Láska sebevrahů

Už toho mám dost. Začal přetékat kýbl mé tolerance na tenhle hnusnej svět. Zvedl jsem se z postele a nabral jsem sil - sil skočit z panelákové střechy. Jen v trenkách a tričku. Tak jsem chtěl spát, tak taky zemřu. Nemá cenu se oblíkat. Mobil si radši brát nebudu, ještě by mi mohl někdo zavolat a já bych si to rozmyslel. To už nechci, proč jsem to neudělal dřív. Dokonce jsem si zabouchl klíče po odchodu z bytu. Aby mě nic netáhlo zpět.
Nebylo těžké se nahoru dostat. Náš panelák má tu výhodu, že se dá výtahem vyjet až na střechu. Vždycky mě zajímalo, proč tomu tak vlastně je. Že by právě kvůli tomuhle okamžiku?
Pomalu jsem kráčel k okraji. Silný vítr mi narážel na hruď a obličej. Jako kdyby mě chtěl zastavit. Došel jsem k okraji a nahnul jsem se. Viděl jsem parkoviště. Chvílemi jako bych tam viděl sebe – ležel jsem v nehezké poloze, kolem mě louže krve.
„Ahoj,“ řekl dívčí hlas za mnou. Ztratil jsem rovnováhu a zakymácel jsem se. Ještě, že vítr foukal správným směrem.
„Bacha! Byla by škoda, kdybys skočil,“ dodala se strachem a zároveň smíchem v hlase.
„Ahoj. Co tu děláš?“ zeptal jsem se. Na chvilku jsem jí zarazil. Dělala rukou gesto, jako kdyby sháněla ty správný slova. Pak, jakoby jí to docvaklo: „Kouřit! Jdu si sem zapálit.“ Měl jsem chuť odejít od okraje a zapálit si s tou dívkou.
„Nemáš jednu navíc?“ Cukla sebou.
„No, víš, já je zapomněla dole,“ vymlouvala se.
„Počkej, ty si jdeš zakouřit a zapomeneš dole cigarety?“ přišlo mi to divný.
„Já, víš,“ polykala, „co tady vlastně děláš ty?“ Zarazila mě. Asi bych řekl, že jsem si sem přišel zakouřit, ale to už by mi neprošlo.
„Chtěl jsem,“ nemohl jsem to vyslovit a tak jsem ukázal prstem tam dolů. „Víš, jak to myslím?“ Doufal jsem, že to pochopí. Sklopila hlavu.
„Taky jsem chtěla,“ šeptla. Sotva jsem jí slyšel. Musel jsem se začít smát. Neuvěřitelná náhoda. Po chvilce se začala smát taky.

Nastoupili jsme do výtahu. Zjistil jsem, že bydlí o 3 patra níž. Pak jsem si vzpomněl na zabouchnuté klíče.
„Kurva!“ vyštěkl jsem. Následovalo dlouhé ticho.
„Nemám ráda, když někdo mluví sprostě,“ poznamenala.
„Já jen, že jsem si doma zabouchl klíče.“
„Naši nejsou doma, můžeš přespat u nás,“ nabídla. Vzal jsem to. Aspoň se s tou úžasnou holkou víc seznámím.
Taky že jo. Sotva jsme dosedli do obývacího pokoje na sedačku, začali jsme si povídat. Byla skoro stejně stará. Čím víc jsme si spolu povídali, tím víc mi přišla stejná jako já. Skákali jsme si do řeči, shodovali jsme se v názorech. Kdybychom si viděli do hlavy, asi by byly stejné i myšlenky.
Kolem pátý ráno už se nám oběma zalepovali oči. Byl čas spát.
„Ráno zavolám matce, že jsem si zabouchl klíče, má náhradní, přiveze mi je.“
„Hm. Počkej, přinesu deku.“
Lehli jsme si vedle sebe a přikryli se. Přitiskl jsem svoje tělo na její. Zastavil se mi dech. Nepopsatelný pocit.

Ráno jsem vstali tak nějak nastejno. Oba na tváři klidnej úsměv. Udělala kafe.
„Myslíš, že bych si od tebe mohl zavolat? Ti to pak vrátím,“ poprosil jsem. Dala mi do ruky telefon a ještě řekla, že za to nic nechce. Domluvil jsem se s matkou, půl hodiny jsem ještě pobyl a pak jsem vyrazil domů.
„Kdy se zase uvidíme?“ zeptal jsem se mezi dveřmi.
„Tady máš moje číslo, domluvíme se nějak po telefonu. Nevím, kdy přijedou naši.“
„Tak ahoj,“ hluboce jsem se jí podíval do očí.
„Ahoj,“ řekla. Když jsem se otáčel, otočila mně hlavu zpět a políbila mě.

Doma jsem si lehnul na postel. Všechny barevnější, hezčí. Přesně tak jak popisují zamilovaní lidé. Nikdy jsem na to nějak nebyl a nevěřil tomu. Až do teď.
Hodina bez ní mi přišla strašná. Hned jsem vzal do ruky telefon a už ťukal smsku. Odesláno. Odpověď přišla asi do tří minut. Poslal jsem další. Začali jsme si hodně psát. Celý den jsem prosmskovali. Na druhý den jsme si domluvili, že někam zajdeme.
Byla to úžasná schůzka. Byli jsme se projít v parku a pili jsme houbu. Po alkoholu se člověk uvolní a je víc pravdomluvnej. To nám prospělo.
Následovali další a další schůzky. Po nějakým časem jsme si přiznali, že se vzájemně milujeme. Byli jsme spolu absolutně šťastní.
Netrvalo dlouho a začali jsme plánovat naší první noc. Byla to věc, která mohla náš vztah úplně pokazit.
Asi týden potom, co přišla na tu noc řeč, jsme se ocitli u mě doma. Její rodiče zase nebyli doma, takže mohla u mě přespat. Oba jsme tušili co se stane. Oba se těšili, oba se báli.
Vlezli jsme si do postele, přikryli se a pustili si film. Po chvilce se otočila a začali jsme se líbat. Vypnul jsem film. Sedla si obkročmo na mě. Začali jsme si navzájem sundavat trička. Jako ve zpomaleném filmu. Pak si ještě sundala podprsenku. A když jsme byli od pasu nahoru nahý, přitiskla se ke mně. Byl jsem skoro v transu. Pak se odtáhla a sáhla do kapsy. Vytáhla nějaké dvě kapsle.
„Co to je?“
„Jed. Víš jak jsme se potkali? Já od toho pořád neopustila,“ řekla. Zarazilo mě to. I její smutný oči.
„Ale já už mám svůj život rád. Miluju tě strašně moc. Copak ty mě ne?“
„Taky tě miluju strašně moc. Ale tohle je vrchol zamilovanosti. Pak už bude jen pomalu opadat. Zklamání za zklamáním. Já si myslím, že je ten nejlepší čas. Nemusíš to udělat. Ale já to stejně někdy v blízké době udělám. Promiň,“ řekla. Vehnalo mi to slzy do očí. Pevně jsem jí chytil a ptal se sám sebe proč. Vzal jsem si do ruky jednu kapsli. Život bez ní nemá cenu. Ona vzala tu svou a namířila mi jí do úst. Já udělal to samé. Prsty se dotkly jejích vlhkých rtů. Chvilku si s tou kapslí pohrávala a pak po ní chňapla jako ryba po návnadě. Já si vzal do úst tu svojí. Koukali jsme se na sebe. Polkla. Taky jsem polknul. Už nebylo návratu.
Přitiskla svoje tělo zpět na moje. Netrvalo dlouho a přestal jsem cítit doteky. Skoro jsem se nemohl hejbat. I zrak začal být rozostřený. Už jsem nemohl vnímat všemi smyly svojí milovanou. Proč jsem to udělal. Nahnula se ke mně a políbala mě. Pak jsem něco ucítil v puse. Myslel jsem, že je to halucinace. Kapsle. Ale já tu svojí přece spolkl. Uslyšel jsem z dálky smích. Byl to její smích. Ptal jsem se tiše proč. Jenže můj jazyk byl příliš tuhý na to, abych mohl mluvit.
„Na tý střeše jsem si chtěla jen zakouřit,“ zašeptala mi do ucha. Snažil jsem se na ní zaostřit svůj pohled. Ten její škodolibej výraz…
















Probudil jsem se. Hlavě se mi honilo, co se stalo. Co je tohle? Nikdy jsem nevěřil na posmrtný život. Spala vedle mě. Odtáhl jsem se od ní.
„Vstávej!“ zařval jsem na ní. Probrala se a začala se smát.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Mělo by se něco stát?“
„No, ta kapsle s jedem!“ řval jsem na ní.
„Lásko, už jsem zažila mnoho zklamání, chtěla jsem si jen ověřit, jestli mě opravdu miluješ. Promiň. Hodně silný prášky na spaní. Moje tetička dělá v blázinci, tohle jim tam cpou, aby se uklidnili,“ vylezlo z ní. Měl jsem na ní vztek. Proč mi to udělala? Proč mi nevěřila? Na druhou stranu jsem si uvědomil, jak strašně jí miluju…