Báseň

Báseň
…Třídě G4…

Stvořili jsme báseň. Recituji ti ji. Usínáš. Pojď, říkám ti. Pojď, sepíšeme naši báseň, ať nikdy nezmizí... Napřímil ses. Ale kam? Zeptáš se. Kam? Nevím... Anebo vím? Jistěže. Napišme ji do svých srdcí a ona v nás navždy zůstane. Směješ se. Proč? Neodpovídáš. Mlčíš. Mlčíš, jako mlčí řeka před smrtelným jezem.
Je večer. Chladný, jarní večer. Podíváš se na mě. Napíšeme naši báseň do kůry stromů, do vodní hladiny, do prašných cest, do stébel trávy a vryjeme ji do kamenů, ale nikdy, nikdy si ji nenecháme vepsat do našich srdcí. Nedívej se na mne takhle. Ohrazuješ se. Nechci, aby tě naše báseň potom bolela. Potom? Vyděsil jsi mne. Ano, potom. Potom, co naše láska skončí. Naše láska někdy skončí?? Ano. Odpovídáš prostě. Odpovídáš jen tak mimochodem. Ty už nevěříš v naši lásku?? Slzy se mi lesknou v očích. Věřím v to, že naše láska není navždy, ale že je to ta nejkrásnější láska. Miluji Tě! Dodáváš.
Lehám ti do klína a šeptám jen pár slov: Děkuji! Děkuji za tebe! Miluji tě.
Za chvíli půjdeme psát naši báseň. Báseň, kterou napíšeme tolikrát, až se nám sama vryje do srdce... A nebude se ptát, zda chceme nebo nechceme...