Divoká kočka 65

Danovi se najednou vůbec nechtělo spát. Přišel o kšeft a jeho velmi dobrý zákazník potřeboval pomoc. Dal si sprchu a uvařil si silné kafe na probrání.
Srovnal si priority. To byl začátek. Pohřeb může počkat do zítra. Inzulin může sehnat hned. Obvykle se příliš nestaral o to, k čemu jeho zákazníci potřebují to, co pro ně dělá, takže ho to ani tentokrát příliš nezarazilo. Spíš si tak říkal, kde je v Michalově okolí asi diabetik, že by mohl něco takového potřebovat. Stejně na nikoho nepřišel, tak to nechal jednoduše plavat.
Ten turek, kterým se snažil spláchnout nespavost, byl doopravdy značně silný. Chvíli si nadával, že při tom nandávání kafe do hrnku musel na chvilku zaspat, protože logr byl najednou snad do poloviny a kafe černý jak noc.
„Mi to urve aortu.“ Vyplivnul trochu logru do výlevky.
Měl jednu konkrétní možnost, kde inzulin sehnat. Přeci jen Tamaru už dlouho neviděl. Jenomže jak si tak vzpomínal matně na jejich poslední rande, trochu se orosil. Nejspíš ho seřve na tři doby. Tedy v případě, že mu vůbec zvedne telefon. Polkl na prázdno a vytočil její číslo.
„Ahoj kočko. Jsi dneska v práci? Nešla bys na oběd?“ snažil se tím nejmedovějším hláskem, který vůbec dokázal.
Nejdřív bylo chvíli ticho.
„Halo, jsi tam?“ dotázal se pro jistotu.
Jenomže tím ji jenom dokonale natlakoval.
„Ty se mi ještě opovažuješ volat po tom všem? To nemyslíš vážně?! Tohle bylo naposled, co jsem ti vzala telefon a pro příště, panáčku, už si to rozmyslim a okamžitě ti to típnu. Buď tak laskav a už mi nevolej. My dva si nemáme o čem popovídat. Zvláště pak ne po takové době.“
A pak slyšel Dan už jen pípání, jak mu třískla s telefonem.
„Jo, tak ta se se mnou nesrala.“ Odfrknul si.
Byl drobátko v koncích, protože spoléhal na to, že z ní vymámí nějaký ten inzulín za večeři a trošku toho šmajchlování. Přeci jenom u ní na pohotovosti se to bezpečně ztratí. Kdyby mu pomoct chtěla, problém by to nebyl.
Jenomže chyba lávky. Tamara byla ještě vytočená.
*No dobře, možná má objektivní důvod. Ale to ještě neznamená, že bude naštvaná navěky. Chce to nějaký pořádný žehlící plán.*
Vzal si oblek, o kterém věděl, že mu to sedne. Dokonce se předtím ještě oholil, aby vypadal jako fešák. Podíval se na sebe do zrcadla a zhodnotil, že mu to nebývale sluší.
Když vyrazil z domu, došlo mu, že s prázdnýma rukama dorazit nemůže. To by ho poslala k šípku už mezi dveřma. Takže zašel do nejbližšího květinářství a vyžádal si puget oranžových růží. O těch věděl, že je má ráda. A na 12 růží pohromadě zabere prostě každá. Vyzkoušený trik.
S potutelným úsměvem se vydal k nemocnici.
*Tohle mám v kapse.* pomyslel si ještě.
Jenomže jak se tak blížil k pohotovosti začal se mu žaludek čím dál tím víc svírat. Ta původní sebedůvěra ho opouštěla. Ale pokud chtěl splnit zadaný úkol, a to tedy opravdu chtěl, tak se musel překonat. Byť by to bylo naposledy, musel si Tamaru usmířit.
Řekněme to tak, že to nebyla jeho oblíbenkyně. Byla pěkně ostrá a taky žárlivá. Navždy by s ní rozhodně zůstat nechtěl. Ale v posteli byla dračice a uměla si to užít. A né že by si nedal říct. Vzpomínka na jejich poslední setkání ho ale kapánek zamrazila.
Je to tak půl roku, co se viděli naposledy. Zatáhnul ji do baru, kde se nakonec totálně opil, ačkoli původní záměr byl opít ji. Když byla zťatá, tak byla vždycky roztomile přítulná a něžná. No a taky brutálně nadržená, čehož mínil dosáhnout. Jenomže ten večer dosáhl pouze toho, že nadržený byl on sám. Takže jakmile se Tamara vzdálila na toaletu, jal se okamžitě brousit do barmanky.
Což by asi nevadilo, pokud by to nedělal i po tom, co se Tamara vrátila. Musela do něj kopnout, aby s tím přestal.
Korunu všemu nasadil ve chvíli, kdy se na chvilku vzdálil on sám a Tamara ho potom přistihla právě s tou barmankou a jejich úzce propletenými jazyky v zadní chodbě baru. Vyjekla, otočila se na podpatku a utekla.
Nějak to neřešil. Říkal si, že žehlení počká. Ve skládku bylo místa dost, tak si to tam s tou rozkošnou vnadnou brunetkou rozdal. Pěkně zezadu. Opřela se o regál a nastavila mu zadeček. Tehdy mu to přišlo fakt na pohodu.
*Jsem vůl.* ohodnotil se. Kdyby za Tamarou tenkrát vyběh, tak by tady teď nemusel stepovat jako ten kretén a dělat hodnýho kluka, kterým stejně nikdy nebyl.
„Co tady chceš? To nerozumíš česky? Řekla jsem ti, že s tebou nemíním diskutovat. Okamžitě vypadni.“ Zchladila ho Tamara jen vešel do dveří. Zasyčela na něj jako kočka. Růže očividně nezabraly. Trochu ho to zklamalo.
„Tami.“ Zaškemral.
„Máš 30 vteřin na to, abys vypadnul. Potom zavolám ochranku a ty se tě ptát nebudou.“ Zavrčela.
Zrovna natahovala něco průhledného do injekce. Když Dan zaostřil na lahvičku, bylo tam velkým písmem napsáno: Inzulin.
*Mám víc štěstí než rozumu.*
Dana si úplně přestala všímat. Otočila se s injekcí k pacientovi. Ten ležel na lůžku očividně v bezvědomí. Nerozpakovala se a bodla mu injekci do ramene. Plnou dávku. Potom se podívala na saniťáka.
„Bude vpořádku. Příliš vysoká hladina glykemie. Hospitalizujeme ho.“
„Nechám tu aspoň ty kytky.“ Nadhodil zkroušeně Dan a plán už měl dokonale připraven.
Tamara se na něj ohlédla.
„Dej mi je támhle na stůl a vypadni.“ Ukázala na stoleček, kde ještě pořád stála lahvička s Inzulinem.
Vladan se usmál. Položil růže na stolek a rychlostí větší, než by lidské oko mohlo zaznamenat, si zastrčil lahvičku do kapsy.
Úkol splněn.