Kniha Erebos - 7. kapitola

Za paže mě vytáhl na nohy a k mému překvapení a dalšímu výbuchu smíchu, si mě přehodil přes rameno.
„Adriane, co blázníš. Pusť mě dolů, prosím.“ Bušila jsem pěstmi do jeho tvrdých, vypracovaných zad.
„Klid, uložím tě a až se z toho vyspíš, bude ti líp.“
Vyšli jsem na chodbu. Celá byla světlá a obložená šedým nablýskaným mramorem. Prostředkem vysoké haly stoupalo mohutné mramorové schodiště, pokryté rudým běhounem. S rudou koberce ladily i květiny ve dvou ohromných křišťálových vázách, postavených na malých podstavcích po obou stranách schodiště. Červená a světlá šedá mramoru byly vkusně doplněny zlatou. Nic přeplácaného, ale hodně honosného. Tahle hala byla zřejmě koncipovaná k tomu, aby příchozí ohromila a taky to dělala.
Stoupal se mnou prostředkem schodiště pomalu a opatrně, aby neztratil rovnováhu a neskutálel se dolů.
„Abby, prosím, nemel sebou.“ Zastavil se až nahoře a provokativně si mě nadhodil. Nebýt v tak dobré náladě, asi bych na něj byla za jeho chování pěkně naštvaná.
„Kam mě to neseš, sundej mě.“ Prošel tmavou chodbou kamsi do hloubi domu a zastavil se přede dveřmi z tmavého mořeného dřeva.
Vešli jsme do ohromného pokoje. Stěny v barvě světlé kávy krásně ladily s tmavě hnědým starožitným nábytkem a kobercem v odstínu jen o pár odstínů tmavším než zdi. Pokoji vévodila ohromná masivní dřevěná postel, postavená na vyvýšeném stupínku, který její mohutnost ještě víc zdůrazňoval.
„Teda.“ Hekla jsem, když se zastavil uprostřed místnosti a opatrně mě postavil na nohy.
„Můj pokoj.“ Pokynul rukou po pokoji a já se zatočila, abych si ho celý prohlédla. Mezi dvěma ohromnými okny stála veliká knihovna nacpaná starými spisy vázanými v kůži. Byly tu dvě veliké šatní skříně, psací stolek s krásně zdobenou židlí a dvě komody, toť veškerý výčet nábytku. Mrknutím oka, byste mohli přísahat, že jste se propadli tak o dvě stě let zpět, nebýt stříbrného notebooku na psacím stolku a velké plazmovky na zdi proti posteli.
„Hezký.“ Přiznala jsem, i když mi to tu připadalo až moc chlapsky strohé. Jako by tu ve skutečnosti nikdo nebydlel.
„To si ještě neviděla můj pokoj v novém domě ve městě. To budeš teprve koukat.“ Oči se mu rozzářily očekáváním.
Nemohla jsem si pomoci a vzpomněla si na tu růžovou hrůzu, která na mě čekala po návratu domů. Jak by asi reagoval Adrian, kdyby to viděl, zvyklý na vkusnou, strohou a velmi drahou eleganci, pod návalem růžové načechrané nechutnosti.
Začala jsem se smát a než mě stačil zachytit, sekla jsem sebou a tvrdě přistála na zadku.
„Teda Abby, ty vypadáš.“ Jeho chápavý úsměv mě zahřál u srdíčka. Neodsuzoval mě. No, vlastně ani neměl za co, to jeho matka mi dala vypít ten čaj.
„Tak pojď.“ Sehnul se ke mně a opatrně mě vyzvedl do náručí.
„Radši se ještě půjdu ujistit, co v tom bylo, protože takhle sjetý po něm snad ještě nikdo nebyl. Alespoň co já si pamatuji.“ Usmál se, když mě ukládal do ohromné dřevěné postele. Zaplula jsem mezi tmavě hnědé hedvábné povlaky. Jemné hedvábí bylo tak příjemně hebké a mazlivě mi přejíždělo po kůži.
Zul mi boty, svlékl vestu a mikinu, a pak zatáhl tmavě béžové závěsy ze sametu, volně visící dolů z honosných nebes stejné barvy.
Najednou jsem se ocitla v příjemném přítmí a schoulila se do náručí načechraných péřových polštářů. Zabořila jsem nos do jednoho z nich a z plných plic natáhla jeho sladkou vůni. Celá postel voněla přesně jako on, nebylo nic hezčího, co by mě ukonejšilo a ukolébalo ke spánku.

Protáhla jsem se a ospale zívla. Zamrkala jsem do tmy a notnou dobu přemýšlela, kdeže to jsem a co tam vlastně dělám.
Odhrnula jsem přikrývky a vyhrabala se na kolena. Zvědavě jsem vrazila hlavu mezi závěsy a zadívala se do okna. Měsíc svítil v úplňku a osvětloval tak celý pokoj studeným světlem, které dělalo vše stříbrným a poněkud tajemným.
„Už jsi vzhůru?“ Do stříbrného šera se ozval sotva znatelný šepot a já se lekla tak, až jsem vypískla.
Postava, až doteď odpočívající na pohodlné čalouněné židli s područkami, vstala jedním ladným pohybem.
„Adriane?“ Zeptala jsem se. Dech jsem měla rychlý a přerývaný z úleku.
„Jsem to já.“ V jeho hlase byl slyšet náznak smíchu. Bezva, skvěle se bavil a to na můj účet.
Postava pomalu přešla až k nočnímu stolku vedle postele, a pak se se znatelným cvaknutím rozsvítila malá lampička.
Zamžourala jsem do šera před sebou. Adrian roztáhl závěsy a podal mi dvorně ruku, aby mi pomohl na nohy.
„Jak je ti? Vyspala jsi se z toho? Volal jsem tvému otci, že tě přivezu až zítra, protože se ti z rychlé jízdy udělalo zle. Smál se a říkal, že to jsi celá ty. Není v tom prý sebemenší problém.“ Jeho tvář se náhle rozsvítila překrásným upřímným úsměvem.
„Kolik je hodin?“ Cítila jsem se malinko zmatená. Pamatovala jsem si naprosto všechno, ale všechny vzpomínky byly potaženy mírně bělavou pavučinou.
„Bude půlnoc, Abby.“
Až teď jsem si všimla, že se převlékl. Nyní měl na sobě černé rifle a tmavě šedý, vytahaný nátělník s dlouhým rukávem. Tak nějak to nešlo k jeho stále upravenému a uhlazenému vzhledu.
„Matka ti posílá nějaké oblečení, aby ses mohla převléknout. Za těmito dveřmi mám koupelnu. Teď se vzdálím a přijdu pro tebe tak za půl hodiny.“ Pohledem se ptal, jestli mi dal dostatek času k tomu, abych se vysprchovala a převlékla do čistého.
„Jistě, to bude naprosto v pohodě.“ Mrkla jsem na hromádku čistého šatstva a musela se usmát. Džíny byly v pohodě, sice byly šité trochu víc do zvonu, než jsem byla zvyklá, ale stále to šlo. Zato bílá bavlněná halenka s nezměrnou řadou malinkatých modrofialových fialek, vyšitých kolem výstřihu a nabíraných raglánových rukávků, mi trochu naháněla hrůzu. No co, jestli Adrian v tomhle viděl svou matku od dětství, jistě mu nepřijde nic zvláštního na tom, že si ji teď obléknu já.
Adrian se usmál a odešel. Trochu nejistě jsem sebrala věci do náruče a přešla setmělý pokoj ke dveřím, které mi ukázal.
Koupelna byla naprosto dokonalá. Skvěle barevně sladěná k pokoji a jeho zařízení. Celá vyvedená v béžověhnědém mramoru se zlatými doplňky.
Odložila jsem obsah náruče na pultík umyvadla a sebrala z vkusně zapuštěné dřevěné skříňky čistý ručník a osušku. Chvíli jsem váhala se svlékáním a nakonec jsem přeci jen otočila klíčem v zámku, než první kousek mého oblečení spadl na leštěnou mramorovou podlahu.
Sprcha byla přesně tím, co mé tělo potřebovalo. Sice jsem nepozřela žádný alkohol, ale tak trochu jsem se cítila jako po opici, rozlámaná a celá bolavá.
Ostré kapky horké vody mi dopadaly na kůži a klouzaly po ní, pomáhajíc mi přijít k sobě. Proč jsem si jen od počátku našeho vztahu připadala jako ve snu? Jako v krásném snu, ze kterého se nemůžu probudit. Ale i kdyby tu byla ta možnost, opravdu bych chtěla? Chtěla bych ukončit tenhle zvláštní vztah? Nevím. Do háje, já opravdu nevím.
Zatřepala jsem hlavou a hmátla po opojné hebkosti jemné froté osušky. Vždycky mě udivovalo, jak je právě na tomhle materiálu poznat kvalita. Ručníky, které jsme měli běžně k dispozici v Africe byly nepříjemně drápavé a skoro průhledné. Naproti tomu hebká látka těchto osušek přímo hladila po těle.
Natáhla jsem si čisté spodní prádlo a ponožky a nasoukala se do hippie riflí. Adrianova matka má zřejmě postavu skoro jako já, jen je o pár centimetrů vyšší. Musela jsem si tedy ohrnout nohavice. Když jsem si oblékla halenku, radši jsem hned sáhla po své podprsence. Hebká bavlna byla skoro průhledná a i když byla na těle neodolatelně příjemná, nemohla bych takhle vyjít ven z koupelny.
Nakonec jsem na nohy natáhla ještě své černé tenisky a s hrůzou zjistila, že už bude skoro půl jedné. Adrian měl naprosto skvělý odhad, co se týče času, který budu potřebovat k tomu, abych se hodila do gala. Chvíli jsem na sebe civěla do velikého nástěnného zrcadla a namohla uvěřit tomu, že ona žena jsem já. Vlasy mi usychaly přirozeně a tudíž se kroutily do volných vlnek. Volná bílá halenka a světle modré rifle, jako vystřižené z fotografií z let šedesátých, se ke mně až podivuhodně hodily. Cítila jsem se zvláštně, jako bych to byla já, ale zároveň nebyla. Tajemná cizinka se na mě usmívala a naznačovala, že už bychom měly jít.
Klíč v zámku cvaknul a já se pomalu vydala do temna a prázdnoty Adrianovy ložnice. U dveří jsem nahmatala vypínač a rozsvítila hlavní světlo. Pokoj byl o mnoho větší, než jsem si ho pamatovala. Nyní už se mi nejevil jako nezabydlený, ale stejně byl na můj vkus moc strohý.
Dveře do chodby se otevřely.
„No tedy, tobě to opravdu sluší, Abby.“ Adrian se uctivě sehnul k mírné a ladné úkloně, aby dodal svým slovům na vážnosti.
„Můžeme?“ Pokynul rukou směrem na chodbu.
„Můžeme kam?“ Zeptala jsem se překvapeně a ještě jednou se podívala na své hodinky. Bylo mírně po půl jedné.
„Chci tě vzít do salónku, jistě si budeš chtít promluvit s matkou a seznámit se blíže s otcem.“
„Adriane, není moc pozdě? Měl jsi mě vzbudit o něco dříve, tohle není moc zdvořilé. Je po půlnoci, asi bychom radši měli zůstat v pokoji.“
Adrian se zasmál, jako bych právě vypustila z pusy nejlepší vtip měsíce, a pak se mi zadíval do očí. „Abby, naši žijí trochu jiným stylem, než na jaký jsi asi zvyklá. Neboj, tato hodina je naprosto vhodná k nenucenému rozhovoru.“
Jeho upřímný pohled mě utvrdil v tom, že to myslí smrtelně vážně. Proboha, co se to v tomhle domě vlastně děje?
„Dobře tedy, pojďme.“ Pokrčila jsem rameny. Co zvláštnějšího se mi tady ještě může stát? Už jsem vypila čaj, po kterém jsem byla sjetá jako po cigáru té nejlepší travky a mám na sobě oblečení jeho matky. Tenhle večer už opravdu nemůže být šílenější.
Vyšla jsem tedy odhodlaně na chodbu, vnitřně připravená na cokoliv. Chodba byla nezvykle tmavá a tak jsem jela jedním prstem po dřevěném obložení, abych nenarazila.
„Promiň, tohle je opravdu velmi starý dům. Mám dojem, že když ho stavěli, neznali ještě elektřinu.“ Usmál se a vrátil se ke mně.
„Já znám tu cestu i poslepu. Tohle křídlo je prázdné. Vlastně zde mám pokoj jen já a tak se kromě místností, které používám a několika dalších pokojů pro hosty, ještě nerekonstruovalo.“
Chytil mě za ruku a propletl své prsty s mými.
„Proč máš pokoj tady, takhle osamoceně.“ Otočila jsem se na něj, ale viděla jen hrubé obrysy jeho tváře. Je zvláštní, že se člověk nemůže na své oči spolehnout, když je potřebuje. Jak jsme my lidé nedokonalí.
„Víš Abby, mám rád klid na práci a sem služebnictvo nezabrousí, jen když jdou uklízet a tak je tu opravdu ticho. Hosté se sem dostanou také jen v případě, že běžné hostinské pokoje nestačí a to bývá jen velmi zřídka, většinou při velkých slavnostech a těch už tu bývá pomálu.“
Vydechl a mně připadalo, jako kdyby snad ještě pamatoval stavbu tohohle sídla a léta jeho největší slávy. Jak pošetilá myšlenka. Sakra, normálně bych řekla, že byla pitomá. Začíná mě ovlivňovat, a to se mi ani trochu nelíbí.
Přešli jsme po dlouhé tmavé chodbě a sešli postranní schodiště. Tahle chodba byla nádherná, stejně jako vstupní hala. Nablýskaná a obložená mramorem. Ústila do veliké místnosti, podobné přijímacímu salonku. Tenhle však byl mnohem příjemněji zařízený. Na obrovské krbové římse a na zdech kolem byly fotky ve starých dřevěných rámečcích. V krbu plápolal oheň a před ním na křesle seděl Cecil s novinami v rukou. Dále od ohně seděla Liz a v rukou svírala vyšívací kruh. Páni, obrázek rodinné pohody.
Liz zvedla hlavu a provinile se usmála.
„Už je ti lépe, Abby? Moc se ti omlouvám, jen jsem chtěla, aby tě přešla ta nevolnost.“
Usmála jsem se nazpátek.
„Už je mi fajn a úkol byl v podstatě splněn, opravdu se mi udělalo lépe.“
Cecil složil noviny a položil je na odkládací stolek, stojící vedle mohutného semišového vínově červeného ušáku, na kterém seděl.
„Vítej u nás, Abigail.“ I on se snažil vypadat přátelsky, i když bylo vidět, že Liz je v tomhle upřímnější.
„Říkejte mi, Abby, prosím.“ Pípla jsem. „Abigail mi říká jen matka a popravdě, nemám to moc ráda.“
Liz se zasmála a znělo to, jako když na podlahu vysypete pytel rolniček. Strašně příjemný zvuk.
„Pojď si sednout ke mně, Abby, popovídáme si. Muži mají jistě něco zásadního k řešení, ostatně tak jako vždycky. Ani nevíš, jak mi v tomhle domě chybí přítomnost jiné ženy. Okolo mě jsou samí muži.“
Adrian pustil mou ruku, ale doprovodil mě až ke kožené pohovce, na které seděla Liz. Trošku váhavě jsem si přisedla a mrkla na to, co vlastně dělá. Nádherná výšivka erbu, vyvedená v červené, černé a zlaté. Zobrazující červeného draka chrlícího oheň a dým.
„To je náš rodinný Erb.“ Ukázala mi nedokončenou výšivku.
„Je to nádherné, to bych asi nikdy nezvládla.“ Vzdychla jsem. Nechtěla jsem říkat pravdu, že by mě to hlavně vůbec nebavilo. Nehodilo se to.
Adrian přešel až k otci a sedl si do křesla stojícího naproti. Nemohla jsem z něho spustit oči. V mihotavém světle plamenů vypadal skoro nelidsky, kouzelně a … strašidelně.
Liz se na mě podívala a pak nenápadně mrkla směrem, kam upřeně padal můj zrak. Sklopila oči k výšivce a usmála se, jako by znala dávné tajemství, které mně pořád unikalo.
„Neviděla jsem vás na plese, nebyla jste tam?“
Liz se usmála znovu a vzhlédla.
„Ne, nechodím moc do společnosti, tuhle úlohu u nás v rodině obstarává Cecil s Adrianem. Pokud mohu, radši zůstávám doma. Je tu větší klid a vyhnu se tak zvědavým pohledům a dotěrným řečem.“
Začínala mi být čím dál víc sympatická. Jako by si ke mně každým slovem, každým laskavým úsměvem a každým dobrosrdečným gestem tvořila cestičku. Tu cestičku, kterou si měla vytvořit Mary Lou po svatbě s otcem, ale která zůstala doposud neproklestěná, zarostlá a neprošlapaná.
Začínala jsem ji mít ráda jako přítelkyni, jako matku.
Už pouhý klidný a hedvábný tón jejího hlasu, tolik podobný Adrianově, mi vplouval do srdce jako průzračná voda a uzdravoval donedávna otevřené rány. Jako bych sem nějakým prapodivným způsobem patřila, zapadala do této rodiny. Nebo jsem si to jen přála?
Všechno se odehrávalo strašně rychle. Adriana jsem znala dva dny, ale už teď mi to přišlo jako celá věčnost a ji jsem dnes viděla poprvé, ale už teď jsem k ní cítila cosi zvláštního a silného. Nepopsatelný silný cit ve mně bujel a prorůstal každou buňkou mého těla. Zachvacoval mne celou a já už teď vnímala prazvláštně silnou nespokojenost s tím, že se budu muset vrátit domů. Do toho studeného, sterilního, vyumělkovaného místa, prostého lásky a tepla rodinného krbu. Jak jsem si v živých barvách dokázala představit, jak tu s nimi trávím večery v dvorném hovoru a s vřelým smíchem na rtech, v objetí jeho silných paží a přitulena k jeho vypracované hrudi. Z té myšlenky mi přejel mráz po zádech. Tak moc jsem zatoužila pocítit jeho blízkost. Cítit pod svýma rukama hebkost jeho bledé kůže. Vnímat svými rty jeho pokožku. Jestlipak je jeho chuť stejně tak neodolatelná, jako jeho nádherná vůně?
„Abby, slyšíš mě?“ Liz se zasmála a zatahala mě za ruku.
Vytrhla mě z myšlenek na neexistující harmonický svět, který se nyní zdál být tak blízko. Skoro na dosah. Jako by stačilo jen natáhnout ruku, stisknout a nepustit.
„Co?“ Probrala jsem se a nabrala do červena, přistižena jak nestoudně zírám na Adriana.
„Omlouvám se, jen jsem se nad něčím zamyslela.“ Vykoktla jsem za sebe a radši sklonila tvář k zemi, abych skryla své rozpaky.
„Ne, jen jsem se ptala, jestli bys nechtěla příští víkend přijet s Ianem. Ukázala bych ti svůj skleník. Mám největší sbírku rostlin kvetoucích v noci. Bude se ti to líbit, jsou to překrásné květiny.“
Váhavě jsem přikývla a přitom pohledem zalétla k němu. Díval se na mě a spokojeně se usmíval. Zase ten příšerný pocit, že všichni vědí a já tápu ve tmě.
„Báječné.“ Zaradovala se Liz, jako bych jí slíbila něco světoborného. „Připravím ti pokoj. Budeš u nás vítaným hostem.“
Cecil přikývl a pak sebral ze stolku noviny. Papír zašustil a jeho tvář zmizela za stránkami New York Postu.
Adrian se zvedl a přešel k nám.
„Nemáš hlad? Vezmu tě do kuchyně, vykrademe ledničku.“ Natáhl ke mně ruku.
„Ianova oblíbená činnost, není-liž pravda?“ Liz se zase zasmála tak, až jsem zatajila dech.
„Pojď, ukážu ti dům, mám dojem, že si z něho moc nepamatuješ.“ Uculil se Adrian a počkal až se vyhrabu z objemných polštářů kožené sedačky.
Když se moje dlaň zaklesla do té jeho, opět mi na mysl vyplula představa jeho pokožky pod mými rty. Ta neopodstatněná touha mnou přímo lomcovala. Co se to se mnou děje? Vždycky jsem si držela odstup a chladnou hlavu. Obzvláště, když se jednalo o muže.