Once...in Suomi

Nádech výdech. Otevřít oči. Tak jako každé normální ráno. Prudké sluneční světlo mě oslepilo. Rychle jsem je zase pevně zavřela a vydechla. To slunce vlastně nebylo tak prudké, jen jsem na tu intenzitu nebyla připravená. Jsem ve svém pokoji? Jistě, kde jinde bych byla. Včera jsem musela být na nějaké hodně šílené akci, protože si absolutně nic nepamatuju. V hlavě jako vymeteno. Notoriku zamručel můj vnitřní hlas. Opatrně jsem zvedla ruku a prohrábla si vlasy. Ale nějak mě překvapilo, že mi v dlani nepřestaly prokluzovat těsně u ramen, ale až někde v půli pasu mě mezi prsty zalechtaly konečky. Proč mě tak překvapilo, že mám dlouhé vlasy? Já už nebudu pít to přísahám. Tentokrát jsem to ale opravdu přehnala. Přestala jsem řešit délku svých vlasů a pomaličku otevřela oči. Pokoj byl zalitý sluneční září. Hlava mě třeštila ale tak nějak jinak, než po kocovině. Pomalu jsem shodila nohy z okraje postele a postavila se. Celé tělo jsem měla jako ze želé. Nohy vratké a ruce rozklepané. Jediná jistota byl nepatrný rámus za zavřenými dveřmi. Promnula jsem si obličej a stiskla kliku.
„Uuuaaaa! Dobré ráno.“ Houkla jsem na Katy. Ta se vyděšeně otočila a upustila na zem hrnek s kafem. Vypadala překvapeně. Oči se ji rozšířily a na okamžik přestala dýchat. To vypadám tak hrozně, že jsem ji vyděsila?
„Em!“ Vyrazila ze sebe. A v očích se ji zalesklo. Přeskočila střepy a objala mě kolem krku.
„Hou hou, tolik lásky.“ Zasmála jsem se a poplácávala ji po zádech. „Copak je?“ Obrátila jsem se na ni, když jsem mohla popadnout dech.
„Nic…já jen…měla jsem hrozný sen.“ Usmála se a otřela si oči. „Dáš si snídani?“ Po slzách už nebylo ani stopy.
„No jasně.“ Sedla jsem ke stolu a znovu zívla. Katy vypadala úplně v pořádku, takže jsem raději nevytahovala, že si ze včerejška nic nepamatuju. Nebudu ze sebe dělat suchara. Podala mi talíř s několika tousty a sedla si naproti. Pořád mě pozorovala a usmívala se. Co že je taková roztěkaná…jiná. Zakousla jsem se do toustu a div neumřela.
„Mmm to je dobrota.“ Nevím čím to bylo, ale chutnalo to, jako to nejlepší jídlo na světě.
„Ehm.“ Odkašlala si, takže jsem k ní zvedla oči. „Chceš odvézt do práce?“ Nalila mi kafe a pořád mě pozorovala.
„To zní dobře.“ Ve svém momentálním stavu bych si asi řídit netroufla. Přiznala jsem si to na rovinu. Tentokrát jsem to opravdu přehnala. Měla jsem okno a zmatek v hlavě a Katy se chovala divně.
Najednou jsme seděly v autě a projížděly Tampere. Podzim pomalu ustupoval a kaluže na ulicích zamrzaly. Přicházela zima. Kolikátá už? Marně jsem se snažila spočítat kolikrát jsem musela kupovat Vánoční stromeček. Ale ta myšlenka mi pořád nějak utíkala. Jako když běžíte za jedoucím vlakem. Už, už se chcete chytit zábradlí, ale on vždycky přidá, takže se sotva dotknete toho studeného kovu. Katy bubnovala prsty do volantu v rytmu písničky, kterou jsem ještě neslyšela. Auto zabrzdila před Amadeem a já na Katy překvapeně zamrkala.
„My jdeme pít?“ Někde jsem slyšela, že před desátou ranní se nepije.
„Tak hybaj do práce. Kimmi už čeká.“

Se zmatkem v hlavě jsem vstoupila do Ama. Já pracuju v Amadeu? Tohle moje okno mi začínalo dělat starosti. To přece není možné, aby člověk zapomněl…skoro všechno. Jako bych žila život a ten se náhle vymazal. Nezapomněla jsem na něco důležitého? Na Někoho důležitého? Jako když někdo vytrhne stránku v knize. Vytáhla jsem rychle svůj telefon a prohrabala se telefonním seznamem. Katy, Vivian, Janne, Theon, Julianek, Sammi…jen tak málo lidí? Najela jsem do SMS. Žádné odeslané, žádné doručené. A strašlivá bolest hlavy.
„Em!“ Trhnula jsem sebou zvedla hlavu od displaye mobilu. Kimmi ke mně spěchal a očka mu zářily. Mávla jsem na něj, jako obvykle, ale on mě objal…neobvykle. Když se odtáhl se šťastným úsměvem, musela jsem si promnout oči. Zatlačila jsem si na semknutá víčka a snažila se uvolnit, aby ten tlukot ve spáncích přestal.
„V pohodě?“ Ozval se Kimmiho hlas, ale zněl trochu zkresleně. Cítila jsem přicházející závrať. Hučelo mi v hlavě a před očima se mi zatmívalo.
„Jo…jenom si sednu.“ Zhroutila jsem se na židli vedle baru a zhluboka dýchala. Opravdu se mi dělalo dost špatně. Přitiskla jsem tvář na desku stolu a přála si, aby to byla kostka ledu a bar byl více vyvětraný. Cítila jsem, jak se mi srdce chvěje jako v posledním tažení.
„Donesu ti trochu vody. Nemám zavolat Katy, nebo…prostě Katy?“ Znervozňovalo mě Kimmiho zmatkování. Nesnáším, když mě někdo vidí v takové situaci.
„Ta voda stačí.“ Zamumlala jsem do desky stolu. Byla z ní cítit vodka a jiné druhy alkoholu.
Poslední co jsem si pamatovala bylo, že jsem stála tady v Amadeu a mávala nad hlavou finskou vlajkou. Katy se Sammim měli velkou českou, skákali smáli se a zpívali. Máme někam jet, ale já si nemůžu vzpomenout kam. Vzpomínky pak byly pomíchané, plné hudby a zmatených hlasů.
„Tady je ta voda. Už je ti líp? Nechceš na vzduch?“ Kimmi byl rychlý, jako blesk. Starostlivě si mě prohlížel a mračil se.
„Ne to je dobrý. Už jsem v pohodě. Co mám dělat?“ Pomalu jsem se zvedla a už se cítila o něco lépe. Kimmi kývnul na bar a tak jsem tam zamířila.
Celý den jsem obsluhovala za barem a nalévala různé druhy alkoholu. Jindy bych asi mlsně šilhala, ale teď jsem na alkohol neměla ani pomyšlení. K večeru přišel Sammi v závěsu s Vivianem, kterého tlačila Katy. Rychle jsem vzala jednu hadru a začala s ní leštit bar, jako správný barman. Zamračila jsem se, když jsem zaregistrovala, že Katy s Vivim se o něčem dohadují, a dloubou do sebe. V hlavě jsem slyšela Viviho hlas, ale nerozuměla jsem, co říká. Sami se přiřítil k baru a s úsměvem jako sluníčko.
„Eeeem“ Zavřísknul a poplácal mě po hlavě. Tady se někdo zcvoknul. „Jednoho panáka na účet podniku prosím.“ Zazubil se.
„Na to zapomeň blonďáku.“ Zavrčela jsem na něj s úsměvem a nachystala na bar čtyři skleničky. Otočila jsem se k velké stěně, na které byly vystavené všechny láhve a vzala vodku. Zrovna v okamžiku, když jsem se chystala otočit zpátky na přátele a nalít panáky se mi kolem pasu omotala něčí ruka a na tváři přistál polibek. Vyjekla jsem a upustila láhev na zem. Sklo se okamžitě roztříštilo a všechna ta drahocenná tekutina uvnitř přišla na zmar. Otočila jsem se ze zděšením na toho člověka a zjistila že to je Vivian.
„Co blbneš?“ Vyhrkla jsem a chtěla uskočit stranou, ale jeho ruce mě držely v proklaté blízkosti. O co tady sakra jde. Katy se Samim na nás civěli, Kimmi civěl, celý bar civěl. Někteří měli na tváři posměch, který má snad každý, když v baru barman něco rozbije.
„Ahoj lásko.“ Zašeptal mi do ucha s takovou samozřejmostí, jako by to říkal každý den. A já to slyšela v hlavě tohle šeptal jeho hlas v mých vzpomínkách. To nemohla být pravda, to musel být jen sen. Bolest v hlavě zesílila, jako úderem kladiva. Já chodím se Sin´amorem! Ještě že mě pořád držel, protože se mi podlomily kolena a všechno zahalila tma.

*Stála jsem v bílém pokoji a přede mnou rozmazaná mužská postava. Byla z něj rozeznat jen ramenatá silueta. Cítila jsem neskonalou touhu po něm něco hodit. Tak moc mi ublížil a moc dobře to věděl. Svírala jsem ruce v pěst a prosila ho ať odejde, nebo řeknu něco ošklivého, čeho bych litovala. Nebo možná bych byla raději kdyby zůstal stát a vyprovokoval mě ještě víc a dal mi tu záminku ublížit mu. Byl ale tak velký proti mně.*

„Em..“ Zašeptala Katy. Cítila jsem, jak mi bzučí v uších a na čele mi někdo drží mokrou hadru.
„Asi jsem to přepísknul.“ Promluvil po chvilce tiše Vivian. Asi to byl on, kdo mě držel za kotníky a zvedal mi nohy nahorů.
„Trošičku.“ Přitákal Sami. V hlavě jsem měla tak strašlivý zmatek. Tak divný sen se mi dlouho nezdál. Nejhorší byly ty živé pocity. Až děsivá bolest, nenávist a pocit zrady. Pomalu jsem se posadila. Vivi mi pustil kotníky a s omluvným výrazem mě objal kolem ramen. Můj přítel Vivian.
„Uff, tak tohle by jsme měli.“ Oddechla jsem si a napila se trochy studené vody.
„Jak je ti?“ Ta starost byla až dojemná. Držel mě kolem ramen, jako bych se měla zhroutit i z toho gauče.
„Dobrý.“ Povzdychla jsem si. Tahle situace byla neuvěřitelná. Vivian chodí semnou. Tak nějak podvědomě se vždycky tušila, že je zamilovaný do Katy a nebýt Janneho, tak ti dva spolu jednou skončí. Ale zrovna já?
„Zlato přijela jsem ti říct, že musím ještě do práce, tak ti Sami přivezl auto.“ Katy mě stále pozorovala trochu nejistě. Sama jsem se podivila, že chce jet do práce v devět hodin večer.
„Teď?“
„Jo neptej se. Prostě zaměstnaná hvězdička.“ Nasadila mučednický výraz, který mi napovídal, že se o tom dále nechce bavit.
„A já musím na zkoušku.“ Dodal Vivian a omluvně se usmál.
„Jasně, to zvládnu.“ Zvedla jsem se na ještě trochu vratké nohy a vyšla z kanclu. Katy se Samim vyšli ven z baru, jen Vivi mi ještě z lednice podal ledovou kolu.
„Určitě už je ti líp?“ Dotknul se chladnou rukou mé tváře.
„Tohle už mám zmáknuté. Budu na vás čekat doma. Stavíš se potom že jo?“ Dneska jsem nechtěla zůstat sama.
„Dobře. Dávej na sebe pozor.“ Usmál se a v očích mu zaplály veselé jiskřičky. A pak tak rychle že jsem to sotva postřehla přitiskl své rty na mé. Byl to lehce rozpačitý polibek, ale potěšil mě. Ještě ode dveří na mě zamával a zmizel do tmy. Z ničeho nic se zamnou objevil Kimmi a odkašlal si. Oplatila jsem mu jeho vyrušení tázavým pohledem.
„Klidně už běž domů.“ Usmál se na mě a natáhl ruku pro černou zástěru, kterou jsem měla uvázanou kolem pasu. „Však jsi tady skoro celý den.“
„Všichni jste dneska fakt divní, víš to?“ Zaškaredila jsem se na něj, ale pomalu couvala z baru.
„Měj se.“ Mávnul na mě a dal se do své práce.
Vykročila jsem z Amadea a byla překvapená tím chladem, ze kterého mi okamžitě naskočila husí kůže. A pak jsem uviděla svoje milované autíčko. Malý červený fiatek v dezolátním stavu, ale stejně jsem to autíčko milovala. Z nějakého důvodu mi ale přišlo ještě sešlejší než když jsem v něm jela naposledy. Posadila jsem se za volant a otočila klíčkem. Ano milovala jsem svoje autíčko, pokud bylo ochotno startovat. To právě teď nebylo.
„No taaak.“ Zaprosila jsem ho a zkusila znovu nastartovat…marně. Chvilku jsem ještě zůstala sedět se zavřenýma očima a uvažovala nad tím, kdo by mi pomohl z téhle pitomé situace. Katy pracuje. Sami někde skáče kolem ní. A Vivi má zkoušku. Promnula jsem si spánky. Nějak jsem měla v hlavě ještě jedno místečko, kde mi připadalo, že má někdo být. Někdo kdo by mi určitě pomohl, ať by se dělo cokoliv. V hlavě jsem si zapsala poznámku, že zítra musím zajít do lékárny koupit nějaké prášky, protože ta bolest hlavy byla k nevydržení. Teď jsem se ale musela dostat domů. V duchu jsem děkovala, že podpatky opravdu nejsou moje oblíbená obuv a tak jsem vyšla vstříc Tamperským ulicím v pohodlných converskách.
Zachumlala jsem se do kabátu a vykračovala si osamělými ulicemi. Nikde nebylo ani živáčka a byla jsem za to ráda. Mohla jsem si skvěle pročistit hlavu a dělat si co chci. Pro teď jsem byla královnou ulice. Zavřela jsem oči a šla jen po paměti. Tampere byl už můj domov a znala jsem ho téměř zpaměti. Aspoň tedy cestu domů. Vykračovala jsem si a nechala se unášet klidem, které všude vládlo. Ale najednou jsem do něčeho narazila. Otevřela jsem prudce oči a promnula si natlučené koleno. Narazila jsem do dřevěné branky malého domku. Šla jsem domů, tak proč jsem zahnula sem? Vůbec nevím kde to jsem ani komu ten domek patří. Prohlížela jsem si tmavá okna a neupravenou zahradu. Vypadalo to, že tady nikdo nebydlí. Ani na zahradě nebyly stopy po jakémkoli životě. Jen samý plevel a tráva spálená prvními mrazy. Prozkoumala jsem zvonek, který byl násilně rozbitý a chyběla na něm cedulka se jménem. Ten kdo tady bydlel musel zažít bouřlivý odchod. Ale ten domek to vůbec nepoznamenalo. Byl obyčejný, ale něčím mě tak hrozně lákal. Zkusila jsem branku a ta povolila a otevřela se. Brala jsem to jako pozvání dovnitř. Zvedla jsem nohu a chystala se vstoupit na pozemek, když mi zapípala sms. Vrátila jsem nohu na původní místo a vytáhla telefon. Vivian mi oznamoval, že přijede do hodinky. Domek musel počkat, prozkoumám ho jindy. Znovu jsem tedy branku zavřela a vydala se k domovu, teď už raději s očima dokořán.
Domů jsem se dotáhla naprosto unavená a rozlámaná. Sotva jsem se převlékla a zhroutila na gauč, už v zámku zarachotily klíče.
„Ty už jsi doma?“ Čekala jsem, že Katy bude v práci déle.
„To jsem já.“ Ozval se z předsíně mužský hlas. Vivianova černovlasá hlava vykoukla ze dveří a hned po ní ruka s lahví vína. Od kdy má klíče?
„Uděláme si pěkný večer hmm?“ Zajiskřilo mu v očích, když vedle mě přisedl na gauč a objal mě kolem pasu.
„Jasně.“ Potlačila jsem zívnutí a opřela se mu hlavou o rameno. „Co dávaj v televizi?“
„V televizi nic, co takhle nějaké dvd?“ Natáhnul se pro černé pouzdro s cedéčkama. Bylo mi jedno co vybere, protože jak jsem znala Viviho a sebe tak u filmu nezůstaneme, když spolu chodíme. Jen jsem si na to nějak nemohla zvyknout, že by to měl být sex z lásky a ne jen z obyčejné potřeby. Napila jsem se trochy vína a doufala, že mě to trochu nakopne a zboří ty zábrany, které mě pořád blokovaly.
Netrvalo dlouho a cítila jsem jak mě prsty hladí po tváři a dotýká se rtů. Líbilo se mi to, ale ospalost vyhrávala, takže jsem usnula jen chvilku potom, co se Viviho rty zlehka přitiskly na ty mé. Probrala jsem se jen na chvíli, když mě nesl do pokoje. Položil mě na postel a přikryl peřinou. A pak tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu rozuměla zašeptal:
„Chyběla jsi nám.“ Ale asi jsem se spletla, protože to nedávalo smysl. Byla jsem tak hrozně unavená, že jsem usnula dřív, než jsem nad tím mohla přemýšlet.