Kniha Erebos - 9. kapitola

Otevřela jsem, doma bylo živo. Televize v obýváku šla hlasitě a z kuchyně se ozýval otravně pištivý hlas mé matky.
Zabouchla jsem a chtěla se nepozorovaně proplížit do svého pokoje. Žel nebylo mi přáno.
„Abigail?“ Matka vyšla na chodbu a zatarasila mi tak volný průchod ke schodišti.
„Co se děje?“ Unaveně jsem se opřela ramenem o zárubeň dveří do kuchyně.
„Chtěla bych si s tebou promluvit. Víš, myslela jsem, že tě má výchova ovlivnila dostatečně, abys věděla, co se hodí a co se nehodí.“ Složila si ruce v bok.
„Jak to myslíš?“ Neměla jsem náladu cokoliv řešit. Neměla jsem náladu na ni.
„Asi nemá cenu ti vysvětlovat, že to, co jsi udělala je poněkud nepřístojné a rozhodně ti to nepomohlo v očích tolik vážených lidí, jako jsou pan a paní La Verve.“
„Co tím myslíš, matko?“ Zamračila jsem se a snažila se uhodnout, kam tahle nepříjemná konverzace asi povede.
„Myslíš si, že bude teď tvým oficiálním přítelem, když se s ním pelešíš hned druhý den, co ses s ním seznámila? Nic jsem tě nenaučila. Tihle lidé nejsou žádní tví kamarádíčci. On tě dostal na záda a teď si najde jinou. Jsi tak hloupá, Abigail. Jsi jako tvá matka.“
Polykala jsem hrdinně její urážky, ale když se svým jedovatým jazykem otřela o neposkvrněnou památku mé maminky, zatmělo se mi před očima.
„Co jsi to řekla?“ Zavrčela jsem na ni.
„Jsi stejně hloupá a prodejná, jako ona. Vzala si tvého otce po týdnu, co se znali. Prostě ho uhnala a on byl jen natolik taktní, že si ji vzal, když už ho svedla.“
Zalapala jsem po dechu a snažila se ze všech sil probudit z toho hrozného snu. Tohle se přeci nemůže dít doopravdy. Prostě ještě spím a za chvilku se vzbudím.
„Kdoví, jestli jsi vůbec jeho dcera a ona si tě neuhnala někde s někým…“ Nedopověděla.
Do očí se mi vehnaly slzy a já se na ni vrhla jako rozzuřený býk. Suďte mě, pokud chcete, ale padla jen jediná rána. Dala jsem do ní vše a ten překvapený pohled mé macechy za to věru stál.
„Ty malá rozmazlená potvoro, ty prodejná holko! Vypadni z mého domu a už se nevracej! Jsi naprosto k ničemu!“ Matka ječela jako smyslů zbavená a její hysterický křik byl slyšet až na ulici.
Nepřemýšlela jsem, bylo mi vcelku jedno, kam půjdu. To, co mi řekla, mě naprosto odrovnalo, paralyzovalo to mou schopnost racionálně uvažovat.
Z mraků se spustil déšť a omýval svými chladnými kapkami slzy z mé tváře. Neměla jsem kam jít, byla jsem sama. Vítr mi rval vlasy a šlehal mne jimi do tváře. Měla jsem jich plné oči.
Vzlykala jsem nahlas, ale díky burácení podzimní bouře to nebylo slyšet. Byla mi děsivá zima a ani nitku už jsem neměla suchou. Nevnímala jsem jakým směrem klopýtám a tak jsem zůstala jako přimražená, když jsem prochladlá a třesoucí se, stanula před starým, hrůzu nahánějícím domem.
„Adriane.“ Šeptla jsem nepřítomně a vzala za rezatou kliku staré branky. Ozvalo se hlasité zaskřípání. Na prahu tmavé zahrady jsem zaváhala a pak udělala první krok. První krok, který zpečetil mou budoucnost, jenže to jsem v tu chvíli ještě nevěděla.

Ruce se mi třásly, když jsem uchopila prastaré klepadlo v podobě lví tlamy a uhodila silně do starých vstupních dveří. Ozvala se dutá rána a já se svezla na kolena. Bylo mi hrozně, cítila jsem se slabá a zranitelná a byla jsem na pokraji sil. Chlad mi prostupoval do morku kostí a déšť a chladný vítr to vše ještě umocňovaly. Upadla jsem na bok a skulila se do klubíčka, jestli neslyšeli, nebudu mít asi dostatek síly zvednout se a zaklepat znovu.
„Abby?“ Ten hlas byl plný obav a lásky.
„Co se stalo?“ Jeho štíhlé prsty mi odhrnuly zmáčené prameny vlasů z obličeje.
Skláněl se nade mnou a snažil se vypadat klidně, ale jeho oči prozrazovaly, jaký má o mne strach.
„Stalo se něco doma?“ Podepřel mě do sedu a pomohl mi na nohy, opatrně mě podpírajíc v pase.
„Musíš do tepla. Celá se chvěješ.“ Sebrala jsem poslední zbytky sil, abych donutila nohy šourat se po podlaze. Nechtěla jsem, aby mne táhl, nemohoucí a třesoucí se.
„Adriane, co se děje?“ Cecil scházel po dřevěném točitém schodišti.
„Abby, panebože, ...“ Jeho vystrašený hlas se nesl rozlehlou vstupní halou, obloženou vzácným dřevem a vyzdobenou textilními tapetami s červenými a zlatými motivy.
„Všechno je v pořádku, otče. O Abby se postarám, běž si lehnout.“ Adrian se ani nezastavil a rovnou mě nesl vzhůru do patra po tom starodávném vyřezávaném dřevěném schodišti.
Opřela jsem se mu čelem o krk a nechtěla nic víc, než se stočit na posteli a spát.
Stoupali jsme stále vzhůru, ale on se nezdál být vůbec unavený tím, že mě nesl v náručí.
„Vidíš, chtěl jsem ti ukázat svůj pokoj, ale nečekal jsem, že to bude takhle brzy.“ Nohou otevřel dveře a vnesl mě dovnitř. Bylo tu nádherné teplo, i když mnou neustále otřásala zima.
Postavil mě na nohy a okamžitě se vydal k velké skříni vestavěné do zdi. Celá místnost byla kruhová a kamenná. Mohl to být obývací pokoj podle zařízení, nikde jsem neviděla postel. Prostředkem pokoje stoupalo široké kované točité schodiště. Vše tu bylo upraveno právě pro nezvyklý tvar místnosti. Zařízení i zdobný kamenný krb, ve kterém hořelo velké poleno a naplňovalo místnost příjemným praskáním.
Sáhl do skříně a vytáhl nadýchanou osušku a nějaké tmavé oblečení. Pak se svižným krokem vrátil ke mně a otočil mne čelem ke schodišti.
„Koupelna je nahoře, pusť si horkou sprchu a svlékni to mokré oblečení. Tady máš čistou osušku a mé triko a tepláky. Bude ti to velké, ale to nevadí. Počkám tady a připravím ti něco na zahřátí.“
Jako tělo bez duše jsem stoupala vzhůru a v náručí pevně svírala osušku a oblečení. Nakonec jsem skončila sama v cizím domě. Podařilo se jí to, vyhnala mě z mého domu, z maminčina domu. Do očí se mi znovu vlily slzy, ložnici jsem tedy vnímala pouze rozmazaně, jako by přes hustou bílou mlhu.
Vpadla jsem do prvních dveří a myslí mi okamžitě projela Adrianova slova – s láskou opečovávané detaily. Měl svatou pravdu. V téhle koupelně se snad po jejím dokončení ani nikdo nemyl. Až Adrian, když tenhle dům koupila jeho rodina.
Veškerá keramika byla zdobená zlatem a též bílý mramor na stěnách byl pozlacen vkusnými ornamenty. Pro koho jen mohla vzniknout taková krása? Vše se lesklo a třpytilo.
Se skoro posvátnou úctou jsem pohladila zlatý kohoutek a položila hromádku oblečení na okraj vany.
Sedla jsem si vedle ní a chvíli jen tupě zírala na svůj odraz ve velkém zrcadle. Bylo už velmi staré, soudě podle osleplých okrajů a mírně pokřiveného odrazu.
„Abby? Jsi v pořádku?“ Adrian několikrát slabě ťukl na dveře. „Jsi tam zavřená už hodinu, trochu se o tebe bojím.“
Trhla jsem sebou. Hodinu, to už tu sedím hodinu? Roztřásla mě zima, zuby mi drkotaly a svaly jsem měla stažené chladem.
„Jsem v pohodě, hned jsem venku.“ Dávala jsem si pekelně záležet na tom, abych nekoktala zimou.
„Dobře, jdu dolů.“ Zaslechla jsem, jak se odstrčil ode dveří.
Strhala jsem ze sebe mokré oblečení a místo sprchy napustila vanu plnou horké vody.
Musela jsem zatnout zuby, abych nevykřikla bolestí. Nohy mě bolely a konečky mých prokřehlých prstů se snažily odplazit z vany ven.
Bolest ustala po pár minutách a po další čtvrt hodině jsem se cítila uvolněně, i když svaly jsem neustále vnímala jako neuvěřitelnou zatuhlou hmotu omotanou kolem kostí.
Vylezla jsem z vany a osušila se. Oblečení putovalo do koše se špinavým prádlem. Budu se muset Adriana zeptat, jak se tu řeší praní. Natáhla jsem na sebe jeho tričko a tepláky, které jsem musela dole několikrát ohnout. Vypadala jsem teď opravdu na to, čím jsem byla. Bezdomovec.
Matka se jistě postará, aby si otec naši hádku vyložil tím, pro ni správným způsobem. Udělá ze mne zvrhlou a nevděčnou potvoru. Rozhodla jsem se to neřešit, protože jsem cítila, jak se mi do očí dere nová dávka slz. Nebudu brečet. Musím si rozmyslet, co budu dělat, ale nebudu brečet.
Zhasnula jsem světlo v koupelně a teprve teď si prohlédla ložnici. Nádherný kruhový prostor byl kombinací kamene a tmavě béžové malby, která vypadala jako by místy prosvítal béžový mramor. Postel i ostatní zařízení bylo z tmavě hnědého masivního dřeva a v kombinaci se světlou a tmavou béžovou závěsů a potahů vypadal celý prostor překrásně útulně a vzdušně. Protikladem uhlazenosti béžového sametu a hedvábí, byla hrubá kamenná stěna. Napadlo mě jediné slovo, kouzelné.
Adrian seděl na kožené sedačce naproti krbu. Nohy měl hozené na konferenčním stolku, elegantně a uvolněně překřížené v kotnících. Ruce měl rozpřažené a položené na vrchu opěradla. Hlavu mírně zvrácenou, oči zavřené. Cukl sebou, když jsem scházela dolů. Podíval se na mne a usmál se.
Na stolku před ním stály dva velké hrnečky, ze kterých se ještě kouřilo. Neřekl ani slovo, až když jsem váhavě přešla pokoj a nejistě se posadila vedle něho.
„Horký čaj s kapkou brandy. Myslím, že tohle tě zahřeje zevnitř.“ Pokynul k jednomu z hrnečků, a pak se zvedl, aby přiložil do krbu.
„Nechceš mi teď říct, co se stalo?“ Oprášil si ruce zašpiněné od dubového polena a posadil se zpět ke mně.
Opravdu jsem váhala, co bych mu měla říct a jak bych to měla podat. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou, protože při pouhé vzpomínce na tu nepříjemnou událost jsem musela spolknout knedlík, který mi zničehonic narostl v krku.
„Tak nic, třeba zítra.“ Chytil mě za ruku a propletl své štíhlé prsty s mými. Pouhá jeho přítomnost mě uklidňovala. Seděli jsme tak strašně dlouho a jen tiše zírali do roztančených plamenů v kamenném krbu.
Když jsem dopila čaj, bylo mi moc dobře. Těžko říct, jestli v něm byla zase nějaká zklidňující bylinka, nebo to bylo způsobeno množstvím brandy. Mimochodem kapka nebylo moc výstižné, půllitr by se hodilo víc.
Unaveně jsem zívla a přemýšlela, jestli se mám pokusit mluvit, nebo se mi bude plést jazyk.
„Pomůžu ti do postele, já si ustelu tady dole.“ Jeho oči přímo zářily v pohasínajícím světle, vypadal naprosto kouzelně a mnou opět otřásla nevysvětlitelná touha. V tomhle stavu by asi nebylo příliš rozumné rozehrávat něco, co bych zřejmě nedokázala ukočírovat, tak jsem jen stočila pohled k zemi a přikývla.
Jeho taktnost mne dojímala, protože pod slovem pomůžu se skrývalo to, že mne vzal do náručí a do postele mě donesl. V tomhle mi tolik připomínal tatínka. Takhle se vždycky choval k mamince, i když byla nemocná a po ozařování zvracela, vždy ji podpíral a v jeho očích plála láska a soucit. Tak nějak se teď díval Adrian na mne.
„Hezky se vyspi, Abby.“ Šeptnul a na dobrou noc mi věnoval krátký chladný polibek na čelo. Otočila jsem se na bok a díky hojné dávce alkoholu usnula skoro okamžitě.
V noci jsem se ale budila a zdálo se mi mnoho prapodivných věcí. Jeden sen byl však jiný, byl krásný. Viděla jsem Adriana vycházet z koupelny, s bílým ručníkem omotaným kolem beder. Přešel pokoj a přisedl si ke mně na postel. Pohladil mne po spánku a jeho sametový hlas šeptnul.
„Spinkej, miláčku.“

Ráno přišlo poměrně pokojně. Za okny svítilo chladné podzimní sluníčko a ani malinkatý mráček na obloze nedal znát, jaká byla v noci hrozná bouřka.
Jako by spolu s počasím venku přešlo i špatné počasí ve mně. Těžko říct, čím to bylo způsobeno, ale už se mi nechtělo brečet a měla jsem, vzhledem k okolnostem, poměrně dobrou náladu.
Promnula jsem si oči a zamžourala po ložnici. Po tom včerejšku se mi to mohlo všechno zdát jako sen, ale teď jsem byla vzhůru a vše tu bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Zavrtěla jsem se v hedvábných přikrývkách a pak se donutila vstát.
Adrian ležel na pohovce, přikrytý ručně pletenou dekou. Nezdálo se, že by byl vzhůru a tak jsem opatrně sešla po schodech, abych ho hlukem nevzbudila.
Dýchal mělce, ale klidně a pravidelně. Po špičkách jsem doťapkala až k veliké huňaté kožešině rozprostřené před krbem a klekla jsem si, nespouštíc jeho dokonalou tvář z dohledu.
Rozespale se zavrtěl a zhluboka se nadechl. Usmál se, ještě než otevřel oči. Jeho víčka se zachvěla a upřený pohled jeho černých očí spočinul neomylně na mně, jakmile je pootevřel.
„Dobré ráno, Abby.“ Brouknul a přitáhl si deku blíž ke krku, i když tu bylo dokonalé teplo. Hrubý kámen krbu naakumuloval teplo a nyní fungoval jako kamínka.
„Dobré ráno.“ Odpověděla jsem rozpačitě a sklonila hlavu. „Moc se ti omlouvám, že jsem vás tu včera takhle překvapila. Jen jsem nevěděla, kam jinam jít.“
Posadil se a protáhnul své přeleželé svaly.
„Vůbec se neomlouvej. Jsem potěšen, že jsi vyhledala mne, když jsi byla v nouzi. Jen... mohla bys mi říct, co se večer přihodilo?“
Deka mu sklouzla z ramen a odhalila tak jeho nahou hruď. Spával asi jen v teplákách, proto tu nyní seděl napůl nahý.
Nepřišlo mu to jako něco divného, i když já přemýšlela, kam uhnout pohledem. Nechtěla jsem se dívat na něho, nemohla jsem se dívat na něho, přitahoval mne tak silně, že to až bolelo.
Vstal a deka mu sklouzla k nohám. Pevně jsem doufala, že si nevšiml mého oddechnutí, když odhalila jen černé tepláky, v pase stažené šňůrkou.
„Děje se něco?“ Přistoupil ke mně a podal mi ruku. Ajaj, ta kratičká otázka mi vehnala do tváří ruměnec. Co bych jen dělala, kdyby byl pod dekou nahý? Ne nebyl by, takový gentleman jako on, by určitě nespal nahý.
Přijala jsem jeho pomoc a vyhoupla se na nohy. Odvedl mě k pohovce a pokynul, abych se posadila. Sám mě následoval.
„Tak povídej, poslouchám.“ Došlo mi, že se z toho nevykroutím a tak jsem jen povzdechla a pokrčila rameny.
„No, včera jsem přišla domů a byla tam jen matka, otec byl asi v nemocnici. Řekla mi, že jsem prodejná holka a že se mnou teď už oficiálně chodit nebudeš, když jsi mě dostal hned do postele. Pak se obula do mé maminky a já se neudržela a jednu jí vrazila. Ona mě vyhodila s tím, že už se nemám vracet.“
„Hmm.“ Vzdychnul a zavrtěl hlavou. „Měl jsem tě asi doprovodit až domů a vysvětlit celou situaci.“
„To nic, myslím, že na okamžik jako byl tenhle už dlouho čekala. Nebyla kdovíjak nadšená, že jsem se vrátila domů.“
„Měl bych teď asi zavolat tvému otci, aby o tebe neměl strach.“
„Ne, to bys neměl. Nevím, co všechno mu matka napovídala a mám strach, že se na mě zlobí.“
„Tak co budeš dělat?“ Chytil mne starostlivě za ruku.
„Já... nevím. Tak trochu jsem doufala, že budu moci nějaký čas zůstat u vás. Alespoň, než si najdu práci a nějaké bydlení.“ Znovu jsem trhla rameny a s hrůzou zjistila, že ranní dobrá nálada mě opouští.
„No, samozřejmě, to nebude problém... myslím. Domluvím se s otcem a společně něco vymyslíme.“
Upřeně se mi zahleděl do očí, a pak mi jemně konečky prstů přejel po spánku.
Opřela jsem mu tvář do dlaně a zavřela oči. Mazlila jsem se s jeho hebkou pokožkou. Tenhle muž jistě nikdy těžce fyzicky nepracoval, soudě podle jeho dokonale hebkých rukou.
„Počkej tady, přinesu ti něco k snídani. Musíš mít hlad.“ Vstal a aniž by se obtěžoval s oblékáním, zmizel za dveřmi.
Nestačila jsem se ani pořádně rozhlédnout, když vplul ladně do pokoje s tácem plným dobrůtek.
Usmíval se, ale jeho oči vypadaly tak nějak smutně.
„Co se děje?“ Okamžitě jsem vypálila.
„No, mluvil jsem s otcem. Je to v podstatě i jeho dům, takže musím dát na jeho názor. Krom toho je to můj otec a můj král.“ Položil tác na stůl a podal mi skleničku s džusem.
„Co se děje? Nechce mě tu?“ Špitla jsem, překvapena bolestí, jakou to ve mně vyvolalo.
„Ne, to není úplně ono... jde spíš...“ Sedl si ke mně.
„Jsem jeho nástupce a musím se díky svému postavení řídit určitými pravidly. Tím nechci říct, že s nimi vždy souhlasím, některá jsou zastaralá a dávno přežitá.“ Hlasitě polknul a zahleděl se mi do očí.
„Víš, Abby, nejde o to, že bys tu nemohla zůstat, jen tu nemůžeš zůstat takhle.“
Nerozuměla jsem ani slovu.
„Vysvětli.“ Svraštila jsem nechápavě obočí.
„No, nemůžeš tu zůstat jako Abby Nortonová, svobodná dívka.“ Vykrucoval se, nevěděl, jak mi to říct.
Dívala jsem se na něho, na to jak rozpačitě uhýbal pohledem. Tlustý pramen vlasů mu spadl do obličeje, ale on si ho nezastrčil za ucho. Nechápala jsem vůbec nic a začínala být nervózní z jeho uhýbavých pohledů.
„Adriane, prosím, řekni mi, co se děje. Nevím, co mi tím chceš říct.“
Zhluboka se nadechl a pak se zahleděl do mých vystrašených očí. Bylo to, jako by mi mohl nahlédnout až do hloubi duše.
„Abby, vezmeš si mě?“ Spadla mi čelist a já jen němě zůstala zírat na muže sedícího přede mnou.