Takhle to dál nejde, pánové!

Na stole jí ležela kniha. Nečetla ji. Očima těkala po pokoji. Upustila tužku, kterou držela v ruce. Opět se podívala na mobil. Stále nic. Už dva dny od něj nedostala ani písmenko, nezavolal a nikdo nevěděl, kde je. Znovu, jako každý večer, upadala do temnot vlastní duše a přemítala proč, jak a čím ji tak okouzlil a proč teď musí tak trpět. Věděla, že může být nebezpečný, ale nikdy jí nenapadlo, že může ublížit i jí. Vždyť jí kdysi řekl, že by jí nechtěl ublížit. Tehdy nechápala jak to myslí, teď už ví. A moc dobře. Teď o něm ví mnohem víc, ale stále jí přijde tak tajemný jako prve. Miluje ho a neví proč. Je nebezpečný, ale ona se ho nebojí. Trápí ji, ale ona mu pořád odpouští. Bezmezná láska, která začala toho teplého letního večera...
Seděla s kamarády u řeky, popíjeli pivo, opékali sele, zpívali, někteří i tančili a největší odvážlivci se rozhodli pro půlnoční koupání. Vládla velice příjemná atmosféra a všichni se dobře bavili. Nejzajímavější pro ni byli kamarádi kamarádů, které neznala. Nejvíc ten tajemný vysoký mladík s dlouhými vlasy v černém. Seděl se dvěma kamarády na dřevěné lávce. V cizí společnosti toho moc nemamluvil, ale se svými kamarády byl k nezastavení. Ti tři si povídali, vtipkovali a smáli se. Možná právě ten úsměv ji okouzlil. Chtěla ho oslovit, ale nevěděla jak. Chtěla za ním jít, ale kolena se jí podlamovaly, jen když se na něj podívala. A tak na něj jen bezmocně koukala a usmívala se. Když zachytil její pohled, úsměv oplatil. Zarděla se. Vstal a šel k ní. Nechápavě na něj upírala své modré oči, ale když ji pozval na procházku neodolala a pozvání přijala. Byli na louce, když z nedaleké vesnice odbíjel kostelní zvon půlnoc. Povídali si, cosi, co nechápala, ji k němu přitahovalo...
Teď už je to nějaký ten měsíc. Za tu dobu poznala tolik nepoznaného, tolik nového, že se až tají dech. Z tajemného mladíka se vyklubal příjemný, přátelský metalista, ale také nebezpečný satanista. A teď je ještě k tomu kdo ví kde. Už ani nedoufala, že se ozve. Když tu se ozvalo klepání na okno...
„Omlouvám se,“ usmál se tím svým kouzelným úsměvem.
„Takhle to dál nejde, pane,“ objala ho a byla šťastná, že ho má zase u sebe.