Za oknem

Koukám z okna. Pozoruji svět, který neznám. Svět tam venku, kde všechno mnohem víc bolí. Koukám na kapičky vody dopadající na mé okno. Vločky, poletující zimní krajinou. Listí ze stromu jako pomalu opadává. A nové, které raší. Pozoruji noční oblohu s hvězdami i západ slunce za obzorem. A připadá mi, že ji znám. Že to není pouhý sen. Že vše, co se děje, děje se z nějaké příčiny. I to, že píšu tyhle řádky. I to, že tu sedím… A čas pomalu utíká. Plyne jako voda v řece. Přináší nové. Nové radosti i starosti. A odnáší to, co už bylo. Jak rány a bolístky, tak krásné věci. Věci, které si přeji vzít zpět. Ale vzpomínky, ty zůstávají hluboko pod blátem a drží se, jako kameny. Obrovské balvany. Bolí to. Ta tíha. Občas se to nedá unést. Jindy jsou to malé, pestré oblázky, které zdobí řeku. Přinášejí radost a úsměv.
Chtěl bych se procházet údolím. Chtěl bych jít podél té řeky. Spolu s vodou. Chtěl bych vzlétnou t a sáhnout si na noční oblohu. Chtěl bych chytit vločky. Chtěl bych umět vytvořit mozaiky, které tvoří déšť. Chtěl bych zasednout ke klavíru a zahrát písně, které s sebou přináší vítr. Chtěl bych umět prozářit den jako zapadající slunce.
Bohužel, jsou věci, které člověk nezná. Věci, které neumí. Věci, které nesmí chtít. A přesto jsou tu. Na dosah ruku. Stačí se jen podívat. Stát se součástí. Stačí jen chtít. Věřit. Doufat, že zas bude líp. Zkusit změnit svět pouhým slovem. Dělat krok a překročit pouště, hory, oceány. Jediným pohledem dát někomu to, o čem sní celý život.
Jediným pohledem dát to, co ty dáváš mě. Nemožné. A přeci… Když se usměješ, prozáříš můj den, jako zapadající slunce. Prsty do sněhu tvoříš mozaiky. Dokážeš chytit vločku. Dokážeš věřit, díky své touze se dotkneš oblohy.
Pojď se mnou podél řeky. Pojď kreslit obrázky. Kreslit naši vlastní cestu životem. Prosím tě teď a tady, daruj mi kus tvého srdce. Jako já sem ti daroval to své. Daruj mi život. Protože v jediném tvém úsměvu je celý můj svět. Daruj mi štěstí. Protože jediné tvé slovo, je plné zázraků…