Divoká kočka 61

Vzala si kabát s velkým páskem a sedla si na stoličku, aby se obula.
Marie strčila hlavu do dveří a hned za sebou táhla velký kufr. Bylo jí to všechno tak nějak nepříjemné, takže by nejradši byla na druhém konci zeměkoule, ale nejdřív ze všeho je potřeba to spacifikovat tady. Až pak se odstěhuje za Natálkou do Šumperka a budeš šťastná, protože ta holka na ni nebude kašlat. Musela uznat, že jí ta pozornost vyhovovala, ačkoli se Natálie Štěpáně ani zdaleka nevyrovnala svou krásou a divokostí. Byla spíše klidnější a někdo by asi řekl, že i nudnější.
Když se tak na Štěpánu zahleděla, bylo jí to upřímně líto. Snad kdyby spousta věcí byla jinak, byla by nejradši s ní. Spolu by to zvládly všechno. Ale to, že jí nechala prohledat pokoj, ji urazilo. Nemínila to nechat být jenom tak, i kdyby nakrásně její důvody chápala.
„Ahoj.“ Pozdravila tiše a Štěpána jen zvedla hlavu.
„Už jsem pozdravila venku.“ Odtušila a dál si vázala tkaničky. Neměla sílu být milá.
„Stalo se něco?“ zeptala se pro jistotu a jenom doufala, že i něco jiného než jen že přijela s Natálií.
„Stalo. Pořád se něco děje a pořád se něco sere. Táta na tom je dost zle. Mimo to se na jeho stav přišla zeptat ženská, kterou jsem v životě neviděla, ale jednala dost podivně. Nakonec to skončilo tak, že ji zatkli a odvezli na stanici, kde se najednou zhroutila mrtvá. No a teď mě chtěj na cajtárně zas, netušim proč. A v neposlední řadě, aby toho nebylo málo, si přijedeš se ženskou, se kterou jsem tě v životě neviděla a se kterou nejspíš míníš začít nový život. Nebo ona se tak k tobě aspoň chovala. Marně přemýšlím nad tím, co je ještě vůbec vpořádku, ale nic mě nenapadá. A tak si říkám, jestli by nebylo lepší to už konečně vzdát.“
Dovázala tkaničku vstala a zastavila se u vchodových dveří přímo naproti Marii, která tam stála úplně konsternovaně a snad se v životě necítila hůř. Nezmohla se ani na slovo.
Štěpána se k ní naklonila a zlověstným šepotem jí ještě zašeptala do ouška.
„Jediné, co mě teďka doopravdy drží při životě, je pomsta. Hodlám přijít na to, kdo mýho tátu otrávil a míním se mu pomstít tak, že pozná středověk. A pak to už klidně zabalim.“
Narovnala se a změřila si Marii pohrdavým pohledem.
„Doufám, že jsem ti odpověděla ku spokojenosti.“ Nasadila až nepříjemný falešný úsměv a vykráčela ven ze dveří.
Ani na okamžik se nezastavila a nasedla k policistovi do auta. Její úsměv byl tentam a musela uznat, že se cítí strašně mizerně. To, co řekla Marii, byla úplná pravda. Teď už ji nic jiného než pomsta na tomhle světě nedrží. A to je zatraceně smutnej důvod k žití.
„Vyrazíme?“ zeptala se poněkud zlomeným hlasem policisty a ten jen přikývl, zařadil a za chvíli se zdál být dům Vítkových jen malou tečkou.
Na stanici ji přivítal Daniel Roberts a vzal ji nejprve do kanceláře na „malý pokec“, jak to důvěrně nazval, aby navodil přátelskou atmosféru.
„Dáte si něco k pití? Čaj, kávu, vodu?“ zeptal se úslužně, když si Štěpána sedala naproti němu. Měla dneska zajímavý výstřih, takže seržantovi rázem vyschlo v ústech.
„Kávu uvítám, děkuji.“ Řekla a vyčkávavě se na Daniela zahleděla. Byl zjevně odpočatý, takže Štěpánu celkem překvapil svou energičností, která z něho dnes vyzařovala.
„Martino, mohu požádat o dvě kávy?“ zeptal se do mikrofonu asistentky a ozvalo se mu souhlasné zamručení.
Za chvíli už si to sličná asistentka štrádovala se dvěma kávama do kanclíku seržanta Robertse. Když ji spatřil, spočinul na ní jeho zrak poněkud déle, než je obvyklé. Vlastně až Štěpánu napadlo, že ti dva spolu nejspíš něco mají.
Asistentka se usmála a položila kávy na konferenční stolek. Byla prozíravá, takže přidala ještě několik sušenek. Změřila si Štěpánu kritickým pohledem. Ten výstřih nešel přehlédnout. Nedala na sobě nic znát.
„Díky Martino.“ Jeho hlas měl lehonce sametový nádech a pohladil ji po tváři. Štěpánu to donutilo k drobnému úsměvu. Vlastně se mu ani nedivila. Jeho asistentka byla po čertech krásná ženská s hlubokýma zelenýma očima. Napadlo ji, že by si nejspíš nechala říct, kdyby to snad s Marii skutečně skončilo všechno totálním fiaskem, ke kterému to dříve či později muselo dospět.
Jako by ji tam myšlenka na ni zase vrátila zpátky na zem. Byl to jen okamžik, ale z rozpustilé nálady byla okamžitě zase zasmušilá. Bolelo ji to. Příšerně a bytostně. Ale na truchlení teď vážně neměl být ten správný čas.
„Slečno Vítková,“ vytrhnul ji ze zamyšlení, takže se na něho začala zase soustředit,“nechal jsem vás zavolat, protože musíme provést identifikaci osoby.“
„Koho proboha?“ vyděsila se Štěpána a přeběhl jí mráz po zádech. Snad se něco nestalo její matce? Přeci jen ji už skoro den neviděla. Zhruba od chvíle, co odešla do práce a nechala ji doma s policistou kvůli otevření trezoru.
Doslova visela seržantovi na rtech a děsila se toho, co řekne.
„Jak víte, tak u nás v kanceláři předevčírem došlo k úmrtí té ženy, kterou jste pomohla zatknout a přivézt na stanici.“
„Ale tu jsem v životě neviděla.“ Skočila mu do řeči Štěpána.
„Prosím nechejte mě domluvit,“ohradil se jemně, takže hned zavřela pusu a ošila se.
„Jde o to, že to, co jste viděla, byl převlek. Myslím, že kdybyste tu ženu viděla teď, tak byste ji s tou předtím vpodstatě nespojila. Mohla bych vás požádat, že byste mě následovala do márnice?“
Štěpáně to rozhodně nebylo příjemné, ale ulevilo se jí, že se nejedná o žádného člena její rodiny. Jen pokývala hlavou a vstala.
„Děkuju,“podotkl seržant,“vím, že to není kdovíjaká radost, ale dost nám to usnadní práci. Přeci jenom její zubařské záznamy budou k identifikaci potřebovat značně delší čas, ačkoli jsou následně spolehlivější. Kdybyste tu ženu poznala, hodně by to pomohlo.“
„Za málo. Nic mě to nestojí. Věřte mi, že netoužím po ničem jiném než je najít toho, kdo otrávil mého otce. A pokud k tomu tahle osoba nějak přispěla, pak vám pomůžu s největší radostí.“
Vyrazili okamžitě. Seržant ještě Štěpánu upozornil na zápach v pitevně a věnoval jí roušku, která byla provoněna příjemnou voňavkou. Pro začátek by to mohlo stačit. Ještě doporučil Štěpě žvýkačku do úst, aby zahnala nepříjemnou pachuť v případě návalu nevolnosti. To už se Štěpána ohradila.
„Seržante Robertsi, sice oceňuji vaši snahu mě připravit, ale nezapomínejte, že jsem doktorka. V pitevně už jsem párkrát byla ještě na škole. Myslím, že přesně vím, jak to tam bude vypadat. Nejsem cimprlich, aby bylo jasno.“
To seržanta zarazilo. Málem by na tento drobný fakt býval zapomněl. Vypadala tak křehce.
Vstoupili do sálu, kde patolog právě dodiktovával poslední poznámky do diktafonu. Zadíval se na seržanta a účel jeho návštěvy mu byl dostatečně znám.
„Okamžik.“ Řekl jeho směrem a vnutil malému stroječku ještě několik vět. Tím byl se svou prací spokojen a mohl se věnovat nově příchozím.
Vzal za mrazicí box a vyjela tatáž mrtvola se jmenovkou, jak včera k večeru.
„Připraveni?“ zeptal se pro jistotu a zadíval se na ty dva zkoumavě. Dáma vedle seržanta vypadala naprosto vyrovnaně a nezúčastněně, takže u té se nevolnosti nebál. Seržant opět ladil se zelenými kachličkami na stěně vedle vchodových dveří, ale držel se statečně.
„Ano.“ Řekla za něho Štěpána a patolog sundal plátno z ženy bez identity.
„Ach můj bože.“ Vyděsila se Štěpána a oba muži na ni zůstali vyčkávavě hledět.
„Poznáváte ji?“ zeptal se seržant poněkud netrpělivě, když si Štěpána zakrývala ústa oběma rukama a zírala na mrtvolu s vytřeštěnýma očima a vůbec nic neříkala.
„Jo jo jistě. Poznávám. To je ...,“ hlas se jí zadrhnul v hrdle. Tu ženu neviděla určitě dva roky, ale v hlavě jí pořád ještě zněly její slova: „Tomu nevěřím. To snad není možný. Jak tě mohli osvobodit? Ale neboj se ty malá děvko. My se odvoláme a dosáhneme spravedlnosti. A když né u soudu, tak si spravedlnost vydobudeme sami. Ty jsi vinna. V mých očích jednoznačně.“
„Kdo?“ zeptal se netrpělive seržant a Štěpána na něho pohlédla.
„To je Renata Stránská.“ Vydechla přiškrceně.
„Jste úplně jistá?“
„Na sto procent.“ Řekla pevně a zahleděla se zpříma do Danielových očí.