Divoká kočka 62

Vzal beze slova složku Renaty Stránské a otočil se k odchodu.
„Skončili jste?“ zavolal za ním ještě patolog, takže se zarazil až u dveří.
„Skončili. Moc díky a nashle.“ Zavolal ještě přes rameno a zve všeho nejvíc si přál už být co nejdál z pitevny. Vážně to tu neměl úplně rád.
„Následujte mě prosím.“ Otočil se ještě na Štěpánu, i když vpravdě nemusel, protože ta za ním poslušně cupitala. Vpodstatě v tu chvíli nebyla schopná moc přemýšlet, takže byla ráda, že jí někdo říká, co má dělat.
Dorazili do kanceláře Daniel Štěpánu usadil. Potom okamžitě odešel zadat potvrzení identifikace podle rentgenu zubů. Díky zúžení výběru by to nemělo trvat déle než hodinu.
„Počkáte si na výsledek?“ zeptal se Štěpány, když se vrátil do kanclíku a sedl si za stůl.
„Ne. Byla bych podstatně raději, pokud byste mě odvezli domů a výsledek jste mi případně za tu hodinku zavolal. Číslo na mě máte.“
„Vpořádku. S tím asi nemám problém. Odvoz vám zařídím a zavolám vás. Ale chtěl jsem vás ještě upozornit na to, že budu muset v případě, že se vaše identifikace potvrdí, informovat rodinu Stránských o úmrtí. Jen abyste s tímto faktem počítala.“
Štěpána zvedla hlavu. Očividně ještě úplně nepobírala, co jí Daniel vlastně říká, takže nezareagovala ihned. Skoro to vypadalo, jako kdyby jí postupně jeho slova dotékala do mozku.
„Dobře.“ Hlesla a hleděla nepřítomně kamsi do prázdna. Myšlenkama byla úplně jinde. U Jaroslava. Znovu prožívala tu agónii, když zjistila, že už ho nezachrání a že mu není pomoci. Úplně podvědomě si přimkla nohy k tělu a objala je rukama.
Najednou jako kdyby i poslední hláska doběhla konečně do jejího zmateného vědomí a stroječek zapadl do správných kolejí.
Pustila kolena a vmžiku se vymrštila z křesílka.
„V tom případě chci policejní ochranu pro celou svou rodinu.“ Vyhrkla vyděšeně. Došlo jí, že pokud se Stránští pokusili zabít jejího otce kvůli Jaroslavovi, pak se nezastaví před ničím, aby pomstili smrt Renaty Stránské. Začala se cítit v přímém ohrožení, i když přesně netušila, jak moc jsou do toho jednotliví členové rodiny zapleteni.
„S něčím podobným jsem počítal a chtěl jsem vám to i nabídnout.“ Podotkl seržant Roberts s úsměvem, který jí v tu chvíli přišel skoro chlácholivý.
Jenomže pak jí došlo ještě něco mnohem drsnějšího. Něco, co ji donutilo být skutečně zoufalá. Chytla se za hlavu a posadila se zpátky do křesílka.
„Copak?“ zeptal se Daniel, protože její chování úplně nepobíral.
„Je to jedno.“ Pronesla Štěpána zlomeně. „Pomstít se na mém otci jim trvalo 2 roky. Přeci nás nemůžete střežit věčně. Celá moje rodina bude neustále v nebezpečí, protože Stránských můžou čekat opravdu dlouho. Až se jednou doopravdy dočká.“
„Podívejte. Chápu, že jste vyděšená. Ale nemohu vám nijak jinak pomoci. Jedině snad nařídit soudně zákaz přiblížení. “
„Ten by bez povšimnutí ignorovali. Osobně doufám, že pochopíte, pokud svou rodinu ochráním sama vlastními dostupnými prostředky.“
„To mě dost děsíte. Co to má být za prostředky.“
„Ve vašem vlastním zájmu tohle vědět nechtějte.“
Sáhla po svém kabátu a přehodila si ho přes ramena.
„Kde mám ten odvoz?“ zeptala se seržanta, který vyloženě váhal. Naprosto netušil, co má teďka dělat. Štěpána mu defakto naznačila, že míní zatočit s pozustalými Stránských a že se s nimi rozhodně mazlit nebude. Na čí straně má stát? Má chránit pravděpodobného vraha jejího otce, jak praví zákon a nebo Štěpánu, jak praví jeho smysl pro spravedlnost? Nemohl se rozhodnout.
Ze zamyšlení ho doopravdy vytrhla až asistentka, která zaklepala na dveře a diskrétně vstoupila dovnitř, takže se se Štěpánou vpodstatě nechtěně střetly. Vzájemně se sobě omluvily, ale jemně je to rozhodilo obě.
„Nesu zprávu z laboratoře.“ Pronesla neutrálně a donesla ten jeden skromný papír Danielovi na stůl.
Potichu, tak aby to neslyšela ani Štěpánina jemná ouška, se Daniela zeptala: „Co dnes večer?“
Pokýval hlavou.
„Stavim se v osm.“ Zašeptal nepřítomně.
„Slečno Vítková. Měla jste pravdu. Vaše identifikace se potvrdila.“
„Budete se divit, ale radost z toho nemám.“
„To věřim.“ Ztuhnul mu na rtech ten úsměv, který se tam před chvílí ze samé spokojenosti vyloudil.
„Martino, můžete prosím zařídit odvoz pro slečnu Vítkovou?“
„Samozřejmě.“ Protáhla obličej asistentka, protože jí tento úkol právě nešmakoval. Ale tak zase to musela brát pozitivně. Vyexpeduje tu krasotinku z jeho kanclu zase ultrarychle. Přesně tak rychle totiž dokázala zjistit, kdo má volný vůz, je zrovna na stanici a je ochoten odvézt Štěpánu domů. Akce na pár vteřin. To Štěpa docela zírala.
Když dorazila před dům, ještě pořád se docela držela, ačkoli už se jí povážlivě třásly ruce. Jen nepotřebovala brečet před úplně neznámým člověkem.
Jako ve snách vešla do domu, boty odkopla do botníku, kabát přistál na věšáku a ona s naprosto kamenným výrazem zjevně nevnímajíc prošla kolem Marie nahoru do patra. Vešla do svého pokoje a zamkla. Opřela se zády o dveře, jako by byly to jediné pevné v jejím životě a svezla se po nich dolů do dřepu.
Stačil jen malý moment a ta průtrž mračen, kterou tak dlouho držela v slzných kanálcích, se vyřítila ven a ona se začala otřásat hysterickými vzlyky.
Marie šla ze Štěpánou nahoru po schodech, ale ta ji vůbec neregistrovala. Doufala, že jí pomůže, takže si připadala odstrčeně a zahanbeně, když přibouchla dveře před jejím nosem a zamkla. Už už se chtěla vytočit a začít na dveře bušit, když slyšela její pláč.
Jen tam tak stála a byla bezmocná. Žádný vztek, žádná vztahovačnost ani uraženost. Jen čirý smutek, který jakoby byl infekčně nakažlivý.
„Štěpi?“ zaklepala tiše na dveře a zašeptala její jméno. Vzlykání na okamžik ustalo.
„Jdi pryč Marie. Chci být sama.“
Kousla se do rtu. Netušila, co má dělat teď.
„Dobře. Budu v kuchyni, kdybys chtěla.“ Vzdala to. Otočila se na podpatku a odkráčela do spodního patra.
„Táhni.“ Zašeptala ještě Štěpána zoufale. „Táhni ke všem čertům."
V ten okamžik ji napadlo, že možná bylo lepší, když byla na Zélandu. To, že přijela, spustilo sérii šílenství, kdy špatná událost střídala ještě horší.
„Já už tady nechci být.“ Uvědomila si.