Výkřik

Pamatovala si ty dny. Procházeli se parkem, ona schovaná pod jeho paží, v bezpečí, ochráněná od okolního nebezpečného světa. Smála se spod jeho ruky, zdvíhala k němu oči, šťastně, radostně, důvěrně. Tráva tehdy zářila svěží zelení, na listech pučely květy.
Šli tak jako minule, jen v tom držení nebyla ta lehkost jako dřív. Oči jí těžce padaly k zemi. Hledaly barevné lístky rozsypané po chřadnoucí zemi, nějaký náznak útěchy.
Nebála se světa, věděla, že víc jí ublížit nemůže. Nač se schovávat.
Když si proti nim stoupnul ten kluk s nožem, nepocítila strach. Nechápala tu obrannou ruku, která ji táhla k sobě; schovat ji jako dřív pod rameno, uchránit ji před strašným pohledem, zachránit ji před násilím.
Tentokrát se nemusela krčit a vyčkávat, i když šlo o život. Toužila vyjít na světlo a postavit se noži čelem. Jako by stála na jevišti před celým světem a věděla, že jde o zkoušku; zkoušku, jestli obstojí. Setřásla ze sebe ruku; stejně jí u něj držel jen z lítostného pudu a snahou alespoň trochu bránit. Ona to už nepotřebovala.
Nenechala se chytit nataženými prsty. Odešla z jejich dosahu; a dál se nenatahovaly. Stála mezi nimi. Kam vykročit? Ani jedna cesta nevedla ke spáse. Ani jedna možnost nemohla odvrátit bolest. Jedna však byla příjemnější. Vykročila kupředu, dozadu se neohlížejíc.
Ten kluk stál, jako by nevěřil vlastním očím. Ale viděl dobře! To ona se rozhodla postavit se mu čelem. Ne nikdo jiný za ní, ona sama, slabá a bezbranná.
Vnímala uhlově černé oči, vnímala blyštící se kov. A pak ránu, tvrdou, mířenou s přesností. Nůž třesknul na vydlážděné cestě. V prstech ucítila tupou bolest. Pomsta ještě nebyla dokonána, ještě nedošla k závěru! Další záchvěv trýzně, svíjel se v předklonu, skučel nehlasně. Tvář to jistila. Klouby jí červenaly, oděrky pálily, prsty brněly. A kluk padal; ležel na zemi.
Překročila to mrzké tělo, nehodné pohledu.
Otočila se, vstříc starému žalu, s novým se již poprala a ještě prát bude. Stál tam, jak ho zanechala. S rukou prázdně svěšenou, prsty připravenými k polapení. Už se nenechá. Podívala se mu do očí, vytřeštěných údivem, rozpolcených zmatkem, obměkčených lítostí. Dštila plameny, z očí jí šlehaly blesky. Zloba, zášť, zklamání, bolest. A neuhasitelná síla, právě probuzená.
Pohodila rudými kadeřemi a obrátila se k nim zády. Zamířila přes barvami posetý trávník tam ke stromu, stojícímu dlouhá léta na jednom místě; snad věčně.
Ten zůstane, nezklame, nezlomí.
Teď už to věděla; byla si jistá.