Mé budoucí já 25. díl

Kolem půl třetí se ozve šramot v zámku a opilecký chichot.
„Pšššt,nesmíme vzbudit Terezku s Kristýnkou!“ Napomene všechny Kristián. Obléknu si župan a vylezu z ložnice.
„Vy teda vypadáte.“ Konstatuji a pomáhám odvést Jáchyma v mírném bezvědomí do ložnice. Kluci ho opatrně položí na postel a Vojta sklopí oči.
„Omlouvám se. Nečekal jsem, že se tolik zřídíme.“ Mávnu rukou.
„Smrdí to tu pěkně.“ Otevřu okno a dovnitř se nažene závan čerstvého vzduchu.
„Kristýna spí v obýváku, tak jí nevzbuď až si půjdeš lehnout, ještě okouknu Kristiána.“ Z chodby vezmu kbelík a vydám se po schodech nahoru. Otevřu dveře do jeho pokoje a nakouknu dovnitř. Rozvalený chrápe na posteli. Kbelík umístím vedle postele a odejdu.
Po návratu do ložnice zjistím, že je postel prázdná, ale už nějak nemám sílu zjišťovat, kde Jáchym je. Posadím se na postel a čekám. Když se otevřou dveře a v nich stojí Jáchym svírající mokrou utěrku, oddechnu si.
„Terezko, ty nespíš?“ Zavrtím hlavou. Lehne si na postel a na čelo přiloží utěrku. Pohladím ho po vlasech a lehnu si tak, abych k němu měla blízko.
„Je ti špatně?“ Vzdychne a chytí mě za ruku.
„Nějak jsem to přehnal.“
„Tak to zaspi. Udělá se ti líp.“ Odkryje utěrku z čela a podívá se na mě.
„Jak to, že mi nenadáváš?“ Pokrčím rameny.
„Vím, jaký to je přehnat to a taky vím, že kdybych ti nadávala dneska, tak z toho stejně nic nemáš. Kdyžtak tě sprdnu až ráno, abys to měl se vší parádou a pěkně to vnímal.“

Kolem desáté se s Týnou sejdeme v kuchyni.
„Tak co si dáme?“ Zeptám se, když vařím čaj.
„Dala bych si nějaký pečivo, co ty na to?“
„Tak skočíme do pekárny a rovnou vyvenčíme ty dva.“ Ukážu na Arnieho a Rézi.
Když vyjdeme z domu, oslní nás sluníčko. Člověk by neřekl, že je duben. Snad červen, to ano.
„Je nádherně, viď?“ Konstatuje Kristýna.
„Úžasný.“ Pomalu dojdeme k pekárně a Kristýna zamíří dovnitř. Než se projdu kolem výloh, Týnka je zpátky.
„Máme rohlíky, koblihy a koláče.“ Výskne nadšeně, převezme ode mě vodítko s Rézi a namíříme si to domů. V domě je pořád ticho. Zalezeme si do kuchyně a posnídáme.
„Hele, půl dvanáctý a oni nikde. To už spíš vypadá na oběd, ne?“ Navrhne.
„Co budeme vařit?“
„Je nás moc, brambory škrábat nehodlám. Takže to vidím na těstoviny a já je uvařím, jo?“
„Nemám námitky.“ Dopiju hrnek čaje a odložím ho do dřezu.
„Fájn, budeš tu sedět a něco hezkýho mi povídat.“
„Co bys chtěla slyšet?“
„Třeba, jestli jdeš ještě na kontrolu nebo jestli čekáš až to na tebe přijde?“
„Měla bych jít zítra, tak jsem zvědavá, jak bude Jáchymovi, protože chtěl jít taky.“
„Slyšel jsem svoje jméno, pomlouváte?“ Ozve se od dveří. Otočím se a vyprsknu smíchy.
„Ty vypadáš.“
„Mám strašnej hlad.“ Přistoupí ke mně, aby mě líbnul na tvář, ale já uhnu.
„Promiň, ale strašně smrdíš. Dej si sprchu, vyčisti si zuby a pak se můžeš přiblížit.“ Odtáhne se a pokorně kývne.
„Promiň, už jdu.“
„Dáš si něco kafe?“ Zeptám se než odejde. S úsměvem přikývne a zamíří do koupelny.
„Miluje tě.“ Konstatuje Kristýnka.
„Myslíš? Neumím si představit, že bych tu teď byla bez něj.“
„To je hezký.“
„Myslíš, že ty ostatní taky budou vstávat?“ Napadne mě. Kristýna pokrčí rameny a dál se věnuje vaření.
„Jdu je omrknout.“ Zvednu se ze židle a zamířím ke Kristiánovi. Tiše otevřu dveře a nakouknu dovnitř.
„Kristiánku?“ Zašeptám. Zvrátí hlavu dozadu a podívá se na mě trpitelským úsměvem.
„Jak ti je?“ Mávne rukou.
„Blivně.“
„Vařím kafe a za chvíli bude volná koupelna, taky bude jídlo. Tak sejdi, ano?“
„Jasně.“ Zavřu dveře a namířím do obýváku.
„Vojto?“ Sedí na gauči, hlavu v dlaních.
„Máš něco na bolení?“ Zamumlá tiše.
„Něco tam je. Tak vstávej.“
„Tak co?“ Zeptá se Týna, když se vrátím. Jáchym už vzorně sedí u stolu.
„Kristián polehává a Vojtu bolí hlava.“
„Dobře mu tak.“ Vyprskne Týna smíchy.
„Snad mu to nepřeješ?“
„Přeju.“ Usměje se a začne připravovat talíře.
„Už budeme jíst?“
„Jen to nandám.“
„Vypadá to dobře.“ Nakloním se, abych viděla do hrnce.
„Tak si sedni, jdeme na to.“ Ve dveřích se objeví Kristián s Vojtou.
„Terezko, máš nějakej ten prášek?“ Nakouknu do skříňky a mrsknu po něm platíčko ibalginu.
„Miluju tě.“
„Prosím? Mám dělat, že jsem to neslyšela?“ Naoko vylítne Týna.
„Tss, klidně to slyš, kdo se o mě postaral? Terezka. Terezku miluju.“ Zasyčí Vojta.

„Terez?“ Pohladí mě Jáchym po rameni a přitáhne si mě blíž. Zvrátím hlavu dozadu, abych mu viděla do očí a čekám.
„Zítra jdeme na tu kontrolu?“
„Hm, těšíš se?“ Narovnám se a hlavu položím na jeho rameno.
„Moc.“
„Už je ti dobře?“
„Mně bylo dobře, jenom jsem tak nevypadal. Ta sprcha sedla.“ Zakřením se.
„To je fajn.“ Syknu.
„Teri, je ti něco?“ Zeptá se starostlivě.
„Začína mě bolet hlava.“ Promnu si oči a zvednu se.
„Jdu si dát sprchu, třeba to poleví.“ Hlava se mi zamotá a já klesnu zpět vedle Jáchyma.
„Pomůžu ti. Pak si lehneš, dáme hadr na hlavu.“ Podepře mě a vede do koupelny. Než stihne otevřít dveře koupelny, změním směr a popoběhnu k záchodu, kde se vyzvracím. Jáchym mě starostlivě drží za ruku a mlčí.
Došourám se do koupelny a nechám se svléct, abych mohla zalézt do sprchy. Když vylezu, nechám se zabalit do županu a odvést do ložnice. Jáchym mě přikryje a na hlavu přiloží mokrou utěrku, zadržím jeho dlaň a nechám jí přiloženou na čele.
„Takhle je to lepší?“
„Hmm.“ Vydám ze sebe a přitáhnu si ho k sobě.
„Terezko?“
„Jenom mě drž a říkej, že všechno bude fajn, že to přestane.“ Zakvílím.
„Vydrž, přinesu ti pití a taky citron. To by mohlo zabrat.“ Pár minut bez něj jsou chvíle utrpení a ještě větší bolesti než s ním, když mě drží.
Podepře mi hlavu a přiloží skleničku k rtům.
„Napij se. Je tam víc citronu než vody.“ Celá pusa mě zabrní a na chvíli bolest necítím. Svalím se vedle Jáchyma a snažím se zhluboka dýchat.
„Chceš spát?“ Zašeptá a pohladí mě po vlasech. Zavrtím hlavou.
„Číst?“
„Mohl bys. Něco nenáročnýho.“
„Něco najdu, vydrž.“ Líbne mě kamsi pod ucho a odchází. O chvilku později se vrátí s vítězoslavným úsměvem na rtech. Mává na mě knížkou s rudým obalem.
„Našel jsem příběh o tužce. Tahle knížka mě zaujala.“
„Co to je za knížku?“ Zamžourám.
„Jmenuje se to: „Jako řeka, jež plyne“.“ Přisunula jsem se k němu, hlavu opřela o rameno a zaposlouchala se do jeho zvučného místy chraplavého hlasu.
*„…Je přece stejná jako všechny ostatní tužky, které jsem kdy viděl!“
„Všecko záleží na tom, jak se na věci díváš. Tužka má pět vlastností, a když si je udržíš i ty, bude ti na světě vždycky dobře.
První vlastnost: můžeš dělat velké věci, ale nikdy nesmíš zapomenout, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vést podle své vůle.
Druhá vlastnost: čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce ubližuje, ale pak je ostřejší. Proto musíš občas snést nějakou bolest, jelikož z tebe učiní lepšího člověka.
Třetí vlastnost: tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali chybu. Uvědom si, že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě.“* Jáchymův hlas slábnul. Pomalu jsem se propadala do říše spánku, ale stále ho vnímala.
*„Čtvrtá vlastnost: na tužce není nejdůležitější dřevo nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje v tvém nitru.
A konečně pátá vlastnost: tužka vždy nechává stopu. Stejně tak nic, co v životě uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho, co činíš.“*