Divoká kočka 63

Né. Tuhle povinnost skutečně z duše nenáviděl. Říkat pozůstalým tu novinu, že se pozůstalými stali, hraničí se sadismem. Semtam se pouštěl sám se sebou do fylozofických debat, zda lidé skutečně touží po tom zjistit, že jejich blízký zemřel. Není náhodou nevědomost nakonec krásná? Asi ne, blbost. Člověka i špatná zpráva paradoxně uklidní. I když za jakou cenu. Někdy pravda ubíjí.
A tak si tak říkal, že to má vlastně ještě v pohodě. Takový onkolog to musí mít stokrát horší. Zvlášť dětský onkolog. Jak se asi sděluje rodičům, že jim zemře dítě? Rodiče by neměli pochovávat svoje děti. To je špatný řád přírody. Mělo by to být naopak.
*Pěkná deprese takhle na cestu.* pomyslel si, hodil na sebe kabát a vyrazil z kanceláře. Ještě se zastavil u Martiny a ta se na něho konejšivě zahleděla.
„Tváříš se jak boží u mučení.“ Konstatovala.
„Však mě budou mučit. Potvrdila se totožnost té mrtvé a já jdu sdělit jejímu synovi, že mu umřela matka. Tak promiň, že nezářím štěstím.“
„Snad jsem zase tolik neřekla.“ Zatvářila se dotčeně.
„Promiň, já to nemyslel zle vůči tobě. Spíš mě tahle povinnost vytáčí. Dost bych bral tohle nemuset.“
„Večer to platí?“ zeptala se ještě pro jistotu.
„To mě vážně chceš vidět? Budu protivnej.“
Jen se na něj usmála a prohrábla mu vlasy.
„To víš že jo. Ještě tě nemám za celý den dost. Potřebuji zvýšenou dávku.“ A šibalsky na něho mrkla. Jenomže na tohle náladu zrovna dvakrát neměl.
„No nevim. Jak chceš. Stavim se, hned jak sdělim tu novinku pozůstalým. Tak se tu měj.“
„Pa.“ Mávla za ním a přesně cítila, jak se ten divný dusivý nádech deprese, která jím procházela, přesunul i na ni. Zřejmě to bylo nakažlivé.
Když přijel před dům, kde měla Renata Stránská trvalé bydliště, musel se začít potýkat s klasickou nepřízní osudu. Totiž nebylo kam zaparkovat. Projel všechna možná i nemožná místa a s nevolí musel uznat, že legálně prostě nezaparkuje.
*Na tu chvilku.* pomyslel si a zaparkoval na zákazu u průjezdu do baráku.
Ledabyle zkontroloval hodinky a vykročil do otevřených dveří starého domu, který ke vstupu zrovna nelákal. Zamířil už na jistotu do třetího patra. Druhé dveře vpravo. Omšelé a staré. Vůbec se mu nechtělo. Dal by kde co za to, kdyby to někdo udělal za něj.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Stiskl zvonek s ozdobným nápisem Stránský a chvíli vyčkával. Uvnitř neslyšel žádný zvuk a tak se opřel do zvonku ještě jednou a pořádně. Jenomže opět bez výsledku. Odpovědí mu bylo jenom ticho a zvuk přijíždějícího výtahu. Kupodivu se mu docela ulevilo. Alespoň na chvíli se zbavil toho břímě povinnosti.
Už se otáčel k odchodu, když se rozsvítilo v chodbě díky otevřenému výtahu. Z něho vycházel jak jinak než Michal Stránský. Daniel ho sice nikdy neviděl, protože výslech k vloupání u Vítkových s ním dělal jeho kolega, ale příznačnější popis člověka aby pohledal. Jen pravděpodobně v nedávné době radikálně zhubnul.
„Hledáte někoho?“ zeptal se Daniela hlubokým hlasem, který z nějakého důvodu rozhodně nezněl ani trochu mile.
*Jsem přeci mužem zákona. Chce to kuráž, tak do toho.* povzbuzoval se Daniel v duchu a jen litoval toho, že nestihnul odejít chvíli předtím než Michal přijel. *Srabe.* zplísnil se za to okamžitě, ale silnější si nepřipadal.
„Hledám. Rodinu Stránských.“ Vyslovil Daniel až neobvykle stísněně. A přesně tak se i cítil.
„No. Jestli nám chcete něco nabízet, tak o žádné produkty nestojíme. Všechno máme.“ Začal Michal zhurta a rychlou chůzí prošel kolem Daniela k bytovým dveřím.
„Nic neprodávám. Jsem od policie. Seržant Roberts.“ A vytasil se s průkazem.
Michala to zarazilo a musel přiznat, že i drobátko rozhodilo. Že by snad našli nějaké pojítko s tím nastraženým plyšákem u Vítkových nebo snad nedej bože s otravou starýho Vítka?
„Jak vám můžu pomoct?“
„Pro začátek by bylo vhodné nemluvit na chodbě, co myslíte?“ Daniel opět začal získávat ztracenou rovnováhu a důstojnost.
„Jo jistě. Pojďte dál.“
Když zavřel za seržantem dveře, zase ho přemohl ten nepříjemný pocit až přílišného klidu v bytě. Jeho matka pořád nedorazila. Rozhodně se mu to přestávalo líbit.
„Dáte si čaj? Kávu? Nebo něco ostřejšího?“ snažil se navodit rádoby přátelskou atmosféru, ale jelikož netušil, co mu policista chce, dost ho to znervózňovalo. Bylo to při nejmenším divné. Přeci kdyby ho chtěl zatýkat, tak to klidně udělá na chodbě. No i když tady v bytě mu zase neměl prakticky kam utéct. Mozek jel na plné obrátky a vymýšlel stále nové scénáře. Ale ten jediný opravdový by ho ve snu nenapadl.
Přitom Daniel si dával zajímavě načas.
„Jsem tu služebně. Nechci nic. Prosím posaďte se. To, co vám chci sdělit, byste měl raději slyšet v sedě.“
„Stalo se něco?“
*To je taky otázka. Stalo se něco? Jistěže stalo. Jinak by tu přeci nebyl. Ale leze to z něj jak z chlupatý deky. To je příšerný.*
Škoda, že se na akademii nikde neučí, jak šetrně sdělovat pozůstalým tu špatnou zprávu o úmrtí. Trocha černého humoru určitě nezaškodí: mám pro vás skvělou zprávu, budete dědit.
Jo tak to asi ne.
„Pane Stránský, je mi to nesmírně líto, ale vaše matka zemřela.“
Nastalo hrobové ticho. Michal jako kdyby tu informaci vůbec nepochopil. Jen nepříčetně zíral na seržanta.
„Cože?“ vypadlo z něj po hodné chvíli.
„Jsem tu, abych vám oznámil úmrtí vaší matky.“
„Jak? Proč? Kde?“ koktal a konečně ta informace plně doplula do jeho mozkového centra.
„Budu vás potřebovat na stanici kvůli identifikaci. Prozatím je naprostá shoda se zubařskými záznamy, ale potřebujeme mít úplnou jistotu. Myslíte, že byste se mohl dostavit?“
To co bylo většinu života jeho přirozenou součástí najednou jako mávnutím proutku přestalo existovat.
„Kdy?“
„Můžeme třeba okamžitě, pokud se na to cítíte. Všechny podrobnosti k úmrtí se dozvíte přímo na místě.“