Nemyslet na tebe 3

„Jojo, počkej tady, zajdu se jenom poklonit červenému trpaslíku,“ křiknu na kamarádku přes rameno. Červený přihlašovací terminál stojí uprostřed vstupní haly budovy naší letecké společnosti. Přistoupím k němu a mírně se předkloním, aby se moje identifikační karta, která mi visí na šňůrce kolem krku, dotkla čtecího zařízení. Na monitoru se rozzáří mé dnešní lety, ale moment! Píše to, že mám změny v plánu, jenž nesnesou odkladu… Zase mi zapomněli dispečeři oznámit, že nepoletím do Paříže a na noc do Bukurešti, ale že mě čeká Budapešť a pak na noc do Hamburku. Uklidňuju se, že je to prašť jak uhoď, ale jako obvykle mě štve princip.
„Zase se mi zapomněli zmínit o změnách na poslední chvíli…“ říkám vedle stojící osobě, kterou mylně považuju za onu kamarádku, která se zatím ale nudí u vstupních dveří.
„Koukám na to, letíš se mnou do Hamburku,“ ozve se hlas, který mi rozechvěje jemné chloupky v uších, naskáče mi z něj husí kůže a skoro se mi podlomí kolena. Asi pěkně vyděšeně kouknu na mluvčího, jestli je to opravdu ON. Oh bože! Ruka mi automaticky zaletí do vlasů, jestli jsou upravené, v duchu si přeříkávám: make-up - mám, oblečení – mám…
„Zajdeme tam na pivo?“ usmíváš se a já mám zase pocit, že ze mě vyleze jenom hloupé blablabla. Najednou, když už se chystám k odpovědi, se natáhneš pro něco v mých vlasech, automaticky se nadechnu, abych zachytila tvůj parfém. Jestli je pro mě něco důležitého na mužích, tak je to vůně a hlas. Nic mě nepřitahuje tolik jako parfém a jemný i když mužný hlas, který mě přinutí zavřít oči a konečně jenom poslouchat.
„Co tam mám?“ ruka mi znovu vystřelí k vlasům, takže se na malý okamžik dotkneme. Naše pohledy se zaklesnou a já cítím, jak rudnu. Hlavou mi proletí všechno možné i nemožné, co se mi mohlo zachytit v účesu. Už mě dál netrápíš a teprve teď zrudnu pořádně – SLÁMA?! Přímo před mýma očima se objeví aspoň deset centimetrů suchého stébla nějaké traviny, který kdo ví jak odolal mému kartáčování, lakování a přečesávání pracovního drdolu.
„Tak tohle mi budeš muset povyprávět,“ usměješ se. A pak mě najednou z ničeho nic, pohladíš po vlasech. Naprosto automaticky přivřu oči a nadechnu se tvé vůně, cítím něžný dotyk tvých prstů uhlazujících mi účes. V jediné vteřině mi proletí hlavou všechny možné obrazy, nejvíc mě nadchnul asi tenhle: cítím tvou ruku jak pomalu sjíždí po mých vlasech, po šíji, jemně mě sevře na rameni a přitáhne si mě blíž k tvému tělu k jedinému vláčnému polibku… Proboha, měla bych se léčit! Zatřepu hlavou jako mokrý pes a rozesměju se, abych zahnala kouzlo toho vysněného okamžiku.
„To je asi na dlouho,“ vytrhnu ti z ruky stéblo slámy a schovám ho za záda. „Povyprávím večer u piva,“ slíbím ještě než uteču jako malá školačka. Rozhodím rukama zatímco se vracím ke kamarádce drobnými poskoky, nevím proč se najednou cítím jako malá holka, ještě že nemám jojo a dva culíčky…
Jsem převlečená do uniformy, povídám si s kolegyní u vstupních dveří, ty ke mně stojíš zády a probíráš detaily letu s kapitánem, přesto vím, že mě sleduješ přes velké zrcadlo, které slouží marnivým letuškám k posledním úpravám před cestou do letadla. Tvůj pohled cítím přes celou místnost. A musím přiznat, že mi to dělá dobře. Ignorovat tě, vesele se bavit s kamarádkou a užívat si tvou nenápadnou pozornost. Aspoň jednou můžu vypnout fantazii a nechat se unášet skutečností. Aspoň doufám, že tohle je ta skutečná realita a ne moje představivost, to už by bylo moc, abych nerozeznala rozdíl. Hmm, vím přesně, kde je rozdíl – v polibku! Nikdy mi nedovolíš nechat zajít flirt tak daleko, abych se mohla dotknout tvých plných rtů.
„Tak holky?“ ozve se ode dveří. Jsme se tak zapovídaly, že jsme si nevšimly, jak jsi prošel kolem nás a nasedl do auta. Tak jdeme pracovat…
Boarding – nastupují cestující. Je takové vedro, že se mi potí snad i bělma, v duchu tě prosím, ať zapneš klimatizaci, ať z těch mizerných větráčků začnou padat kostky ledu, jinak se rozpustím a rozteču se na koberec. Nějaký Američan si stěžuje na jiného cestujícího, že nepoužívá deodorant. No, taky to cítím, ale co s tím mám dělat? Další paní se ovívá vějířem a nadává na horko. V duchu jí sprostě odpovídám, ale ve skutečnosti se na ni usměju a vyjádřím soustrast. To víš, ty huso, já tady stojím v příjemných dvaceti stupních, zatímco kolem je přes třicet. Do toho zmatku nám teprve teď přivezou vozíčkáře. Pán váží aspoň dvě stě kilo, dva zřízenci s ním mají co dělat, táhnou ho na přenosné židličce, přehazují ho na jeho sedačku se snahou zachovat mu tolik důstojnosti kolik je jen možno. Bohužel všichni ostatní cestující na ně nepokrytě zírají. Normálně se tohle odbývá za nepřítomnosti ostatních lidí, proto nepohybliví nastupují jako první, a ti zazobaní z business class mají jít jako poslední, aby se nemuseli zdržovat s ostatními. Často to ale bývá přesně naopak…
Jsem z toho úplně na mrtvici, všichni si stěžují, je mi vedro, a jestli se neopřu, tak omdlím. Udělám krok do zadu, abych se zády opřela o dveře dělící kabinu cestujících od zavazadlového prostoru, a prolítnu jimi, protože je přesně v tu chvíli někdo otevřel. Naštěstí byl tak pohotový, že mě včas zachytil a já nespadla po zádech do všech těch kufrů. První co si uvědomím je, že tenhle parfém znám!
„Takhle nějak jsem si to představoval,“ usměješ se na mě, zatímco já zůstávám ve tvém náručí o chvilku dýl, než by bylo vhodné. Takhle nějak bych to taky chtěla. Zůstat ve tvém mužném obětí, být obklopena tvou vůní, a nechat na nás zírat všechny cestující... Rychle vstanu a upravím se. Kde je ta důstojnost, kterou mám prezentovat? Protáhneš se kolem mě, i když jsi měl rozhodně víc prostoru a nemusel ses přitisknout tělo na tělo. Ale co bych si stěžovala, vždyť je to přesně to, o čem jsem tak dlouho snila. Takže si to plně užívám, tvé štíhlé tělo, smyslný úsměv a nakonec i nesmělé pohlazení po zadečku, které se schovalo za toho tlustého Američana, co si zrovna teď vybral chvíli na blokování uličky.
Prosmekneš se kabinou jako had, jdu pomaličku za tebou, zavírám schrány nad hlavami cestujících a přitom je počítám, aby nám nikdo nechyběl. Jednou jsme přivezli cestujícího do Amsterdamu, přitom on chtěl do Ostravy. Pán se po víc jak hodině letu ozval, že mu ten let přijde nějaký dlouhý…
Ještě než dojdu na konec, už se hrneš zpátky. Normálně se míjíme zády k sobě, ať nikomu z cestujících nemáváme zadky před očima, ale ty ses přitiskl ke mně, vzal mě oběma rukama kolem pasu a pomaličku ses protáhnul, dával sis záležet, aby ses o mě otřel a nakonec sis ještě přičichl k mým vlasům.
Tak holka, probuď se. Tohle nemůže být skutečnost, víš přece jaký je - věrný přítelkyni! Je to snad Mirek Dušín, každý skautík je oproti němu zlodějíček a darmošlap. Ke všemu ho přece nepřitahuješ, je na ty drobné blondýny.
Nadechnu se, když se za tebou zavřou dveře od nákladového prostoru, a pak v klidu dopočítám zbytek cestujících. Pak se zamknu na toaletu a opláchnu si obličej studenou vodou, abych se pokud možno uklidnila. Kouknu na sebe do zrcadla. Pořád jsem bruneta a stále mám skoro 180 centimetrů. Pak mi to dojde: prostě jsi nebyl dlouho doma, co? Nadržený sameček, který si potřebuje ulevit, a jelikož není kolem nic dostupnějšího, bereš všechno? Zase žádná tragédie, i to si můžu krásně užít…
„Zavolej chlapům, jestli něco nepotřebují,“ prosí mě šéfová, když se po servisu jde upravit na toaletu. Nadechnu se, abych jí řekla, že dostali na zemi, ale to už je pryč a moji větu by zaslechly tak akorát vozíky s jídlem a kufry v cargo prostoru.
„Haló, haló! Tady předeček, děvčátka, copak potřebujete?“ směje se kapitán a to mě přinutí žertovat jeho stylem.
„Tady zadeček!“ mluvím do sluchátka s jednou dlaní přiloženou na vlastní čelo a oči a v duchu se modlím, aby tohle nikdo neslyšel … „Mám se zeptat, jestli něco nechcete.“
Jako bys mi to dělal naschvál, okamžitě odpovíš: „Já bych chtěl, ale to se nedá publikovat.“
„Tak počkej, až na tebe přijde řada. Nejdřív kapitán!“ koušu se do rtu, protože nemůžu uvěřit, že tohle říkám nahlas. Kde se to ve mně bere? Ještě před hodinou jsem koktala, když jsi na mě promluvil, a najednou ti drze odpovídám a dělám si z tebe srandu?! Kde se to ve mně vzalo?
„Jo, správně! Nejdřív kapitán!“ ozve se zase ze sluchátka pobavený hlas velitele. „A kapitán by si dal studenou kolu.“
„Led citrón?“ ptám se automaticky.
„Jo!“ směje se dál kapitán. „A pytlík ledu navíc. Taky tam máte takový horko?“
„To jsou ale blbý vtípky,“ utírám si teatrálně pot z čela, i když je mi jasný, že mě nemůže vidět. „A teď teda Pavel. Co to bude, Pájo? Po čem tvé srdíčko touží?“
„Ráďo, chtěl jsem něco úplně jiného, ale ta kola s ledem a citrónem zní taky dobře.“
Už je krásně chladno, příjemný večer někde v Německu. Pod letadlem na ploše nás vyzvedl posádkový autobus a my jedeme na hotel. Sedíš vedle mě, blíž než bys musel, ale já si teda odsedávat nebudu. Líbí se mi vůně i blízkost tvého těla, užívám si té chvíle plnými doušky, protože vím, že další už přijít nemusí.
„Takže si dáme pivo?“ ptá se kapitán. „Je tam takový příjemný venkovní bar, kde čepujou nějaký místní kvasnicový pivo.“
„Klidně, ale dejte mi chvilku, abych se osprchovala. Jsem úplně ulepená,“ odpovídám, a i když se snažím si namluvit, že to není možný a je to jenom výplod mé fantazie, cítím, jak si přisedáš ještě blíž.
„To se chceš sprchovat ještě před barem?“ směješ se mi.
„Ne, osprchuju se na pokoji a přijdu na bar…“ odsekávám ti a ještě si neodpustím do tebe šťouchnout. Další drobný dotyk, který mé srdíčko odnáší zběsilým bušením. Nejradši bych se k tobě přimkla, líbala tvé nádherné rty a své nehty zatínala do širokých ramen. A místo toho si tu z tebe dělám legraci.
Kupodivu se na to chytne kapitán: „A nechceš v té sprše pomoc? Bych ti třeba držel mýdlo…“
„Ne díky, sama už v tom mám praxi.“
„Teda Ráďo, musím ti říct, ta sláma mi nejde z hlavy. Celý den na to myslím. Jak se ti asi dostala do vlasů?“ šeptáš mi do ouška, aby to kapitán ani šéfová neslyšeli.
Tak to tě teda přimělo takhle obrátit? Tohle změnilo mého Mirka Dušína v Casanovu? Jasně, moje fantazie s tebou měla spoustu práce, ale teď mi moc prostoru naopak nedáváš.
A na co si to vlastně stěžuju? Že se mi plní sen?! Cha-cha!
Vylezu z rychlé sprchy, znovu se oblíknu do uniformy, rozpustím vlasy, které se najednou krásně vlní po celodenním vězení v drdůlku, a přidám rtěnku. Teda přidala bych, kdybych neslyšela zaklepání. Skoro se vyděsím, představivost pracuje na plný obrátky, vidím tě vcházet do dveří a pomaličku je za sebou zavírat, bez jediného slova ze mě stahovat uniformu, líbat mě na krk…
„Ráďo, nemáš nabíječku na Nokii?“ ozve se zpoza dveří. Ten hlas sakra dobře znám!
Otevřu jen tak, abys neviděl, jestli jsem nebo nejsem oblečená, a stoupnu si zrovna tak. Doufám, že tvá fantazie zapracuje stejně jako moje. Rychle mě sjedeš pohledem a povytáhneš překvapeně obočí, pak maličko našpulíš rty a trošku se zamračíš. Aha, ano! Tenhle pohled znám. Má to vyjadřovat mírné znepokojení a zamyšlení.
„Takovej ten malej nebo velkej čudlík?“ zkouším, jestli se chytneš na dvojsmysl.
„Velkej, rozhodně hodně velkej!“ odpovídáš rychle, abys mi udělal radost. Najednou jednou dlaní maličko zatlačíš na dveře, takže pod tlakem ustoupím a pustím tě dovnitř. Prosmekneš se dovnitř jako had a hned je za sebou přibouchneš, asi aby tě tady nikdo neviděl vcházet.
„Tys nepřišel pro nabíječku, že ne?“ zašeptám ti do vlasů, když mě obejmeš a přimkneš se ke mně, že skoro nemůžu dýchat. Stále nechávám ruce volně svěšené. Přestože je tohle chvíle, na kterou jsem čekala dva roky, sedm měsíců, dvanáct dní a asi pět hodin, můj mozek nějak není schopný ji přijmout a brání se uvěřit, že to tentokrát není fantazie.
Obklopená tvou vůní, teplem tvého těla, zavírám oči, ale otevírám všechny ostatní smysly. K uzoufání pomalu přesouvám svou dlaň po hebké látce tvé košile, pod ní cítím každý sval tvých zad, ramen, paží, znovu ramen… Jemnost tvých vlasů! Zaškrábání ranního strniště na mé tváři, když hledáš mé rty.
Jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala, teď mám pocit, že si ji nemůžu dostatečně vychutnat, než mi zase ráno utečeš. Snažím se všechno si zapamatovat: zvuk tvého vzrušeného hlasu, když prosíš, abych ti nedovolila spěchat, tichý sten, když pomaličku rozepínám tvou košili a naše těla se na chvilku dotknou, horkost tvého dechu na svém krku při prvním nesmělém polibku, něžnost dotyku naší nahé pokožky.
Všechno to letí tak rychle. Nemám ani čas vzpomenout a zašeptat tiché díky popleteným dispečerům.