Divoká kočka 64

Byl otřesen. Do posledního okamžiku tak nějak doufal, že se všichni mýlili a jeho matka se jen zapomněla u kamarádky. Ale když patolog sundal plentu z jejího obličeje, nebylo o čem diskutovat.
Potvrdil její totožnost a vyžádal si pitevní zprávu. Nečetl nijak horlivě, netrhal stránky a nedral se jako šílený na konec, aby tam zjistil nějaké spiknutí. Vzal rozvážně do rukou desky a snad jako kdyby se bál, pomalu otáčel listy po jednom a pečlivě četl, co tam bylo vepsáno.
Když dočetl na konec, tak desky zavřel a předal je policistovi bez jediného slova.
*Prášky. No jistě. Bezbolestné a spolehlivé. Proč jsem jí jenom řekl, že se ta pomsta povedla? Vždyť jsem přeci mohl vědět, že dlouho už pro nic jiného nežila a když bylo dokonáno, vzala prášky a skončila to. Mělo mě to napadnout. A já blbec si myslel, že jí tím udělám radost. Pitomost. Jen jsem splnil její životní úkol a ona si mohla umřít.*
„Kde jste ji našli?“zeptal se ještě a dosedl do křesla v seržantově kanceláři.
Daniel mu celou tu patálii vylíčil. Jen opatrně nakládal s faktem, že v celém příběhu značně figurovala Štěpána. Vpodstatě ji z celého toho příběhu úplně vynechal. A to především proto, že věděl, s kým má tu čest. Pravděpodobný vrah jejího otce seděl právě naproti němu. Jenomže Michal Stránský byl tak zdrcen, že najednou nebezpečně vůbec nepůsobil. Spíš naopak. Byl zkroušený. Daniel nabyl dojmu, že to možná byla jeho matka, která celou pomstu zosnovala a že on v tom nemusí mít prsty.
Jenomže to by Michala značně podcenil. To, co Daniel neřekl, si totiž domyslel už dávno. A i kdyby to tak nebylo, stejně by si myslel, že na vině je Štěpána Vítková. To chodící zlo s výstavníma čtyřkama.
V hlavě už se mu zrodil plán pomsty a ten rozhodně nebyl ani trochu pěkný.
„Potřebujete odvézt domů?“ vytrhl seržant Michala ze zamyšlení a ten sebou nepřítomně škubnul.
„Jo, to bych uvítal. Musím to dát vědět sestře do Německa a začít zařizovat pohřeb. Kdy nám bude její tělo vydáno?“
Daniela praktičnost dotazu poněkud vyvedla z míry, ale vlastně to byla poměrně chladná reakce, která k Michalovi naprosto seděla.
„Pitva je hotová. Tělo je vám plně k dispozici kdykoli si řeknete.“
„Dobře.“
Když nasedal vzadu do auta, tak si vzpomněl, že by bylo dobré odvolat Dana z hledání. Teď už nebylo co hledat.
„Vladane?“ ujistil se, když se na konci drátu ozvalo neurčité chrčení.
„Neříkej mi tak, nemám to rád.“ Zavrčel zjevně rozespalý hlas. „Co chceš?“
„Ty spíš?“
„Jo, něco ti na tom vadí?
„Jsou čtyři odpoledne.“ Odpověděl jízlivě Michal a navzdory situaci ho to donutilo k nepatrnému úsměvu.
„Víš co, jestli voláš jenom abys mě nasral, tak to spolu nemusíme mluvit. Byl sem prostě utahanej, dobře? Tak co chceš?“
Michalovi ztuhnul úsměv a jeho oči se zlověstně zaleskly.
„Mou matku už nemusíš hledat. Je totiž mrtvá. Právě jedu od poldů. Musel jsem ji identifikovat.“
„Ježiš sorry, tak to upřímnou soustrast.“ Dan byl v turánu úplně vzhůru.
„Dík. Hele mám dvě věci. Potřebuju zařídit pohřeb a sehnat silnou dávku inzulinu. Myslíš, že to zvládneš?“
„Rád bych pomoh, ale jsem mrtvej. Ještě tak aspoň dvě hodiny spánku potřebuju. Počká to?“
„Jo. Moje matka nikam nespěchá. A to druhé má taky čas. Stačí to i zítra. Jenom na mě nezapomeň, jasné?“
„Neboj, to nikdy.“ Už už by položil sluchátko, ale bylo mu to blbý. „Chceš si o tom promluvit?“
Nebyli snad ani přímo přátelé, spíš spolu obchodovali, ale Danovi přišlo, že by asi bylo fajn na chvíli soucítit. I když měl z Michala občas docela nepříjemný pocit, tak teď zrovna nebyl čas na osobní rozepře.
Michal to chvíli zvažoval.
„Díky za nabídku, ale ne. Měl bys jít spát.“
Zavěsil.