Kniha Erebos - 3. kapitola

Bylo krátce po setmění a já nejistě přešlapovala před velkým zrcadlem, hrdě a honosně zasazeným v mohutném zlatém rámu stojícím v rohu pokoje. Už se tady vystřídaly profesionální vizážistka a kadeřnice a udělaly co jen bylo možné, abych byla krásná, křehká a okouzlující.
Bílé šaty nádherně kontrastovaly s mou opálenou pokožkou a ještě víc to umocnily stříbrné oční stíny a bělavé třpytky, kterými mi pokryly krk, dekolt a ramena. Kupodivu jsem se líbila sama sobě a to byla situace velmi zřídkavá. Jen vysoké podpatky mi naháněly hrůzu. Myslela jsem si, že to usmlouvám na bílé tenisky, vzhledem k tomu, že je Edík stejně velký jako já, ale matka o tom nechtěla ani slyšet. A tak jsem tu stála a snažila se přesvědčit své kotníky, že to nějak zvládneme. Co je to, sejít jedno pitomé schodiště a udělat připitomělé pukrle. To přeci zvládnu.
„Abigail, pojď dolů. Teta a Edward už jsou tady a otec je už také připravený. Čekáme jen na tebe.“ Otravně pištivý hlas se mi vryl pod kůži a já se otřásla. Sakra, já si na tuhle ženskou snad nikdy nezvyknu.
„No tak, Abby.“ Zaprosil otec útrpně a mě napadlo, že tam chudák stojí v hale se dvěmi harpiemi a jedním obtloustlým a ulízlým skoro právníkem. Musím ho v zájmu soudržnosti rodiny zachránit. Sáhla jsem na postel po bílém kabátku a hodila si ho přes ruku. Pomalu jsem se vydala ke schodům.
Dole už všichni čekali, jak jinak. Edík se uculoval, jako by zahlédl stánek s cukrovou vatou a teta si mě měřila, jako by už přemýšlela, jak mi to bude asi slušet ve svatebních šatech. Matka zářila pýchou, jen tatínek vypadal trochu ztrápeně, asi jako já. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně sestupovala po dřevěném schodišti dolů. Jeden krok za druhým jsem se přibližovala ke své noční můře, nevlastnímu bratranci. Jako kdyby vycítil můj odpor a nějakým zvráceným způsobem mu to dělalo dobře, opřel se ramenem o zeď hned vedle schodiště, takže i když přežiju cestu dolů, budu muset velmi těsně projít kolem něho. A že se mě pokusí jakkoliv dotknout, se rovná téměř matematické jistotě.
Pevněji jsem se zachytila dřevěného zábradlí a snažila se vnímat jen tatínka, který měl volně položenou ruku na klice vstupních dveří. Asi si všiml mého výrazu a snažil se mě povzbudit.
Znovu hluboký nádech a nepovšimnuta proklouznout kolem té mastné hory beztvarého masa, zabalené do luxusního smokingu, jistě šitého na míru. Edík se vymykal všem velikostním tabulkám, alespoň co do šířky. Proklouzla jsem kolem něho a už se chtěla začít radovat, že je to za mnou, když se Edward otočil a zachytil mne za ruku. Ta jeho byla mastná a upocená a já měla dojem, že se na místě pozvracím.
„No, jaký by byli dokonalý pár, že?“ Tetička chytla matku kolem ramen a spolu s ní nasadila spokojený úsměv. Vymanila jsem svou dlaň z jeho ulepeného sevření a bojovala s nepředstavitelnou chutí ruku si otřít o šaty, jako bych sahala na něco špinavého. Jak znám Edwarda, možná to byla pravda. Jenže pokud udělám ten jednoduchý pohyb, zůstane mi na šatech mastná, špinavá stopa. Nepohodlné břímě volby.
Otec otevřel dveře a já se protáhla kolem něho, čerstvý studený vzduch mi udělal dobře. Pak si opatrně vyndal z kapsy bílý kapesník a nabídl mi ho. Znal mě líp, než jsem si myslela. S jistou dávkou uvolnění jsem si otřela ruku a vrátila bílý kousek vyšívané bavlny otci. Usmál se a pomohl mi do kabátku.
„Dnes ti to moc sluší, Abby.“ Zašeptal tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Tak já myslím, že by mladí mohli jet sami v našem autě a já se svezu s vámi.“ Tetička se hrnula ven ze dveří a její pozadí vypadalo, že má co dělat, aby se protáhlo vstupními dveřmi. Edík měl být po kom tak kulaťoučký.
Vrhla jsem poněkud vyděšený pohled na tatínka, ale on jen pokrčil rameny.
„Já s ním nepojedu.“ Sykla jsem otráveně, ale to už mě matka tlačila k autu, ve kterém přijela teta se svým horlivým synkem.
Ani nevím jak, ocitla jsem se na sedadle spolujezdce a můj nevlastní bratranec se rval za volant. Musel si ještě o kousek posunout sedadlo a trochu upravit pneumatiku, která mu přetékala přes opasek kalhot. Radši jsem obrátila hlavu a dívala se z okýnka. Cesta netrvala díky bohu dlouho a Edík vedl nezáživný monolog o něčem děsně vtipném, protože se chvílemi smál, až slzel. Já nevnímala ani jedno slovo z jeho skoro hodinového proslovu, ani jsem se nesnažila zachytit některou z jeho nechutných grimas, kterými se mě zřejmě pokoušel okouzlit.
„A jsme tu, doufám, že jsi se cestou bavila stejně jako já.“
Edík zaparkoval hned vedle otcova auta a než se vysoukal ven, aby mi otevřel dveře, stála jsem už dávno venku a rozhlížela se po rozlehlém parkovišti zdejšího nóbl hotelu.
Konstatování mé matky, že tu budu zřejmě nejstarší se zdálo být pravdivé a tak jsem celou další hodinu strávila v koutě malé přípravné místnosti, kde se mačkalo dalších dvacet děvčat. Ani jedné z nich nebylo více než patnáct a tak se na mě všechny dívaly jako na nějakého nepovedeného exota, který vtrhl do jejich dokonalé skupinky, tak nevinně vypadajících puberťaček z vyšší vrstvy.
Nemohla jsem se dočkat, až to bude za mnou a já se budu moci nenápadně vypařit.
Dveře se otevřely a v nich se objevila nepřirozeně růžová hlava organizátorky dnešního plesu, paní Cromtonové.
„Tak děvčata, připravte se, váš doprovod už čeká na chodbě a jak jsme si to nacvičovaly.“
Zůstala jsem zírat, protože já si nic nenacvičovala a tak nějak jsem doufala, že to zvládnu.
Děvčata se vytlačila do chodby a okamžitě se rozeběhla ke svým doprovodům. Jen já zůstala opřená o dveře a pozorovala z bezpečné vzdálenosti to bujaré veselí a téměř hmatatelné vzrušení všech okolo.
„Abby, vy dva půjdete jako poslední.“ Paní Cromtonová mne zachytila za loket a dovedla mne na konec špalíru, který se řadil v chodbě na vrcholu schodiště. Tak nějak jsem nemohla odtrhnout oči od jejího nadýchaného růžového účesu, který mi připomínal jahodovou šlehačku na vanilkovém koktejlu.
Mé dlaně se opět dotkla upocená ruka mého doprovodu a já si radši ani nechtěla představovat, jak to bude vypadat až mne potáhne po schodech dolů a matka s tetou se budou blahem přímo roztékat po podlaze.
Zahřměla ohlušující hudba a zahajovací famfáry mi zježily každičký chlup na těle. První pár se posunul k hraně schodiště a začal pozvolna sestupovat dolů. Dívka se nesla ladně jako víla, skoro plula na nemožně vysokých podpatcích a její dokonalý vysoký společník ji pevně držel za ruku a jistil ji, kdyby něco.
Druhý pár je následoval, když se dívka dole kouzelně uklonila a paní Cromtonová dívku představila všem přítomným. Nervózně jsem odpočítávala lidi před námi, jako kdyby když dojdu k číslu jedna, měla bouchnout jaderná puma.
Stisk Edovy upocené ruky zesílil, když na mohutné točité schodiště z mramoru vykročil poslední pár, a tak jsme zbyli jen my. Neodvážila jsem se na něho podívat, jestli se spokojeně uculuje, nebo nervózně šklebí, bylo mi to jedno.
Paní Cromtonová odříkala svou řeč a dívka se ladně postavila a byla odvedena do řady již stojících a připravených k závěrečné úkloně.
„To zvládnu.“ Šeptala jsem si spíš jen pro sebe, i když Edward strnule stojící vedle mne otupěle přikyvoval.
Paní Cromtonová se podívala na nás a já začala pomalu klesat schod po schodu dolů. Přede mnou se rozevíral nepřirozeně veliký sál narvaný místní smetánkou. Hledala jsem pohledem tatínka, jediného člověka, kterého jsem v tuto chvíli chtěla vidět. Stál až úplně vzadu, ale ztratila jsem ho hned, jak se na mě upřela všechna světla v místnosti. Neviděla jsem naprosto nic, oslepena bílou září reflektorů.
Sakra, kde to přiblblé schodiště vlastně končí, vždyť tady někde už musí být rovná plocha. Zavrávorala jsem a škobrtla na posledním schodě. Bylo naivní hledat podporu v Edwardově slizké dlani. Pustil mne hned, jak pochopil, že se mi podvrkl kotník a já se hroutím k zemi. Toliko k tomu, že jsem měla vypadat něžně, kultivovaně a okouzlit svou ladností všechny přítomné.
Přistála jsem na zadku na posledním schodě, jednu nohu zkroucenou pod tělem a druhou nepřirozeně nataženou před sebou. Celý sál ztichl a Edward se nade mnou tyčil a předstíral, že ke mně vůbec nepatří.
„Vstaň.“ Prohodil směrem ke mně a já měla v tu chvíli chuť se na něho vrhnout a umlátit ho malou kabelkou, která se mi ještě před chvilkou houpala na zápěstí.
„Abby, děláš ostudu.“ Natáhl ke mně ruku a zatvářil se, jako bych udělala to nejhorší faux pas sezóny.
„Kreténe.“ Zavrčela jsem, když jsem se neohrabaně hrabala na nohy, opírajíc se radši o zábradlí, než o jeho ulepenou ruku.
Celá řada místních puberťaček se kroutila smíchy a některé dámy v místnosti si decentně zakrývaly tváře, aby ukryly úsměv. Fajn, momentálně jsem byla za největšího outsidera místní smetánky. No a co?
S obtížemi jsem chytila balanc a zjistila, že kotník i nadále funguje, i když pobolívá. Otočila jsem se na Edwarda a to, co se odehrálo dál, byla pouze pudová záležitost. Když jsem si všimla jeho pohrdavého pohledu, vyletěla moje pěst vzhůru a zasáhla milého Eda přímo do nosu. Jediný zděšený výkřik z davu patřil tetě, která jistě málem omdlela. Edovi upadly brejličky a spustila se červená z nosu. Přísahám bohu, že se v tu chvíli snad rozbrečel. Nechtěla jsem čekat, až můj nástup okomentuje paní Cromtonová nějakou veselou průpovídkou kvůli odlehčení situace a vyběhla za sálu na terasu a dál po schodech na zahradu. Jeden střevíček se mi vyzul, ale já neměla sebemenší zájem se pro něj vracet. Vyzula jsem si druhý a s bílou lodičkou v ruce jsem proběhla do tmavé chladné podzimní zahrady. Vlhká studená tráva mne zebala do chodidel a promáčela mi punčochy na kůži. Běžela jsem, co to šlo, abych se dostala co nejdál od toho davu zdejších namyšlených snobů. Ve tmě přede mnou se objevil obrys malé dřevěné stavby a já s vděčností přijala ochranou náruč zastrčeného zahradního altánku.
Byla mi zima, až mi drkotaly zuby a tak jsem se schoulila na malou dřevěnou lavičku a stočila se do klubíčka. Chtělo se mi plakat a křičet zároveň. Byla jsem plná emocí, které potřebovaly ven. Vztek, zklamání, stud, hanba, … přetékalo to ze mě ven a já objala pažemi kolena a přitáhla si nohy k tělu. První slzička mi stekla přes řasy a já se rozplakala naplno. Neubránila jsem se vzpomínce na mou milovanou divočinu, na Afriku. Na místa, kde se život hodnotí podle úplně jiných věcí, než je debutantský ples. Kde jsou lidé nějak opravdovější a milejší, na Afriku, kde je život opravdu životem a ne touhle ubohou náhražkou.
„Smím se připojit?“ Naprostou tmu prořízl nádherný hluboký hlas a já se otřásla, ale nebylo to zimou, alespoň ne tak úplně.
„Je vám chladno?“ Muž vstoupil do altánku a sundal si sako, nejistě mi ho podávajíc. Zlomek vteřiny jsem zůstala zírat do tmy na černou postavu a sněhově bílou ruku, podávající mi něco, co mne alespoň trošičku zahřeje. Ale co, byla bych sama proti sobě, nepřijmout nabízenou pomoc.
„Díky.“ Šeptla jsem do tmy a vzala si sako. Oblékla jsem si ho a zabalila se do něj. Vonělo zvláštně známě, nádherná přirozeně květinová vůně. Tu vůni jsem už cítila, ale… a pak mi to došlo.
„Já vás znám.“ Šeptla jsem a zády se přitiskla k dřevěné stěně za mnou.
„Ano, už jsme se potkali. Zdá se, že mi bylo souzeno tahat vás z problémů, slečno.“
Mladík přistoupil blíž a trochu nejistě přešlapoval přede mnou.
„Smím si k vám přisednout, slečno?“ Ta naprosto nevinná otázka zůstala viset ve vzduchu a já se nemohla rozhodnout. Nakonec jsem se o kousíček posunula a naznačila tak mlčky svůj souhlas. Mladík se ladně posadil vedle mne a složil rozpačitě ruce na klíně. Snažila jsem si vybavit jeho andělsky krásný, dokonalý obličej, ale prostě mi to nešlo. Bylo to, jako když už to máte, ale stále to nemůže plně uchopit.
„Tak co se děje uvnitř?“ Odvážila jsem se protnout ohlušující ticho, které nás obklopovalo.
„No, myslím, že váš doprovod právě zastavuje krvácení ledem a …“
„Ach bože.“ Schovala jsem obličej do dlaní a snažila se zaplašit další nával pláče.
Chvíli jen tak tiše seděl vedle mne a pak se do tmy usmál. „Myslím, že mu to patřilo. Měl vám pomoci a ne vás pustit, když jste potřebovala jeho podporu. Od toho mají dívky doprovod, aby nebyly samotné.“
Vyděšeně jsem se na něho podívala.
„Proč se cítím, jako by byl rok 1920?“ Ač jsem věděla, že to neuvidí, zamračila jsem se do šera.
Zase se usmál. „Omlouvám se. To je mou výchovou, ale pokud vás tím děsím, nebo nudím.“
Zvedl se a otočil jako k odchodu. Mně se ale nechtělo být sama. Nechtěla jsem tady trčet o samotě, než ta hrozná šaráda skončí.
„Ne, prosím.“ Vztáhla jsem k němu paži a nechtěně jsem se dotkla jeho ruky. Byla chladná, studená jako led. Instinktivně jsem ucukla.
„Neodcházej.“
Zase jen tichý úsměv. „Ani jsem se nepředstavil, to jsem ale nezdvořák.“ Sedl si zase vedle mne.
„Jmenuji se Adrian, Adrian Le Verve.“
„Abigail Nortonová.“ Pípla jsem nejistě a tak trochu se divila, co se mnou jeho přítomnost provádí. Opravdu jsem se cítila jako vystrašená patnáctka. I když ruku na srdce, v dnešní době, aby vyděšenou patnáctku pohledal.
„Abigail. Nádherné jméno.“
„Adrian. Taky nádherné jméno. Velmi…“ Nemohla jsem přijít na správný výraz, který by popsal, co ve mně to jméno evokuje.
„Zastaralé.“ Doplnil za mne.
„Ne, to ne… jen neobvyklé. Ale krásné.“ Hu, co to se mnou dělal, já se červenala.
„Děkuji.“ Sklonil hlavu a já bojovala sama se sebou. Chtěla jsem se ho dotknout a znovu ucítit jeho chladnou kůži. Ruce měl položené na kolenou, stačilo jen malinko natáhnout tu svou.
Zachvěl se, když jsem se konečky prstů dotkla hřbetu jeho ruky.
„Promiň.“ Stáhla jsem se automaticky zpět.
„Ne, …“ Vydechl a sám vzal mou dlaň do své. Páni, vždyť už jsem věděla o životě své. Panna jsem už taky nebyla, dávno ne. Ale s ním jsem se cítila děsně mladá a naprosto nevinná