Dívka v nesnázích

Odbývala už desátá hodina, a ona, oděna v jejích nejlepších šatech, vrávorala ulicí na vysokých podpatcích. Však taky kočičí hlavy nejsou zrovna nejlepším podkladem tomuto typu bot. Hlavou se jí honily myšlenky o otázkách bytí a nebytí. Nebo spíš otázky typu „zavolá, či nezavolá?“. „Ale přeci slíbil, že ano, nechám to plavat, nemá cenu si tím lámat hlavu“ pomyslela si a vteřinu na něj opravdu přestala myslet. „Minimálně další tři dny nezavolá, na to jsou pravidla, to je jasný, jak já ty stupidní pravidla nenávidím, kéž by zavolal hned zítra.“
Tento samovolný tok obav i starostí zaměstnal její mozek a odvedl ji od předem naplánované cesty. Místo v jakž takž klidných a bezpečných zákoutí pražských ulic se nacházela v temném parku, jemuž se každá trochu inteligentní (a aspoň trochu přitažlivá) žena vyhýbá.
„Kruci“ uvědomila si dívka trošku pozdě svoji chybu. „Co se dá dělat, už se stalo, sakra proč sem si dnes do tanečních musela vzít ty šaty s výstřihem? Proč jsem si nevzala teplejší kabát? A proč se mi zdá, že tamten chlápek mě už dvě minuty sleduje?“ honilo se jí hlavou.
Nosil brýle, měl pleš, nos ošklivě zahnutý a oblá shrbená záda. Na sobě hnědý kabát, šedé gatě a prestižky.

Aspoň tak ho později popsala na policejní stanici.

Přistoupil k ní zezadu. Vzal ji za vlasy, přitáhl si ji k sobě a sykl „ani se nesnaž křičet“. Dívka se vzpouzela, kopala kolem sebe, ale shrbený muž kolem pětačtyřiceti v sobě měl překvapivě mnoho sil. Křičet nemohla, ústa ji pevně držel svojí rukou, a navíc se bála, že by ho tím ještě víc rozzuřila. „Pepřový sprej mám doma na stole, tam je mi ale platnej“ blesklo jí hlavou. Všechny ofensivní způsoby sebeobrany se daly vyloučit, tak jí, snad anděl strážný, vnuknul spásnou myšlenku.

Začala se sama vysvlékat.

Knoflík po knoflíku rozepínala a násilníkovy oči začaly zmateně těkat. Kabát spadnul na zem a její alabastrově bílé ruce zazářily ve svitu měsíce. Muž si stale nevěděl rady s nastalou situací. Byl zvyklý na nehty zaryté v jeho kůži, zoufalé prosby, oči zalité slzami, ale na tohle ne. Aby se mu někdo dobrovolně nabízel, to se mu teda ještě nestalo. „Pomůžete mi rozepnout šaty? Já si tam dozadu sama nedosáhnu“ požádala ho co nejlhostejnějším hlasem, jakého byla schopna. „Já...no...jo snad jo“ vykoktal ze sebe. Otočila se k němu zády, aby jí mohl rozepnout ten složitý mechanismus, jenž držel šaty na jejím těle.
„Tohle nejde, takhle nemůžu“ zklamaně oznámil muž. „Jak nemůžeš? Jsem tu a jsem povolná, co bys ještě chtěl?“ přešla nevědomky na tykání. Když jste zrovna obětí znásilnění, tak na tyhle věci moc nemyslíte, nicméně šlo o další metodu, jak ho vyvést z míry. „Takhle to není vůbec žádná výzva. Máš se bránit, brečet a odnést si celoživotní trauma“. „Proč bych měla trpět kvůli něčemu, co se stejně stane? Radši si to zkusím užít“ „Ale mě to takhle nebude vůbec bavit“ zklamaně odvětil muž. „Je mi líto, žádný křik a škrábání nebude“ „Ani trochu? Nemohla bys třeba předstírat, nebo tak něco?“. „Když budu křičet, znásilníte mě, když nebudu, vás to nebude bavit. Myslím, že jsme uvízli na mrtvém bodě“. „Hele víš co, já se tu s tebou nebudu vybavovat, sundej si ty šaty a jdeme na to ať se ti to líbí nebo ne!“ naoko se rozzlobil muž. Už pochopil jak se tato hra hraje a on si byl jist, že teď už dívka odhodí svoji masku a bude se chovat jako normální oběť.
„Tak mi teda pomozte“ vyzvala ho a otočila se opět zády. Muž chvíli zápolil se zapínáním, nicméně s nápovědou se mu povedlo šaty rozepnout a svléct. Dívka tu teď stála jen ve spodním prádle a snažila se pokud možno netřást se zimou, aby neprojevila známku slabosti. „Co teď, co mam teď dělat, takže nakonec k tomu stejně dojde? Anděli pomoz!“ zoufala si v duchu. Muž si ji lačně prohlížel a bylo jen otázkou času, kdy mu bude jedno, jestli se bude bránit nebo ne. Byla tak pěkná...

Zazvonil telefon.

Dívka se k němu s poslední nadějí vrhla a letmo střelila pohledem po násilníkovi. Ten byl ale příliš vykolejený ze svých návyků a jen dál zíral na dívčinu podprsenku. Kterýkoliv jiný den by jí jednoduše vyrval telefon z ruky a zahodil. Dnes se však dělo něco divného a on vůbec nic nechápal. „Ano jsem v Smetanově parku. Jo u jeho sochy. Jo přijď hned prosím. Za minutu jsi tu? Super!“ Až v tento moment muž pochopil, jak stupidní chybu udělal. Otočil se na podpatku a rychlým krokem zmizel ve tmě.
Když na místo dorazil ON, měla na sobě stále jen spodní prádlo. Tak trošku špatně si to vyložil a začal se vysvlékat také. Následně k něčemu jako k znásilnění opravdu došlo. Ale ona si to vlastně i užila.