Já aneb jak pos.at co se dá (díl 6.)

Probrali jsme s Andy vše co bylo možné od pro a proti po Damiánův vzhled.Nakonec jsem se tedy ze svých trápení a problémů vypovídala.

Druhý den mě čekala škola.Všechno proběhlo v klidu a já se mohla vrátit nerušeně domů.Tedy téměř nerušeně.
"Natálie!Natálie!"
Vytrhnu si sluchátka z uší a teprve pak mi dojde,že na mě někdo huláká přes celou ulici.
"Jsi hluchá nebo co?"
"Promiň.Měla jsem sluchátka.Děje se něco?"
"Všude jsem tě hledal.Proč mi nebereš mobil? Volal jsem ti už nejmíň stokrát.Pojď musíme rychle jít."
"Damiáne co se děje? Já nikam nejdu."
"Adam je v nemocnici.Včera spolykal dvě krabičky prášků na spaní.Musíš jít se mnou."
Tahle informace mnou zamávala.Vytřeštila jsem oči a chytla evidentně také vyděšeného a rozčileného Damiána za ruku.Běželi jsme beze slova až do nemocnice.Když jsme zastavili spustila jsem na něj vodopád otázek.
"Prosimtě než tam půjdeme,musím vědět co se stalo?! Našel jsi ho ty nebo jak to bylo proboha?"
"Neboj.To bude dobrý."
Obejmul mě a mě došlo,že se mi po tvářích začaly kutálet slzy jako hrachy.
"Vypil asi 3 láhve nějakýho chlastu a všude po bytě měl rozházený oblečení a věci.Nechal jsem ho tam jen na chvíli,protože jsem šel koupit něco k večeři. Zašel jsem do supermarketu na proti a když jsem se vrátil našel jsem ho tam. Ležel bezvládně a od pusy mu šla pěna.Ihned jsem volal sanitku a ta si pro něj během pěti minut přijela.Pak jsem běžel za tebou. Víš je to moje chyba.Neměl jsem ho nechávat samotnýho.Už cestou domů od tebe brečel a sliboval,že už tě nikdy neuhodí a že tě miluje,že už si život bez tebe nedokáže představit a podobný věci.Měl jsme vědět,že se o něco pokusí."
Vypadalo to,že už i ten můj hrdina má na kahánku a tak jsme se tam na chodbě objímali a utěšovali se.

"Natálie!"
Zachraptěl na mě Adam,když mě uviděl ve dveřích.
"Pšššt!"
Přistoupila jsem k jeho posteli,aby se příliš nenamáhal.
"Promiň mi to všechno.Já ti nikdy nechtěl ublížit. Já-já..."
"Pššššt!Musíš odpočívat.Vypumpovali ti žaludek a už prý vypadáš dobře."
Usmála jsem se na něj povzbudivě a věřila v lepší zítřek.Objala jsem ho,aby se necítil tak blbě a pak jsem se s ním rozloučila.Doufám,že mu je jasné,že kvůli jeho pokusu o sebevraždu se k němu nevrátím.Přiznávám,že jsem byla nešťastná a soucítila jsem s ním,ale to ještě není důvod k opakujícím se chybám.

Ráno,když jsem šla do školy na mě před barákem čekal Dami.
"Ahoj.Chtěl jsem tě doprovodit do školy."
"Není třeba.Já do školy trefím."
Pokračovala jsem dál v cestě bez jakéhokoliv zaujetí pro věc.Chytl mě za ruku a držel pevně za ramena,abych mu nemohla utéct.
"Přestaň mě neustále ignorovat a pak mě objímat.Jsem z toho zmatený.Udělal jsem něco špatného nebo prostě nechceš být v mé přítomnosti?"
Tohle mě zlomilo a políbila jsem ho.
"Snažím se prostě jen vyhnout se problémům."
"Jakým problémům?"
"Nechci,aby tě Adam zatáhl do nějakých špinavostí.On to jen tak nevzdá.Nejspíš se k němu vrátím a nebo se odsud odstěhuji.Nebo to asi ne,protože sem chodím do školy,ale aspoň na chvíli někam odjedu.Nevím. Ale ráda jsem tě poznala Damiáne."
"Myslel jsem,že už jsi téměř dospělá.Dokud nebudeš vědět co chceš,měla bys být sama."
Podíval se na mě těma svýma zelenohnědýma očima a já litovala vyslovené pravdy.
Jsem tak blbá a blbá a blbá. Tentokrát to nebyl můj červíček,nýbrž už zřejmě můj vlastní hlas znějící dost nahlas.Uběhl měsíc. Od Damiána ani zpráva. Od Adama jediná a to,že se vrátil z nemocnice. A já si říkala jak po mě pořád nebude toužit.
Život tedy plynul normálně dál a já se pomalu zase ubírala do už spíše zimní nálady.Pouštěla jsem si veselé vánoční písničky a přemýšlela,tak zadumaně,že jsem do někoho vrazila.Ano,správně!Byl to neznámý cizinec.
"Bože ty jsi vážně tak nešikovná."
Ohradil se na mě zamračeně Damián.
"Promiň já nerada."
"Ještě aby schválně."
Po chvilce mlčení a hledění do očí,promluvil.
"Nemáš hlad?"
A už jsme seděli v nejbližší restauraci.Byla jsem trochu nervozní,protože představa,že budu nějakých deset minut po jídle "nevyčištěná" mě děsila. Mám chorobnou potřebu mít čistý chrup.Vždy po každém jídle si zuby potřebuji vyčistit.Matka zase musí mít doma neustále čisté sklo,takže je to vlastně dědičné.
"Stýskalo se mi.Už ses nějak rozhodla?"
"Nerozhodovala jsem se.Odešel si,myslela jsem ,že už se nikdy nevrátíš a Adam si našel jinou."
"Evidentně ti na mě vůbec nezáleželo,kdybys mě nechala jen tak odejít.Mimochodem s Adamem jsme pořád v kontaktu."
"Skoro tě neznám."
"Hahá!Ty mě líbáš,chodíš se mnou na rande a skoro mě neznáš.To je senzační."
"Přestaň!Dobře víš jak jsem to myslela."
Přestal se teatrálně chechtat a chvíli jen tak hleděl ven z restaurace.Podíval se na mě a zeptal se:"Víš vůbec jak jsme se s Adamem poznali?"
"Nemám nejmenší tušení."
"Jak jste se poznali vy?"
"Ve škole.Přestoupil k nám asi v 6.třídě. Ze začátku jsme byli kamarádi,ale když jsme dospívali,sblížili jsme se.Jak jste se poznali vy?"
"Vážně tě to zajímá?"
"Zajímá mě to.Dost mě to zajímá."
"Bydlel v Praze to jistě víš.Seznámili jsme se,když ode mě kupoval poprvé drogy."
Vytřeštila jsem oči a měla chuť Damiánovi plivnout do xichtu.Představa dvou feťáků,kteří jsou nyní mými přáteli,téměř nejlepšími i přesto všechno,ve mě vyvolávala skoro zvracení.
"Ano je to smutné,ale je to tak. Když byl Adam ve 4. třídě já byl v 7. protože jsme měl odklad. Přivydělával jsme si tak,protože jsem pomáhal matce platit nájem.Jednou přišel Adam a chtěl po mě nějaký koks.Stal se mým stálým zákazníkem. Chodil za mnou dva roky a v době,kdy si měl užívat dětských radovánek a hrát fotbal s dětma na hřišti,fetoval. O dva roky později mi sdělil,že se stěhuje do Plzně a že musí přestat.Popřál jsem mu hodně štěstí a od té doby jsme se neviděli."
Vstala jsem a odešla na záchod.Nyní jsem kartáček opravdu dost potřebovala.Vyzvracela jsem celý oběd.