Mia

Ví tu někdo, jak vypadá štěstí?
Moje štěstí se mnou chodí na soukromý lekce angličtiny.
Je kapku menší než já, nosí brýle s černýma obroučkama, má špičatej nos jak elf a dlouhý zrzavo-rudý vlasy ve žluté chlupaté gumičce. Nosí černou mikinu s nápisem Iron Maiden nebo béžovej svetřík, volný džíny, popřípadě černý dlouhý sukně a glady. Když se usmívá, dělají se jí vrásky kolem očí a ukazuje nádherný rovný zuby. Bělostný. V ohrádce rozkošně růžových rtíků, přesně ta nevinná, ale pod povrchem hříšně svůdná barva. Když přemejšlí, buď si podepře rukou čelo, nebo si přejíždí perem po rtech. A má nevinně pootevřenou pusu. A když zdvořile poslouchá výklad, prohlíží si svoje pěstěný ruce, zvlášť nehty, a jde vidět prstýnek s oranžovým kamínkem a černá kožená brožurka naněkolikrát omotaná kolem zápěstí.
Moje drahý štěstí, kdybys vědělo, co se mnou děláš!
Vidíš, jak afektovaný jsou moje gesta? Vidíš, jak se snažím odhadnout, kde je nejmenší vzdálenost, na kterou se k tvýmu dokonalýmu tělu můžu přiblížit, aby tě to nevylekalo? Vidíš, jak křečovitě dělám nenucený pohyby a úsměvy? Jak se mermo mocí snažím předstírat, že se se mnou vůbec nic neděje? Chápeš ty náznaky? Nebo snad nechceš chápat? Vidíš, jak se chytám spodku židle, až mi bělají klouby, jak se snažím si zachovat rozum, když jsi tak blízko mě, že můžu cítit, jak jemně a neopakovatelně voníš, slyším tvůj dech a v noci si ho představuju vedle sebe, jako bych cítila, jak tluče tvoje srdce... A asi vím jak-jinak, než to moje.
Jako bych cítila, jak jsi nervózní.. Vždycky jsi byla stydlivá a plachá... Jako by společnost byla něco, co ti nikdy nebylo dovoleno poznat... Chováš se ke mně jako ke kamarádce... Možná jsem jedna z mála, kdo pochopila... Čtu tu vděčnost ve tvých zelenohnědých očích, čtu jak v otevřený knize. Díky, že jsi tady. Nebo si to jen namlouvám? Nejspíš jsi ráda, že jsem s tebou. Že tě chápu, nemusíš si přede mnou na nic hrát. Mluvíš se mnou jinak než s ostatními. Když mluvíš s jinými, vždy potřebuješ chvíli, abys odpověděla. Kapku zadrháváš. Se mnou se tohle vytrácí. Mluvíš plynně. Slova ti jdou od srdce. Vzpomínáš na naši první „konverzaci“? To napětí, kdy jsme spolu byly samy... Snažila ses mi zavděčit a zahnat to trapný ticho. I když ten rozhovor byl docela divnej. Jako by si hrál na něco, co není. Tichý libreto dvou hlasů nevědících co říct, motajících se mezi domy i mezi slovy, vedoucí přestřelku větami o ztracenému přívěsku od bot.
Možná že mě potřebuješ. Jako kamarádku. Vím, svěřila ses mi. Máš v Praze přítele. Mladší bratr tě bije. Táta tě bije. Táta ti lozí po pokoji, protože není schopnej udržet pořádek v tom svým. Nemáš žádný soukromí. Tvůj přítel začal abstinovat a je vegetarián. Jako absolventskou práci na umělecké škole jsi natočila film. Tvůj přítel má psa a říkáte mu Netopejr. Tvůj přítel za tebou zítra přijede i s Netopejrem.
Ani nevíš, jak jsem škodolibě doufala, že.. třeba.. možná žádnýho přítele nemáš. Že si vymýšlíš pana dokonalýho, kterej tě má rád, protože nikdo jinej ne. Děláš to, abys mezi ostatníma nebyla tak moc divná. Že sníš tak dlouho, až začneš věřit. Podobně jako já. Vysním si taky někoho, kdo by mi pomoh. Jenže moje sny se stávají skutečností a já pozbývám kontroly. Vysnila jsem si slečnu dokonalou, aby mě měla ráda. A ty jsi teď tady, ale všemu se vymykáš. Lidi si tobě myslí, že jsi divná. Jen já vím, že hrozně citlivá.. ty mě asi potřebuješ, ale jinak, než jsem snila.
Nemůžu tě k sobě přivinout, nemůžu... nemůžu ti to ani říct. Je zvláštní že několik slov-řečených ze samé podstaty mé persony- dokáže zbortit celej můj svět.. Dokázal by to křehký pouto mezi náma úplně zdevastovat.
Co mám dělat?
Čekám na čtvrtky jak na vysvobození s narůstajícím pocitem neklidu v mým žaludku. Jako bych měla být vysvobozena, jako by měla být provedena satisfakce k tomu, kvůli čemu už asi tři roky nevylízám z nejtemnějších zákoutí své mysli.
A pak.. jsme spolu dvě hodiny... Držím se židle tak křečovitě, že se bojím, že to nevydrží. Ten hroznej strach, že ti ublížím.. Že ti ublížím tím, čím jsem chtěla, abys byla šťastna.
Lidi se na mě kvůli tomu divně dívaj. Když procházím-s pohledem zapíchnutým metr před sebe do země, špitaj si a vrhaj po mě zkoumavý pohledy. Cítím, jak se mi rozráží o záda. Někteří to řeknou bezostyšně. Podívejte, jde ta lesba. Jiní jsou na mě kvůli tomu nahněvaní. A vůči rodině... Všichni zkoumaj, co provedli špatně, že jsem to co jsem. Jak jim mám říct, že se o tom nechci bavit? Že nechci skrývat sama sebe, protože by to bolelo ještě víc? Jak jim mám říct, že nejsem vadná ani nic takovýho? Lidi mi radí, že mám zapomenout na předsudky a začít žít. Jak to ale mám udělat, když jsou kolem mě lidi, co mě strhávaj dolů, když se začnu trošku vznášet? Já na předsudky kašlu, ostatní mi je metaj do obličeje jak urážky. Vždyť nejsem nijak vadná, ani divná! Nemám choleru ani tuberu! Nejsem žádnej nedodělek a nikoho nenakazím! Tak už mě nechte být!

Často mám pocit že cesta k lásce-moje cesta-je jiná, že cizí. Začátek obou je úzká pěšinka, hlinitá a nejistá, každou chvílí může zarůst trávou nebo se ztratit a člověk musí kráčet opatrně a dívat se jen pod nohy. Když se vy podíváte dopředu, můžete vidět širokou cestu, krásnou, jasně vyhraněnou, ubíhající do nekonečna. Můžete se dívat na obzor a uhánět vstříc a vstříc.. Ale já, když vzhlédnu, uvidím jen, že se cestka ztrácí, klopýtnu a upadnu.. A ten pár vždycky bolí.
A pak, když je po tom a do dalšího setkání ještě zbývá pár chvil, udělám to.
Ano, kvůli tobě. Nebyla bys za to ráda. Prostě a jednoduše to udělám a pak s téměř bolestným hrdelním zakňučením zapomenu-na vteřinu, nebo dvě. Je to hrozně málo a možná se to asi nevyplatí. Můžu zapomenout a dvě vteřiny žít v blažené nevědomosti. Ale taky se můžou myšlenky na tebe ještě víc prohloubit a pak to... bolí. Moc bolí. Ten risk mi ale nedává důvod, proč to nedělat.
Už jen vyslovit tvoje jméno... Dělá mi to problém. To jméno svědí a pálí na jazyku. Je to to, co sténám ze spaní, je to to zbožňovaný, uctívaný, chtěný, nedostižný jméno... To, co toužím říkat každej den ráno.. Dobrý ráno, Mio. Vyspala ses dobře?