Já aneb jak pos.at co se dá (díl 3.)

Když jsem se konečně vytrhla z jeho náruče,začala jsem procházky,rande a vůbec toho,že jsme se kdy potkali litovat.

"Víš,nejsem zvyklá se takhle chovat."
"Jak to myslíš?"
"Vždycky jsem byla Adamovi po celé ty 4 roky věrná i když se toho stalo tolik.Rozhodně v tom hodlám pokračovat."
"Nic se zatím nestalo.Neboj se.Nehodlám spěchat."
V jednu chvíli mi připadalo,že už ho snad mám celého přečteného a v druhou byl pro mě zase tajemný a neznámý.
"Ty jsi mi o sobě zatím skoro nic nepověděl."
"Oo ano.To jsou ale způsoby.Jmenuji se Damián Hofman a narodil jsem se v Praze.Je mi krásných 20 let a mám za sebou obchodku v Praze.Mám maturitu,která mi zatím nebyla moc platná.Mám smutnou a ponurou minulost,kterou se už nechci zabývat.Chci už se jen dívat do budoucnosti.Momentálně jsem nezadaný a pracuji v knihkupectví tady v Plzni."
"Ty pracuješ v knihkupectví?"
"Ano.Je to klidná práce,ale rozhodně jsem si to takto nepředstavoval.Chtěl jsem pracovat s penězma,ale vím,že teď je mi mnohem líp než se všema měnama na světě."
Usmála jsem se na znamení komplimentu a pochopení proč pracuje právě v knihkupectví.
Vyměnili jsme si telefony,poděkovali si a omluvili a pak nastala trápná chvilka ticha,takže jsem byla nucena ho políbit alespoň na tvář.Ucítila jsem jeho příjemnou vůni,kterou bych mohla čichat celé dny a pak už jen zamávala a vběhla zpátky do reality.Ocitla jsme se doma.Kupodivu se mi na gauči rozvaloval Adam.Nečekaně po 3 měsících.

"Co tady děláš?"
"Ahoj taky tě rád vidím."
Vyskočil z gauče a objal mě na přivítanou,chtěl mě políbit,ale odstrčila jsem ho.
"Jak si to představuješ?Odjet si na 3 měsíce na tu svou rallye a nechat mě tu samotnou."
"Ale prosímtě.Dobře jsi věděla na jak dlouho jedu,tak přestaň vyšilovat.Vrátil jsem se po dlouhé době,tak mě pojď dát pořádnou pusu."
"Adame takhle to dál nejde.Jsi pořád pryč a já musím chodit do školy.Potřebuji nějaké peníze,nastěhuji se zpátky k rodičům."
"Chceš říct,že 15 tisíc na 3 měsíce je ti málo?"
"Omlouvám se,ale když nájem na měsíc stojí 9 tisíc,tak je to pro mě docela zatěžující.Navíc bych ráda něco občas jedla."
"Ach promiň miláčku.Já ti to vynahradím."
"Nech toho takovou diskusi vedeme neustále.Víš,že nemůžeš vydělávat víc,protože většinu prohraješ a nebo propiješ,ale já už nemůžu. Chlastáš od 16 a já už se na to nemůžu koukat jak se ničíš a stahuješ všechny okolo ke dnu."
"Nebuď hysterka!"
Začal křičet a já věděla,že mě nejspíš uhodí,ale nemyslete si,že bych něco nevydržela nebo,že bych snad byla nějak naštvaná,protože pár facek mě neničilo tolik jako věčné lži,alkohol,občas i drogy a většina prohraných peněz.
"Uklidni se prosím tě a sedni si.Já už na tenhle vztah prostě nemám sílu."
"Ty krávo blbá jak se mám asi uklidnit,když mě chce moje holka opustit.Tohle mi přece nesmíš udělat."
A jak jsem předpokládala jednu výchovnou mi vrazil
"Nebyl jsi tady 3 měsíce a teď mě chceš mlátit? Adame to mě nepřiměje zůstat,právě naopak."
"Promiň lásko já to tak nemyslel."
Sehnul se ke mě na zem a zvedl mě do náruče.Vzal mě do postele a hladil mě po vlasech,zpíval mi a já se cítila zase v bezpečí.Když jsme se pomilovali a on konečně usnul,červíček zase začal:"Proč ho neopustíš?Bojíš se viď?Bojíš se být po takové době sama.Myslíš si,že Adama pořád miluješ viď?" Hlas mi neustále opakoval podobné otázky,ale já už na ně znala odpověď.Musím začít nový život.Musím se pryč!