Divoká kočka 67

Když už jí došla sebelítost a i slzné kanálky už neměly co vypouštět, zvedla se malátně ze země a sedla k počitači. Už se napevno rozhodla vrátit na Zéland. Bude to pro všechny lepší. Tím, že se vrátila sem, jenom všechno zhoršila.
Najde si nejbližší možný let a poletí. Nejdřív samozřejmě ukončí pracovní poměr a všechno důležité tu uzavře. Ale to už je jen nepodstatná formalita.
Zajistila si letenku na 3 měsíce dopředu. Prozatím jen rezervaci, kdyby se něco změnilo. Ale marně přemýšlela, co by ji tu tak ještě mohlo udržet. No asi nic. No možná Jolana. Rozhodla se, že jí o tom ještě musí říct.
Odklepla to. Její oči zaregistrovaly cosi na nočním stolku. No jistě. Ten dopis.
Co chvíli ji něco nutkalo se tam dívat. Z nějakého důvodu jí připadalo, že určitě nevěstí nic dobrého. Bála se ho otevřít. Nechtěla vědět, co je uvnitř, i když jistou představu měla. Na to byl ten dopis trochu moc tvrdý.
Vstala od počitače a vzala ho do rukou. Obrátila a zase zpátky se zahleděla na tu adresu. Už to, jak byla napsaná. Nadepsáno ručně, ale obráceným šikmým písmem, jako kdyby pisatel byl levák. Bez oslovení. Jen striktně jméno včetně jí příslušného titulu MUDr. Na razítku si přečetla, že byl dospis odesílán ze Šumperka.
„Mám a nebo nemám?“ ptala se sama sebe, i když jí to přišlo pošetilý.
„Ááááááááá seru na to. Na blbý zprávy je vždycky času dost.“ A hodila dopis zpátky na noční stolek.
Zato jí přišlo, že už je ten nejvyšší čas si promluvit s matkou. O dopisech ze Zélandu. Už zase. Uvidíme, jestli náhodou nezměnila názor na to, že dopisy četla.
Stálo ji to docela hodně sil. Musela říct, že ji matka nesmírně zklamala. Nečekala tedy zrovna nějakou vřelost a pochopení, ale nikdy by taky nevěřila, že by porušila listovní tajemství. Prozatím ještě nebyla schopná jí to odpustit. To prostě nejde. Jakkoli chápala, že jí jako dcera musela dost ubližovat, ale nikdy to nedělala úmyslně. Zatímco ona byla zcela úmyslně zlá a zákeřná.
Jenomže s tátou je zle a ona je jediná, kdo by jí zůstal. Bez ní by už neměla nikoho. No a přeci z bolesti dělají lidi moc špatné věci.
Když kráčela po chodbě, nohy se jí nepříjemně střásly. Cítila se skoro jako kdyby dělala něco nepřístojného, přitom to bylo přesně naopak. To špatné spáchala její matka a to ona by měla přilézt jako spráskaný pes. Jenomže věděla, že to by Alice nikdy neudělala. Příliš hrdá na to, aby se připlazila se staženým ocasem. A to i když by jí to bylo opravdu líto. Byla zvyklá trpět i radovat se sama. Někdy jí bylo vlastní matky až líto. O spoustu věcí příšla a z málo čeho dokázala mít skutečné potěšení.
Ale jejího otce nade všechno milovala. O tom Štěpána nikdy ani na okamžik nezapochybovala. Vlastně byla šťastné dítě. Její rodiče se vždy velmi milovali a i když to před ní nedávali toliko znát, viděla, jak se na sebe dívají a občas se vzájemně dotýkají, když je zdánlivě nikdo nepozoroval. Pak jí ten plachý úsměv její matky přišel nesmírně hřejivý.
Nikdy ale na matku nežárlila. U svého táty měla nezaměnitelné místo, o které se s nikým dělit nemusela. Věděla, že ji má rád a věděla, že má rád její matku. Dokonalá harmonie.
Stanula před dveřmi do ložnice a chvíli přešlapovala, než se skutečně rozhodla zaťukat. To nesmělé zaklepání se ale chodbou rozeznělo jako soudcovský zvon. Skoro jako kdyby říkal: „vinna, jsi vinna.“ Musela se otřást. To je přece absurdní.
Nikdo neotvíral. Zaklepala tudíž ještě jednou. Podstatně důraznějí, takže to dunění bylo skoro ohlušující. Přesto se nic nedělo.
Zabrala za kliku a zrychlil se jí tep. Něco nebylo rozhodně vpořádku. Bylo zamčeno. Štěpána poněkud zpanikařila. Tohle přeci nikdy nedělala. Zabrala ještě jednou a pořádně. Pak ještě několikrát.
„Mami. Mami otevři.“ Zakřičela v návalu strachu. Jenomže uvnitř bylo úplně ticho.
Pořádně se opřela do dveří, ale ty nepovolily. Rozhodla se je rozbít. Jedna jejich část byla skleněná a i když tušila, že si to od mámy pak slízne, přesto tabulku celou rozflákala a strhla i záclonku, která zakrývala výhled do ložnice.
Protáhla se dírou, kterou vytvořila, protože v zámku nebyl klíč. Bylo jí celkem jedno, že má od toho poškrábané ruce a roztrhané oblečení. Teď musí hlavně najít svou mámu.