Mé budoucí já 23.díl

Z mého ranního dumání mě vytrhne zvuk zvonku. Zvednu se z gauče a namířím si to ke dveřím doprovázená Arniem. Ve dveřích stojí Vojta s Kristýnou.
„Vojto.“ Zvolám nadšeně a zvu je dovnitř.
„Přišli jsme se podívat na mimčo a ono nikde.“ Vyprskne Týna smíchy a ukáže na nadouvající se balon pod mým trikem. Naoko nešťastně mávnu ruku a pak se zasměji s ní.
„Dáte si něco?“ Nabídnu jim.
„Já bych si dala čaj.“ Kývnu a otočím se na Vojtu.
„Taky a nějakou vodu.“ Hodí pohledem ke dveřím. Otočím se. Stojí tam Jáchym.
„Udělám to, seď.“ Nabídne se, poodejde, ale pak se vrátí s otazníkem v očích.
„Ovocnej, zelenej nebo černej?“ Zeptá se těch dvou.
„Já bych si dala zelený a Vojtín si dá taky a vodu.“ Usměje se na něj Týna.
„Terezko?“ Podívá se na mě.
„Džus a čaj, ten broskvový.“ Spokojeně přikývne a odchází.
„Mysleli jsme, že už si porodila.“ Spustí Kristýna. Zavrtím hlavou.
„Nějak se jí nechce ven.“ Vojta mávne rukou, ale pak svraští čelo, jako když přemýšlí.
„Kdy máš vlastně termín?“
„24. dubna a pak až někdy v květnu asi.“
„Přinesli jsme ti dárečky.“
„Pro mě?“ Výsknu nadšeně až Jáchym přiběhne z kuchyně. Všichni se rozesmějeme a Jáchym se vrací zpět do kuchyně. Za chvíli se vrací s občerstvením. V tu chvíli se plácnu do čela.
„Vy se vlastně neznáte!“ Znovu se rozesmějeme. S mocným škytáním je představím.
„Tak co pro mě máte?“
„Víš, vlastně jenom pro miminko.“ Pokrčí rameny Vojta. Kristýna ho plácne do stehna.
„Kecá.“ Konstatuje Týna, natáhne se pro tašku a podává mi balíček. Opatrně ho rozbalím a nadšeně výsknu. Jáchym zvědavě nakoukne.
„Na to jsme zapomněli. Děkujeme.“ Vytáhnu z krabičky vysílačku.
„Zkoušeli jsme je, je to strašná sranda.“ Usměje se Týna a podává mi další balíček. Vykulím oči.
„My máme Ježíška v dubnu?“ Oba zavrtí hlavou.
„Terezko, tys nás zapomněla pozvat v říjnu na svoje narozeniny.“ Plácnu se do čela.
„Já zapomněla na svoje narozeniny.“ Vyprsknu smíchy. Se zatajeným dechem otevřu krabičku. Na polštářku leží hodinky laděné do fialova.
„Ne ne..“ Vydechnu nadšeně a vděčně se na ně podívám.
„Děkuju.“ Jáchym se natočí, aby viděl do krabičky a plácne se do čela.
„Taky pro tebe mám hodinky.“ Pohladím ho po tváři.
„To nevadí. Aspoň nebudu muset panikařit, když je nebudu moct najít. Prostě si vezmu jiný.“ Pošeptám.
„No a to je vše.“ Spráskne Vojta ruce.
„Moc děkuju.“ Oba mávnou rukou, ale pak se Vojta zarazí. Nahne se přes Kristýnu a leze jí do kabelky.
„Co děláš? Ty sis tam něco dal?“ Plácne ho přes záda.
„Právě, že jo.“ Vrátí se zpátky do sedu a podá mi ještě jeden balíček.
„Vojtíne!“ Vojta se zašklebí.
„To je jenom tvoje.“ Jemně roztrhnu balící papír, z pod kterého vykukuje knížka. Voní novotou. Je ve fialovočerném obalu. Když jí otočím titulem k sobě, všimnu si, že jméno autora se shoduje s tím mým a i ten název mi něco připomíná.
„Vojtíne!“ Do očí se mi derou slzy, neskutečně mě dojal.
„Myslel jsem, že ti udělám radost.“ Pokrčí rameny. Zvednu se, abych ho objala a líbla na tvář.
„Děkuju.“
„Ještě si neviděla ten úryvek na zadní straně.“ Mávnu rukou a nejdřív knížku otevřu na začátku. Na první stránce je věnování. “Otci mé dcery a jí samotné.“
Zběžně jsem prolistovala celou knížku a skončila jsem u mé fotky.
„Vojto!!
„Já vím, nechtěla jsi, aby tam byla tvoje fotka ani životopis, ale přečti si to.“ Přesvědčí mě.
“Autorka je jako Zlatovláska, nosí u sebe mrtvou a živou vodu. Toho, koho miluje dokáže tisíckrát oživit i usmrtit, ale kuchaře Jiříka má jenom jednoho.
Zlatovlásky můžou být i hnědovlasé.“
Hřbetem ruky setřu slzy a zavrtím hlavou.
„Kdes to vzal?“
„Chtěli životopis nebo nějakou informaci. Vím, že nechceš mluvit o svém soukromí..ovšem paradox…celý příběh se skládá z tvého života.“
„Tak ještě ten obal na konci. Doufám, žes mi nezměnil úryvek.“ Vojta se podrbe na hlavě.

*„…..jediná láska jejich života visí….
…zatímco ty ležíš ve vaně,
a snažíš se zastavit
krev teče ti po rukou
a zasychá
na šatech
svázané zápěstí páskou na koberce…
… a malí kluci kreslí na sklo kosočtverce…

„Kam jdeš?“ Zašeptala jsem, když jsem ztlumila rádio.
„Projít se.“ Odpověděl prostě, bez zájmu.
„Já myslela, že si přijel za mnou.“ Vyřkla jsem bez přemýšlení rozhořčeně.
„To ano, ale uvědomuješ si, jak se ke mně chováš?“
„Jak?“
„Nevšímáš si mě, nechováš se ke mně před ostatními, tak jak se chováš, když jsme spolu sami!“
„Já…“ Uvědomím si, že má pravdu. Zavrtí hlavou a z tašky vytáhne pryskyřník.
„Jestli ti to nedojde teď, pak už nikdy.“ Nakloní se, květinu mi vloží do ruky a pak mě políbí.
„Miluju Tě…“ Vydechne mezi polibky…“ *

„Vojto! Takovou sladkobolnou pasáž!“ Vykřiknu rozhořčeně.
„Protože ty tvoje niterní pocity by každého odradily.“ Konstatuje Vojta.
„Jak se ta malá vůbec jmenovat?“ Napadne Kristýnu. Vojta se zavrtí a zvědavě se na nás zadívá.
Můj pohled se střetne s Jáchymovým, něžně se usměje a kývne na mě.
„Adélka!“ Vyhrkneme najednou oba, v dokonalém souladu.