, rád tě slyším‘?“
„Zino, Tomáš mi říkal, žes u něj skončila. Proč proboha?“ Cítím, jak mi z tváře pomalu mizí úsměv. „Nic se neutají, co? To je složitý, Máro.“
„Ne, není, Zino, to je úplně jednoduchý.“
„Víš co? Dejte mi pokoj! Ty, Tomáš i všichni ostatní.“
„Ne, počkej. Já ti to nechci vyčítat. No teda vlastně asi trochu chci, protože líp placenou brigádu neseženeš, ale nechápu to Kvůli jednomu týpkovi, i když je teda fakt šukézní mimochodem, to mu neberu, ale-„
„Marku,“ skočím mu do řeči a musím se smát.
„Zen, zajdi za Tomem a omluv se mu.“ Obrátím oči v sloup. „To neudělám, protože se mu nemám za co omlouvat, chňápeš?“
„Ale sere tě to, co?“
„Pekelně,“ přikývnu, i když to Marek nemůže vidět. „Ale nemůžu se sebou nechat mávat… a ani s Adamem ne,“ dodám, protože vím, co chce namítnout.
„Zinuš, nechceš přijet na víkend? Dlouho jsme spolu nikde nebyli.“ Zase se musím smát – prý dlouho, naposledy předevčírem. „Přijedeš ještě vůbec tenhle týden do školy?“ Zamyslím se. Zatím mám nulovou absenci, můžu si dovolit týden chybět. „Asi ne. A mám lepší nápad. Přijeď na víkend ty. Zajedeme do Brna a uděláme tam pořádnej brajgl, hm?“ Na druhé straně je chvíli ticho, Marek přemýšlí. „Jo, to by šlo, ale kdo se se mnou ožere, když ty budeš řídit?“
„Však tam zůstaneme a já vezmu Adama, jestli chceš,“ ačkoli nabídku nemyslím vážně a vlastně jsem ji ani nechtěla vyslovit, Marka evidentně nadchne. „Jo, to jó, s ním je sranda. Tak fajn, ve čtvrtek večer mě čekej.“

Už v úterý dopoledne nemám do čeho píchnout. Zvažuju dokonce návrat do školy, tak šíleně se nudím. Ležím u televize a trpělivě odpovídám na Adamovy zoufalé SMSky, chodí mi jich kvanta. Je mi ho líto. Ačkoli jsem kvůli němu sekla s nejlepší prací, jakou si kdo umí představit, pořád mám provinilý pocit, že jsem toho pro něj neudělala dost. Sem tam mi dokonce chodí SMSky od ostatních kluků. Ta od Lukáše mě potěší nejvíc: Zen, proboha, co blbnes? Paneboze, budes mi chybet. Az budes rozjizdet neco vlastniho, pocitej se mnou!
Přečtu si tu zprávu několikrát – prý něco vlastního, šílená myšlenka.

Když ve středu v půl druhé (těsně poté, co se probudím, mimochodem) hledám něco k jídlu, vyděsím se nad prázdnou ledničkou. Hodím se tedy trochu do gala a vyrážím na nákup. A zrovna stojím u pečiva, když za mnou chlapecký hlas začne vykřikovat moje jméno. Otočím se a srdce mi začne radostně poskakovat, když vidím ten krásný úsměv.
„Ahoj,“ odpovím Adamovi, když mě pozdraví. „Jak je?“ Spousta lidí tuhle otázku pokládá bezděčně, aniž by je zajímala odpověď, ale já ji myslím upřímně. Zajímá mě, jak se má, zajímá mě všechno, co se ho týká.
„Zvykám si,“ usměje se. Je mi jasné, že nemluví o vražedném nákladu čtyřleté maturitní látky. Oplatím mu úsměv ve snaze trochu ho povzbudit, a pak si vzpomenu na rozhovor s Markem. „Poslyš,“ začnu opatrně a chviličku se odmlčím, v jeho tváři se objeví zájem. „Nechceš si od toho šrocení na pár dní odpočinout?“ Váhavě přikývne. „To bych teda rozhodně chtěl.“
„Totiž, jedeme s Márou na víkend do Brna a ve dvou je to takový divný, však víš. Tak Marka napadlo, jestli bys nejel s náma.“
„Marka?“
„No totiž nás to napadlo.“
„Vás?“
„Já to navrhla.“
„V tom případě pojedu rád.“
„Fajn, ještě ti zavolám. Docela spěchám, tak… se měj.“ Zmizím. Bez jídla samozřejmě. U pokladny si z chlaďáku vytáhnu půllitrovku coly, aby se neřeklo. A cestou domů se stavím do bistra pro gyros a hranolky. A celý den se nudím u televize.

Další den netrpělivě donekonečna obíhám trasu gauč – okno. Ačkoli vím, že Marek nepřijede dřív než v sedm, už od pěti jsem jako na trní.
Něco málo po půl osmé, když zapnu počítač, se ozve zvonek. No konečně!
Hrnu se ke dveřím (samozřejmě zakopnu o ledabyle pohozené tenisky z odpoledního „nákupu“).
Nechápavě zírám na Adama. Usměje se. „Pozveš mě dál, nebo budem stát tady na chodbě a zírat na sebe?“ Proberu se, odstoupím od dveří, nechám ho projít a zamumlám něco ve smyslu, že jsem čekala někoho jiného. Počkám, až si zuje tenisky (ty svoje nenápadně zakopnu pod botník) a rádoby mimochodem prohodím: „Do Brna jedeme zítra.“ Přikývne. „Potřeboval jsem alibi.“ Vysvětlí mi, že ho Radka navzdory tomu, že „je gay“, neustále uhání a dneska chtěla někam jít a on se vymluvil, že už něco má, a doma pro jistotu zůstat nechtěl.
Sotva se usadíme v obýváku, zvonek se ozve znova.
„Myslím, že jsi moje životní láska,“ oznámí mi Marek ve dveřích. Nechápavě na něj civím a on dostane záchvat smíchu. „Dostal jsem tě, co? Viď, že jsem byl přesvědčivej? Chci bejt herec.“
„Máro,“ pronesu s kamennou tváří, „JSI herec.“ A mezitím, co se hrne do obýváku my vysvětluje: „Já vím, jenže chci… Zen? Víš, že v tvým obýváku na gauči sedí Adam?“
„Jo,“ křiknu z kuchyně. „Myslím, že jsem ho tam zahlídla. Dáte si kafe? Nebo čaj?“ Žádná odpověď. Mávnu rukou a všem nám udělám kafe. Kluci jsou rádi. Strávíme příjemný povídací večer. Později si otevřeme láhev červeného, kterou po chvíli pečlivého prohledávání celého bytu objevím v kuchyni. A ačkoli normálně víno nepiju, kluci mě přesvědčí, abych si nalila aspoň jednu skleničku.
Na to, že se Marek s Adamem skoro neznají, si dost rozumí. Všichni dohromady probíráme nejrůznější zážitky, od mého působení na gymplu (s Adamem probereme skoro všechny profesory), přes mé rozpačité začátky na vysoké, navazování přátelství s Markem a naše společné začátky v pornu. Smějeme se vzpomínce, jak se všichni tvářili, když slyšeli, že by mezi sebe měli pustit holku.
O půl třetí trochu podnapilého Marka uložíme v posteli mých rodičů. Chvilku poté, co mu sundáme kalhoty a košili a zakryjeme ho, už ho slyšíme spokojeně oddychovat.
„Jestli nechceš spát tady s ním, což bych se ti ani nedivila, rozestelu ti v obýváku.“ Odpovědí je mi záporné kroucení hlavou a namítání, ať si nedělám starosti. S pokrčením ramen opustím ložnici a uložím se ve svém pokoji. Nemůžu usnout, protože slyším z ložnice Markovo chrápání. Chudák Adam. Těsně po tom, co se o půl hodiny později podívám na budík, slyším klapnout dveře ložnice a pár sekund na to se ozve tlumené zaklepání na ty moje. „No pojď,“ pobídnu Adama. „Ale moc si nepomůžeš.“ Pootevře dveře a zaposlouchá se. „Ty vole, tady to snad zní ještě hůř než tam,“ oznámí mi šeptem. „Ale on normálně takhle nechrápe,“ bráním svého kamaráda. Adam se zasměje a podotkne, že až s ním bude spát příště, bude to snad lepší.

„Jo takhlé,“ zařve Marek. Prudce sebou trhnu a otevřu oči. „Co tak řveš?“ zamžourám na něj. To už se vedle mě začne probouzet i Adam. „Kolik je hodin?“ zajímá se.
„Půl druhý,“ přečtu mu z budíku.
„Touhle dobrou končím ve škole.“ Plácne se do čela. „No jo, musím se jít ukázat domů.“ Vstane z postele a spěšně opustí pokoj. Než stačíme s Markem zareagovat, je zpátky oblečený a připravený k odchodu. „V kolik jedem do toho Brna?“
„Počkej, my tě s Márou odvezeme a pak si skočíme někam na oběd,“ navrhnu a jelikož nikdo neprotestuje, tak se s Markem bleskově zkulturníme a vyrážíme. Jedeme Márovým autem, ale řídím já, protože Marek se nějak necítí, dokonce neprotestuje, když po něm chci klíčky, zaleze si na zadní sedadlo a tváří se jako v posledních minutách života. Za chvilku ho ale přejde a až k pekárně, kde vysadíme Adama, nás krmí všemožnými, pro něj typickými, vtípky.
Domluvíme se, že Adama zase vyzvedneme v sedm a frčíme hledat nějaký podnik. Po obědě si ještě zajdeme do centra na kafe a pak už je pomalu čas jít se chystat.
„Domluvil ses s Lukášem, jestli nám půjčí ten byt?“ vzpomenu si cestou zpátky. Marek se praští do čela a loví v přihrádce mobil. Po krátkém rozhovoru ho zas hodí zpátky a oznámí mi: „Máme to tam k dispozici až do neděle.“ A na otázku, kde si máme vyzvednout klíče odpoví, že už je má.
Doma tradičně nastává rvačka o koupelnu, kterou samozřejmě vyhraju, a okamžitě zapadnu do sprchy. Marek si mezitím nalije skleničku vína a usadí se v kuchyni s notebookem.
„Proč piješ to víno?“ zděsím se, když jdu okolo zabalená v osušce.
„Proč ne?“ diví se.
„Protože budu muset řídit,“ zafňukám. Ten blb se jenom culí a podotkne, že to byl záměr. Sundám si z hlavy ručník, plácnu ho s ním a pro větší efekt ještě dodám: „Zmetku!“ Potom se zavřu v pokoji, obleču se a učešu, namaluju a jsem připravená k odjezdu. Jenže ten magor pořád sedí v kuchyni. Když ho konečně vypoklonkuju do koupelny (pořád namítá, že má rozjetý chat s „fakt pěkným borcem“), naházím do cestovky pár věcí a po Markově vzoru zasednu k notebooku (svému samozřejmě).
Ve tři čtvrtě, když z koupelny nevychází, jsem docela nervózní. Vypnu notebook a začínám nervně korzovat bytem. Za deset sedm se konečně otevřou dveře koupelny. „No konečně!“ zvolám. Marek nechápe. „Obouvej se, jedem!“ tlačím ho do předsíně. „Počkej,“ brání se. „Vždyť já ani nemám sbaleno.“ Zmizí v mém pokoji a v mžiku je zpátky s cestovkou. Za pět sedm konečně vyrážíme. Pro změnu jedeme mým autem. V rekordním čase brzdíme před pekárnou. Adam už tam přešlapuje. Jakmile nás uvidí, roztáhne pusu do širokého úsměvu a nasedne na zadní sedadlo.
„Tak co doma?“ ptám se.
„Podle očekávání,“ povzdychne si. „Nikdo si ani nevšiml, že jsem pryč.“ Na jednu stranu mu docela závidím, naši jsou pravý opak, ale na druhou je mi ho spíš líto. Nakonec jsem docela ráda, že se naši strachují i v mých jednadvaceti. Nenápadně naznačím Markovi, aby nějak nenásilně změnil téma na veselejší, na to on je talent, takže se za chvíli smějeme tak, že nás musí slyšet i v autě za námi. Najednou se Adam zarazí. „Dej to hlasitěji,“ požádá mě. Předtím, než zesílím Rock´n´roll queen od The Subways se podivím: „Ty to znáš?“ Místo odpovědi ho slyším potichu si zpívat „Be mine… be mine… be mine rock´n´roll queen…“ Spontánně se k němu přidám. „To si děláte srandu,“ nechápe Marek, když řveme na celé auto.
„Odkud znáš The Subways?“ ptám se stále ještě v šoku, když Rock´n´roll queen skončí Adama.
„Od tebe,“ odpoví tak překvapeně, jako bych se ho ptala, jak se jmenuje. Reaguju udiveným aha, protože si nevzpomínám, že bych mu o nich někdy říkala, nebo mu je pouštěla. Vysvětlí mi, že je slyšel hrát u mě na profilu, načež se připomene Marek a požádá nás, jestli bychom se nemohli bavit o něčem, co zajímá všechny. Ačkoli máme s Markem mnoho věcí společných, v muzice jsme se nikdy neshodli, z nějakého nepochopitelného důvodu ujíždí na rádiových „hitech“, což nikdy nepochopím, zato ve filmech máme dost podobný vkus, nemluvě o tom, že spolu v Praze obcházíme všechny možné výstavy.
Nakonec cesta uteče rychle, to proto, že rychle jedu. V Brně jsme za necelou hodinku, a to si ještě stihneme dát kafe na jedné benzínce.
V Brně nejprve zajedeme do Lukášova bytu, necháme si tam věci a nakonec se tam zdržíme, necháme si tam přivézt pizzu a zůstaneme až do jedenácti, kdy se konečně zvedneme a vyrážíme do víru velkoměsta. Ve skutečnosti zakotvíme hned v baru pod Lukášovým bytem. Ale nakonec to vyjde nastejno, jak kdybychom zůstali nahoře v bytě – sedíme u stolu a bavíme se. Když se Adam zvedne, že jde na záchod, Marek se zvedá taky a jde s ním. Zůstávám u stolu sama, ucucávám ze své rucoly a rozhlížím se okolo. Zaujme mě týpek u baru. Asi můj pohled vycítí, protože se na mě otočí a usměje. Ze slušnosti mu úsměv oplatím, i když je fakt nádherný, přesně můj typ, mám plnou hlavu Adama. Jenže on, ani Marek se pořád nevracejí, z nudy se zvednu a jdu k baru. „Ahoj,“ oslovím toho kluka.
„Co si dáš?“ zeptá se mě, aniž by mi na pozdrav odpověděl. Zamávám na něj skleničkou, abych mu naznačila, že už něco mám. Usměje se. „Já jsem Dan,“ podává mi pravici. „Zina,“ odpovím a potřeseme si. Dan by rád přidal i pusu, ale v poslední chvíli ucuknu. „Promiň,“ usměje se znova, tentokrát omluvně. Pokrčím rameny, jakože v pohodě a následuje nutná povinná seznamovací konverzace – Odkud jsi? Co studuješ? Pracuješ? a tak dále. Vlastně Dana poslouchám jenom tak na půl ucha, soustředím se hlavně na obhlížení okolí – kde sakra ti dva tak dlouho jsou? Postupně na ně ale zapomínám – z Dana se totiž vyklube zajímavý člověk – studuje v Brně dějiny umění a dokáže o umění mluvit tak poutavě, že skoro ani nezaznamenám, že mi kdosi klepe na rameno. Otočím se. „Jdeme nahoru, jdeš taky?“ ptá se mě Marek.
„Kde jste tak dlouho?“ vyštěknu na něj, ignorujíc jeho otázku. Nejdřív se tváří zaskočeně a pak začne koktat: „Nó… My… My jsme… My jsme potkali takový dvě vážně zajímavý holky.“ Obočí mi vystřelí do udivené pohotovosti, nakloním se k němu a potichu, aby nás Dan neslyšel, se ho zeptám, odkdy že ho zajímají holky.
„Tak my teda jdeme,“ oznámí mi znova, aniž by mi odpověděl na otázku. Neodpustím si rýpnutí: „To teda musej bejt fakt zajímavý objevy, když utíkáte.“ Nezareaguje jako obvykle – smíchem, jenom se zašklebí, zakroutí hlavou a zmizí.
„Kdo to byl?“ zajímá se Dan.
„Spolužák,“ odpovím prostě. „A můj nejlepší kámoš,“ dodám. Přikývne, že chápe, a dál barvitě vykládá o oblíbených autorech. Bohužel už se do jeho výkladu znova tak neponořím, spíš mi vrtají hlavou ty holky. Marek je vůči nim imunní, a i kdyby nebyl, je mi to jedno, ale žárlím na Adama. Ano, fakt žárlím. Nepochybuju o tom, že s jednou z nich odešel na pokoj.
„Loni jsem byl v Albertině na Van Goghovi, bylas tam taky?... Zino?“ Uvědomuju si, že stále sedím v baru s tím milým klukem, ale už to nějak není ono. „Promiň,“ omluvím se. „Musím jít.“ Dan se zatváří zklamaně. „To kvůli tomu… spolužákovi?“ při slově spolužák naznačí prsty uvozovky a vysloví ho s přehnaným důrazem.
„Na něj kašlu,“ odseknu. „Je to složitější. To je jedno, tak ahoj a dík za pokec.“ Zvedám se a on mě ještě zadrží: „Býváš v Brně často? Že bysme ten pokec mohli někdy zopakovat.“ Nadiktuju mu moje telefonní číslo, on mně svoje a pak se rozloučíme. „Určitě se ozvu, až zas budu v Brně,“ slibuju a mizím v davu. Vyběhnu schody nahoru a než stačím zasunout klíč do zámku, slyším z bytu podezřelé zvuky, přeci jenom jsem pracovala v gay erotice dostatečně dlouho na to, abych je uměla identifikovat. Nevěřícně zalapám po dechu. Žádné holky! V šoku zase hodím klíč do kabelky a mizím pryč. Vrátím se do baru, ale Dan už tam není, ačkoli ho hledám víc jak dvacet minut. Napadne mě sednout do auta a odjet někam hodně daleko, ale s alkoholem v krvi si za volant sednout netroufám, tak aspoň nasednu na jednu z nočních tramvají a je mi jedno, kam jede.
Teprve, až hodinu bloumám pofidérníma uličkama, si uvědomím, že vůbec nevím, kde jsem. No teda spíš neuvědomím, netuším, kde jsem, a ani kudy vede cesta zpátky na tramvaj. Když už začínám být vážně zoufalá, rozezní se mi mobil. S úlevou ho lovím v kabelce, ale zklamaně ho tam hodím zpátky poté, co zjistím, že mi volá Marek. A je vytrvalý, mobil vyzvání snad milion let. Když přestane, znovu ho vylovím a když najedu do kontaktů, abych tam našla Dana, rozvibruje se mi v ruce, tentokrát mě pro změnu shání Adam. Chvilku váhám, zda hovor přijmout, ale když se rozhlédnu kolem sebe po temné uličce, váhat přestanu.
„Zino! Kde seš?“ vybafne na mě, sotva hovor přijmu a přiložím aparát k uchu.
„Já nevím,“ odpovím pravdivě. Z povzdálí slyším Marka, jak říká Adamovi, aby se mě zeptal na název ulice. „Zjisti název ulice, přijedeme pro tebe,“ opakuje Adam a z jeho hlasu slyším starost, přesto si neodpustím: „Ne, díky, nerada bych vám rušila intimní chvilku.“ A nekompromisně zavěsím. Tak to jsem si pomohla! Popojdu pár kroků a stane se zázrak, najednou stojím na hlavní silnici, dokonce vidím tramvajové koleje. A kousek dál je dokonce zastávka. Natěšeně pročítám jízdní řád a porovnávám údaje na něm s časem na svých hodinkách. Čtvrt hodiny, to není tak hrozné. Netrpělivě přešlapuju na zastávce, abych nezmrzla, noc je chladná a já nejsem moc teple oblečená. Když konečně tramvaj přijede, naskočím do ní, zaberu sedačku hned u dveří a uvědomím si, že jsem hrozně ospalá. Cesta je hrozně krátká, nechce se mi vystupovat, z posledních sil najdu auto, vylovím z kabelky klíčky a rozvalím se na zadní sedadlo…

Vzbudí mě až klepání na okýnko. Neochotně otevřu oči. Klepání se ozve znova. Posadím se a kouknu, promnu oči a kouknu ven. Tam stojí Marek s Adamem a divoce na mě gestikulují, ať jim odemknu, když tak učiním a vylezu ven, sesypou se na mě. „Seš v pořádku?“ a „Cos to proboha vyváděla?“ a „Co sakra mělo znamenat, že nám nechceš rušit intimní chvilku.“ Na to už se rozhodnu reagovat. Ironicky si odfrknu a oznámím jim: „Slyšela jsem vás.“
„He?“ udělají oba sborově.
„Včera večer,“ dodám. Oba se začnou smát. „Žárlíš, co?“ dobírá si mě Marek. „Na tebe ne,“ ušklíbnu se. A hned se zarazím, protože mi došlo, že jsem se vlastně prokecla. Adam dělá, že si ničeho nevšiml, místo toho se pustí do vysvětlování. „Marek mi pouštěl nějaký filmy, tvoje hlavně,“ usměje se.
„Proč?“ nechápu. On skloní hlavu a přísahala bych, že zčervenal. „Znova jsem zvážil, že bych do toho šel. Tentokrát se vším všudy. Samozřejmě, že ne u Tomáše, ten mě musí nenávidět, když kvůli mně přišel o tebe. Mimochodem, pročs mi o tom neřekla?“
Neurčitě trhnu rameny. „Nechtěla jsem ti přidělávat další starosti.“
„To je fuk!“ vloží se do toho Marek a mávne rukou. „Důležitý je, že…“
„Ne, já to chci říct!“ skočí mu do toho Adam. Ale Marek pokračuje, tak ho Adam umlčí tak, že mu přidrží ruku před pusou, jenže Marek se brání, takže mezitím, co spolu zápasí, pokračuje: „Dal jsem si přihlášku za váma do Prahy, už dřív a vlastně už tehdy kvůli tobě… A jestli se tam dostanu, tak se budeme vídat častěji a můžeš konečně rozjet vlastní projekt. A my ti s tím pomůžeme, ze začátku budeme dělat všechno, co budeš potřebovat. Jsme géniové, viď?“
Zůstanu na ně zírat s otevřenou pusou neschopná slova. „Vždyť já nemám žádný peníze! Musím ještě splácet auto a…“
„Já mám peněz dost,“ namítne Marek. „Mimochodem, mohli bysme to probrat po cestě, ne?“
„Nebo u oběda,“ usměje se Adam. „Budu řídit,“ směje se, když vidí, v jakém jsem stavu. Posadím se na zadní sedadlo a než ti dva nahážou věci do kufru, přemýšlím o tom všem, co mi řekli. Já je podezřívala z bůhví čeho a oni mezitím přemýšleli, jak mi splnit sen.
„Tak co na to říkáš?“ ptá se mě nedočkavě Marek, když sedíme v restauraci.
„To nejde,“ zakroutím hlavou. Oba vytřeští oči. „Nemám peníze,“ zopakuju. Marek obrátí oči v sloup a hluboce povzdechne. „Říkal jsem ti, že mám peněz dost. Aspoň do začátku, než se to rozjede.“ Namítnu, že po něm přece nemůžu chtít peníze, když mu splácím auto. „No dobře,“ zamyslí se, „uděláme to tak, že to bude můj podnik a později ti ho prostě přenechám.“
„Jste oba blázni,“ konstatuju.
„Hele, dobře, fajn,“ vloží se do toho Adam, „máme ještě nějakej čas, můžem to promyslet do detailů.“
„A co ty?“ obrátím se na něj. „Proč do toho chceš najednou jít? Naposled ses psychicky zhroutil, nepamatuješ?“
„No právě, teď, když už to všichni věděj, tak je to jedno, ne? Chci ti pomoct. Navíc mi v noci Marek vysvětlil, o čem to všecko je. Naznal jsem, že to není tak hrozný.“
„Zino! Chápeš, že budeš první ženská, co se zapíše do dějin gay porna?“ rozzáří se Marek. „Pokud by se teda nějaký dějiny psaly,“ dodá. „A natrhneš prdel všem feministkám. Protože zatímco ony o emancipaci jenom planě kvákají, ty to dotáhneš do reálu.“ Sám se svému vtipu zasměje a my s Adamem taky. „Do docela extrémního reálu,“ podotkne Adam.
Cestu domů pak strávíme tím, že plánujeme detaily, než dojedeme na sídliště, máme už vlastně docela jasno. Jsem tak šťastná a plná očekávání, jestli to vyjde. A když ne, tak co…
Když dojedeme k nám domů, uvědomím si, že se zítra vrací naši a měla bych trochu vrátit byt do původního stavu. Místo toho, abych se pustila do práce, plácnu sebou na gauč a pročítám si SMSky. Narazím na tu od Lukáše. Bezděčně se mi na tváři objeví úsměv. Nadatluju odpověď: Ahoj Luku, doufam, ze ta tvoje nabidka porad plati =), pocitam s tebou.