Kniha Erebos - 4. kapitola

Zábava se asi přesunula i ven, protože někdo zapnul osvětlení zahrady. Musela jsem vydechnout úžasem. Altánek stál nedaleko malého jezírka, které bylo celé nasvícené a vypadalo jako z pohádky. Byl zahalen diskrétním šerem, které poskytovalo kýžené útočiště roztouženým milencům. I tak tu ale bylo dostatek světla, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. To, co jsem uviděla mi vzalo dech, v mých vzpomínkách nevypadal ani z poloviny tak krásně, jak se mi jevil nyní. V mihotavých odlescích neklidné hladiny byl tím nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy spatřila. A ten přízrak teď seděl vedle mne a držel jemně mne za ruku. Jeho tmavé, skoro černé vlasy mu splývaly málem až na ramena a v jemných neposedných vlnách rámovaly jeho útlý, bledý obličej. V něm jako dva žhavé uhlíky svítily ty nejčernější oči, jaké jsem kdy viděla.
„Jsme tu noví, já a má rodina. Pokud to není příliš troufalé, přespříliš smělé…“
Na chvíli se odmlčel a jako by v mém výrazu hledal odpověď na otázku, kterou se chystal položit.
„Zítra je sobota, pokud se nemýlím a já bych byl velmi potěšen, kdybys mne poctila svou přítomností a ukázala mi okolí.“
Musela jsem polknout, abych se nezakuckala. Kde ho vychovávali, proboha? Nemohlo mu být víc jak šestadvacet a choval se jako devadesátiletý.
„No, popravdě, teď jsem byla nějaký čas mimo město a nejsem si jistá…“ Jeho pohled mne dostal.
„Abby, prosím. Nevím, jak ti jinak říct, že bych tě chtěl znova vidět. Pozvat tě na schůzku.“ Sklopil oči a mně ho bylo najednou strašně líto.
„Vlastně proč ne. Beru jakýkoliv důvod, vypadnout z domu.“ Usmál se a pak se na mě znovu podíval.
„Zdá se mi, že tě znám strašně dlouho.“ Jeho hlas se zachvěl. Já měla kupodivu naprosto stejný pocit. Viděla jsem ho podruhé v životě, ale přišlo mi úplně přirozené, že teď sedí vedle mne a drží mě za ruku.
„No, pokud máme na zítra domluvené rande, neměla bych o tobě vědět trochu víc, než že jsi velmi zdvořilý a nakupuješ v centru pro kutily?“ Zasmál se a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ptej se, ptej se na co jen chceš. Na vše ti odpovím.“
Zavrtěla jsem se na lavičce a přitáhla si jeho sako víc k tělu.
„Takže, už vím jak se jmenuješ. Kdo vlastně jsi?“
Zadíval se bokem a pak potichu odpověděl. „Vyhledal jsem samotu tohoto místa, protože jsem se uvnitř cítil jako v pasti. Má rodina nedávno zakoupila dům ve vaší čtvrti, protože otec přesunul sídlo své společnosti sem do města. Máme ještě jeden dům na venkově, tam jsem vyrůstal. Ale je to moc daleko na to, aby otec každý den dojížděl a tak přes týden zůstáváme tady a na víkendy se vracíme domů. Pro jeho investiční společnost je lepší, když má sídlo ve městě jako je New York. Pomáhám mu ve firmě, protože se chystá nastoupit do důchodu a užít si s matkou plodů své mnohaleté, velmi tvrdé práce. Jsem jeho nejstarší syn a tak převezmu vedení firmy.“
„Počkej, co jsi říkal o tom, že jsi tam byl jako v pasti?“
Zmáčkl moji ruku pevněji, jako by se bál, že se vymaním z jeho sevření.
„No, znáš mentalitu místních lidí. Jsem svobodný a bez závazků, momentálně bez přítelkyně a tak nějak se ode mne očekává, že si mezi přítomnými slečnami najdu dívku, která by svým postavením vhodně doplnila mou rodinu.“
„No, páni.“ Živě jsem si dokázala představit, jak se musel cítit, obletován dychtivými matkami, jejichž dcery by se mohly stát jeho přítelkyní.
„Takže urozený princ a ples plný hypotetických budoucích princezen?“ Musela jsem se zasmát.
„No, a aby byla pohádka kompletní.“ Mrknul na mě a sáhl na lavičku vedle sebe. V druhé ruce svíral můj střevíček.
„Ale já nemám kočár z dýně, ani kočího z šedé myšky.“
Pustil mou ruku a došel na druhý konec altánku, kde jsem upustila střevíček, který jsem nesla v ruce. Vrátil se s oběma a klekl si přede mne na koleno.
„A je mi naprosto jedno, jestli máš šaty z oříšku.“ Sklonil se a zvedl jednu mou nohu, opatrně mi nazouvajíc bílou lodičku. Potom udělal to samé s druhou nohou. Sakra, dostal mě.
„Měl bych tě dovést dovnitř dřív, než tu nastydneš.“ Jistě si všiml mých promáčený a špinavých punčoch.
„Ne, prosím. Nechci dovnitř o nic víc než ty. Skoro ze stejného důvodu.“
„Nerozumím ti.“ Stále klečíc přede mnou na zemi, dosedl na paty.
„Můj doprovod, nevlastní bratranec Edward.“ Vzdychla jsem a přes jeho dokonalou tvář přelétl náznak pochopení.
„Dávají tě s ním dohromady? Dvoří se ti?“
Musela jsem se usmát. „Dvoří? On ani neví, že takové slovo existuje, natož pak, jaký má význam. Ochmatává, to je slovo, které to vystihuje.“
Zamračil se. „Neopětuješ jeho náklonnost?“
„Bože můj, viděl jsi Edwarda? Je nechutný.“ Otřásla jsem se odporem a zahleděla se mu do očí.
„Opravdu se k tobě moc nehodí.“
„Jo, to vysvětli mé matce a tetičce. Matka se klepe na to mít právníka v rodině.“
Zacukaly mu koutky. „Máš něco proti právníkům?“
„Měla jsem chodit na stejnou fakultu jako Ed. Zúčastnila jsem se přijímacího pohovoru a věř mi, ti uslintaní dědci tam. Všichni včetně děkana.“ Zavrtěla jsem znechuceně hlavou. „Děkuju, ale nechci.“
Vstal jedním plynulým ladným pohybem a přejel si dlaněmi kolena, aby uhladil své dokonale padnoucí kalhoty.
„A co tedy studuješ?“ Posadil se zpět ke mně.
„Nic.“ Přiznala jsem a poprvé se za to zastyděla.
„Nic tě nebaví?“ Podivil se tiše.
„Miluju fotografování.“ Pípla jsem.
„No, páni, zdejší univerzita má jistě perfektní studijní plán pro budoucí umělce. Myslím, že zapsat se na pár hodin, zkusit to, třeba tě to chytí.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Matka razí teorii, že když nebudu lékař po otci, ani právník, že se mám výhodně vdát, jako ona. Fotografování považuje za ztrátu času, které se mohu věnovat coby koníčku, po svatbě.“
„No, koukám, že v tom nejsem sám. Taky se tě snaží za každou cenu provdat.“ Pobaveně se uchechtnul.
„Ale počkej, říkala jsi, že nemůžeš být lékař jako otec? Proč?“
„Když vidím krev, tak omdlívám.“ Pokrčila jsem rameny a on se rozesmál.
„No, to je teda něco, opravdu ironie osudu.“
„Proč myslíš?“ Nechápala jsem, co je mu tolik k smíchu.
„No, protože tvůj otec je tolik uznávaný neurochirurg a ty jeho dcera, nezvládáš pohled na krev.“
„Jo, v tomhle jsem asi spíš po mamince.“
„Vlastně jsem měl svého času taky problém vidět krev.“ Přiznal.
„A teď?“ Otočila jsem se na něj.
„Teď už je to v pohodě… myslím.“
„Víš, že jsi opravdu zvláštní.“ Až když jsem to řekla, uvědomila jsem si, že se to asi nehodí.
„No, taky nepatříš k těm běžným dívkám, které jsem dnes potkal. Vlastně se k sobě hodíme, nezdá se ti?“
„Zřejmě to bude zítra velice podnětné odpoledne.“ Musela jsem si rýpnout.
„Už se těším. Stavím se pro tebe po obědě.“
Opět jsem se zachvěla, ale nyní to bylo stoprocentně jenom zimou.
„Je normální, že ti začínají promodrávat rty?“ Starostlivě svraštil obočí. „Jestli budeš mít zítra horečky z nastuzení, tak se náš výlet asi neuskuteční. Mohl bych tě, prosím, odvést dovnitř, aby ses malinko zahřála?“
„Nechci tam.“ Zakňučela jsem zmučeně. „Nechci být všem k smíchu. Krom toho mě matka asi uškrtí hned, jak mne uvidí. Pokud tedy ještě nezemřela studem, že jsem dala Edwardovi do nosu. Myslím, že takovéhle uvedení do společnosti tu ještě neměli.“
„Neboj, neopustím tě. Budu pořád s tebou. Tvou matku zvládnu levou zadní.“ Ochranitelsky mi ovinul paži kolem ramen a pomohl mi na nohy. Necítila jsem prsty na nohou, měla jsem je prokřehlé a skoro bez citu.
„Necítím nohy.“ Postěžovala jsem si a hned, jak jsem to dořekla, odpoutaly se mé nohy od země a on si mne vyzvedl do náručí.
„Neblázni, pusť mne na zem.“ Vypískla jsem, ale on se jen spokojeně uculil.
„Jen klid, ani tě na rukách necítím. To víš, posilovna.“
Vykročil naprosto jistým krokem pomalu směrem k hotelu. Nesl mne jako bych ani nic nevážila, jako bych byla z papíru. Popravdě jsem nevěděla co s rukama. Chytit ho kolem krku mi přišlo nepatřičně důvěrné a tak jsem je jen složila do klína.
Jak jsme se blížili k hotelu, světlo se stávalo jasnější a já se rozhlížela po slavnostně vyzdobené terase, po které se procházely páry, ruku v ruce. Někteří v prstech volně třímaly úzké sklínky šampaňského. Tlumený smích se nesl zahradou.
Postavil mne až na nejspodnějším schodu zdobného kamenného schodiště, vedoucího z terasy na trávník. Nepouštěl však mou ruku.
„Smím?“ Zeptal se a propletl své prsty s mými. Vlastně mi to ani nevadilo. Pokud se po mně matka ihned nevrhne, asi mě nezpraží před úplně cizím mladíkem.
Místo odpovědi jsem jeho prsty mírně zmáčkla a začala stoupat po schodech vzhůru. Ani jsem si neuvědomila, že mám na sobě pořád jeho sako a on jde tudíž po mém boku jen v košili. Vešli jsme na terasu a velkými prosklenými dveřmi do sálu. Zábava byla díkybohu v plném proudu a tak si nás nikdo nevšímal.
Pozorně se rozhlédl napříč sálem a pak mne pomalu vedl podél zdi, vyhýbajíc se vysmátým skupinkám debatujících, mírně navátých lidí.
„Abigail, kde jsi byla?“ Ten hlas bych poznala kdekoliv. Odporem se mi stáhla ramena a on okamžitě zareagoval. Otočil se směrem, odkud ten otravně pištivý hlásek zazněl a mne si stočil k boku, stále pevně svírajíc mou dlaň. Matka se na mne zamračila, ale pak si všimla našich propojených rukou. Zamračila se ještě víc a svraštila naštvaně čelo, až jí silná vrstva make-upu udělala na tváři barevné proužky.
„Adriane.“ Z davu se vyhoupl velmi elegantně vypadající muž, který mohl být podle podoby Adrianův starší bratr.
„Příteli, představím Vám svého syna.“ Pokynul rukou k nám a v závěsu za ním šel můj tatínek.
Matka roztála okamžitě, jak zjistila, kdo je mladík svírající mou dlaň a nasadila připitomělý úsměv. Já byla asi nejzmatenější. Nechápavě jsem těkala očima z Adriana na onoho elegantního muže a na otce.
„Tohle je Adrian, můj prvorozený.“ Muž si hrdě stoupl vedle něho a objal ho kolem ramen. Otec se usmál a naklonil se ke mně.
„S panem Le Verve se známe z golfu. Potkali jsme se tam před nedávnem. A koukám, že ty se zase znáš s jeho synem.“
„Našel jsem vaši dceru prokřehlou v altánku a usoudil, že ji zde v teple bude líp.“ Vložil se do hovoru Adrian.
„Abby, dovol, abych ti představil svého otce.“
„Těší mne, pane Le Verve.“ Pípla jsem nejistě.
„Říkej mi Cecile, jako všichni ostatní.“ Cecil se ke mně naklonil a letmo mě políbil na hřbet ruky.
„Pane, pozval jsem vaši dceru zítra na projížďku autem, doufám, že vám to nevadí.“ Adrian se otočil na mého otce. Překvapena jsem se zamračila.
„Jistěže mi to nevadí a i kdyby vadilo, myslíš, že by se na mě Abby ohlížela?“ Stručně otec připomněl, že už jsem dospělá.
„Vůbec to nevadí, ať klidně jede.“ Vložila se do hovoru matka.
„Prosím, doprovodíš mne k baru? Potřebovala bych něco teplého.“ Zaprosila jsem směrem k Adrianovi a demonstrativně jsem naznačila, že padám… a to s ním, nebo bez něho.
„Jistě.“ Usmál se.
„Omluvte nás.“ Prohodil ještě směrem k rodičům, když jsem ho táhla od skupinky pryč.
U baru se tlačila řádná masa nedočkavců. Adrian se vnořil mezi ně a za momentek už mi nesl kouřící šálek.
„Počkej tady, Abby, hned se vrátím.“ Položil šálek na konec baru a já ani nezaznamenala, kam zmizel. Nestačila jsem se ani pořádně napít a na rameni jsem ucítila tlak jeho ruky.
„Řekl jsem tvým rodičům, že tě odvezu domů, protože jsi prostydlá a potřebuješ se zahřát. Nikdo neprotestoval.“ Mrknul na mě.
Zůstala jsem na něho němě zírat. Ten kluk se mi snad jenom zdál. Během pár hodin se mi vetřel do života a úplně mi ho překopal. Obtočil si mé rodiče kolem prstu a mne zatlačil do pozice pouhého diváka, neschopného ovládat svůj vlastní život. Ani trochu se mi to nelíbilo.
„No, pokud tedy nic nenamítáš.“ Dodal nejistě, protože si všiml mého nesouhlasného, překvapeného výrazu.
„Nechtěl jsem udělat něco, co by tě pohoršilo, Abby. Pokud tu chceš zůstat, můžeme tu zůstat.“ Pokrčil rameny a vykouzlil nádherný, nevinný úsměv.
Zadívala jsem se na své promrzlé ruce a zahýbala palci u nohou. Šlo to ztuha. Potřebuji pořádně horkou koupel a to hned, jinak to opravdu odstonám. Vlastně mám ještě jednu možnost, mohu oslovit Edwarda, aby mne odvezl. Sakra, to ani náhodou.
„Jasně, to budeš moc hodný, když mě odvezeš domů. Budu ti vděčná.“ Usmála jsem se nazpátek a vykročila nejistě ke dveřím. Mlčky mě následoval. Venku byla děsivá zima. Svůj bílý kabátek jsem nechala u Eda v autě a teď jsem toho rozhodnutí jak se patří litovala. Měla jsem na sobě pořád Adrianovo sako, ale můj vlněný kabátek by jistě hřál více. Schoulila jsem se zimou při prvním záchvěvu chladného větru. Narovnala jsem límec saka a přitáhla si ho blíž ke krku. Kráčel vedle mne a když jsem zmateně zastavila uprostřed parkoviště, položil mi ruku zlehka kolem pasu a dovedl mne až k nádhernému velkému černému Mercedesu.
Překvapeně jsem vydechla.
„Není mé, je otce. Já si potrpím na trochu rychlejší stroje.“ Usmál se a doprovodil mne ke dveřím spolujezdce.
„Abigail!“ Ozvalo se ze tmy a já sebou trhla, až jsem se praštila rukou o auto.
„Myslím, že mi něco dlužíš.“
Zamžourala jsem zmateně na tři temné postavy, pomalu a zlověstně se přibližující přes parkoviště, směrem k nám. Třela jsem si obražené bolavé zápěstí a skoro neznatelně couvala. Krůček po krůčku jsem ustupovala od blížících se osob.