Divoká kočka 68

Vtrhla k ní do ložnice a viděla ji tam ležet na posteli. Ještě vnímala, ale bylo na ní vidět, že začíná být značně mimo. Co ale bylo horší, že do její ruky byla zabodnutá jehla, kterou tam Michal Stránský navzdory Štěpánině přítomnosti pumpoval inzulin.
Když vstoupila, jen si ji přeměřil chladným pohledem a vůbec si ji nevšímal.
*Ten člověk nemá ani svědomí a ani soudnost.* projela myšlenka Štěpáninou hlavou asi tak vteřinu před tím, než se jí před očima udělalo rudo. Vztek tak brutální, že se jím třásla. Rozhlédla se po místnosti, což jí zabralo jen několik vteřin. V ložnici jejích rodičů nebylo příliš věcí k vidění. Potřebovala něco pořádně těžkého, čím by ho udeřila. Zrak jí padnul na láhev od bourbonu, která stála na nočním stolku.
„Tímhle mi neublížíš.“ Řekl posměšně Michal a odhodil injekční stříkačku pod postel. „Ty už mi nemáš jak ublížit. Teď je řada na mně.“
Vstal od postele a blížil se k ní.
Připadala si tak směšně. V ruce láhev bourbonu a proti ní jde chlápek, který ji je schopen zabít i jen jedinou ranou pěstí. Přitom její matka vypadala, že je na tom opravdu zle. Bledla. Štěpána by dala cokoli za to zjistit, co jí to píchnul. To, že je ta stříkačka pod postelí, ale nevěděla. Zrovna se otáčela, když to tam házel. Takže teď byla úplně bezmocná.
Vzdálenost mezi ní a Michalem se zmenšila na minimum. Už málem cítila jeho dech a pořád váhala. Vztek jí lomcoval, ale uvědomovala si, že nesmí udělat žádnou chybu. Né teď. Mohlo by to stát život ji i její matku. To v žádném případě nehodlala dopustit.
Vší silou praštila lahví do stolu až se jí urazilo dno. Měla tedy v ruce ostrý střep a máchla jím Michalovi do obličeje. Uštědřila mu šrám přes celý obličej. Chytl se za tvář a o něco ustoupil.
„Děvko.“ Plivnul po ní a pohledem by ji nejradši zabil.
Že nebezpečná rozhodně není si uvědomovali oba. Že Michal je nebezpečný až příliš, si Štěpána uvědomovala až bolestně. Co si ale neuvědomoval ani jeden bylo, že Marie už chvíli stojí ve dveřích a naprosto nevěřícně hledí na scénu před sebou. Zcela konsternovaně a bez hnutí. Byla v šoku. A jak tam tak stála bez hnutí, ani jeden si ji nevšiml.
Co má teď dělat? Jak pomoct Štěpáně a paní? Když odejde, tak on Štěpáně ublíží. Ale když zůstane, tak jí nemá jak pomoct. Horečně přemýšlela. Až ji napadla spásná myšlenka. Vytratila se z místnosti tak tiše jak přišla a tak rychle jak jen byla schopna vběhla do Štěpánina pokoje. V její kabelce totiž bylo něco, o čem věděla, že pomůže. Totiž malá věcička, která vydává elektrický náboj a paralizuje protivníka. Uvolnila pojistku a zkusila to nejdříve do vzduchu. Otřásla se, když spatřila elektrický výboj.
„Pěkně nepříjemný. A doufejme taky účinný.“ Zašeptala sama pro sebe a odhodlaně vyrazila do ložnice. Ne, teď není čas se bát.
Když přišla, tak Michal zrovna tlačil Štěpánu ke stěně a i přes to, že se všemi silami snažila bránit, tak ji držel v šachu a stihl jí dokonce ještě strhnout halenku a pusu jí zacpat druhou rukou. Neměla proti němu nejmenší šanci.
Kousek poodstoupil, aby si prohlédl její ponížení. Zvráceně se na ni usmál. Ale to bylo to poslední, co udělal. Dostal ránu proudem a zhroutil se k zemi. Marie do něj pro jistotu ještě jednu vypálila.
„Dost to stačí. Ať ho nezabiješ.“ Zarazila ji prudce Štěpána.
„To nemyslíš vážně. Po tom, co ti udělal, mu zachraňuješ život?“ Marie na ní zůstala nevěřícně zírat.
„Smrt by pro něho nebyla trestem, ale vysvobozením. Tenhle luxus já mu dopřát nehodlám. Dostanu ho za tohle do vězení až tam zčerná. A to mi věř, že si ten soud pro tentokrát náležitě užiju. Teď potřebuju, abys ho svázala. Musim se postarat o mámu.“
Přesunula se okamžitě k posteli. Její matka už prakticky nevnímala. Hledala vedle postele a nakonec se podívala i pod postel. Ve tmě, která pod ní vládla, tam sotva něco spatřila. Ale když se její oči konečně přivykly na šero, spatřila zhruba metr od sebe malý válečkovitý předmět. Vturánu po něm mákla. Byla to injekce, ale na ní nic nebylo napsáno. Orosila se. Pane bože, vždyť zemře. To co jí píchnul mohlo být cokoli. Na laboratorní rozbor ani nebyl čas.
Zbývala jí jediná poslední možnost.
Jak se tak Marie prala s Michalovým bezvládným tělem, tak najednou něco prapodivně křuplo.
Štěpána zareagovala rychlostí blesku.
„Ihned ho otoč.“ Rozkázala tónem, který nesnesl odporu.
Na náprsní kapse se udělal obrovský mokrý flek. To totiž flakonek s inzulinem praskl. Štěpána tam opatrně sáhla a vytáhla několik skleněných úlomků. Na jednom z nich bylo přesně to, co hledala. Totiž nápis udávající obsah lahvičky.
Paradoxně se jí ulevilo. Pustila Michalovo tělo a nechala Marii, aby ho svázala. Motouz, který použila, se mu zarýval do kůže a už teď mu lehce fialověly. Ale bylo jim to v zásadně docela jedno.
Běžela do svého pokoje ke své skříni. Věděla, že inzulin, který Michal použil pro její matku, je příliš silný i na to, aby fungovaly klasické prostředky hypoglykemie, jako jsou džusy a nebo rozpuštěný cukr. Teď mohlo pomoct už jen jediné. Totiž čistá glukoza nitrožilně. A to presto.
No a přesně jeden takový sáček glukózy měla ještě od dob studií v soukromém lékařském kufříku. Od školy ho neotevřela. Byl pěkně zaprášený. Taky glukoza už nejspíš bude dávno po expiraci. Ale raději to než vůbec nic.
Hledala jako šílená. Skříň byla zastavěná do půlky krabicema. Navíc si nebyla jistá, jestli za ty dva roky, co byla pryč, její matku nechytil uklízecí záchvat a nevyhodila jí to. To by byl průšvih, protože by už možná nebylo pomoci.
Adrenalin jí rozpulsoval krev do celého těla a ta jí teď tepala do spánků. Najít to prostě musí. Je to otázka života a smrti.
Bylo to až na dně. Už to vzdávala a začala se smiřovat s tím, že bude sirotek. Po tvářích jí začaly stékat jemné krůpějky slz, které s paličatostí sobě vlastní, utírala rukávem.
Glukoza byla naštěstí hned navrchu tašky. Popadla ji a běžela do ložnice. Přehlédla celou situaci jedním rychlým pohledem.
Marie už měla Michala svázaného a ten ještě nenabyl vědomí. Její matka ležela na lůžku a u ní bylo nad všechny pochybnosti zřejmé, že ta už vědomí zcela pozbyla. Ležela úplně bezvládně.
Štěpána k ní přiběhla a vrazila jí jehlu s glukózou do ruky. Vůbec nebrala v úvahu, že obvykle na tohle bývá katétr a nejde to rovnou do žíly, protože ta jehla byla opravdu obrovská a nepříjemná. To v tuhle chvíli ale nehrálo naprosto žádnou roli.
„Co se to tu děje?“ Jolana stála ve dveřích a nemohla pořádně nic pochopit.
„Záchranku.“ Vyhrkla Štěpána. Koutkem oka zaznamenala, že se začal Michal probouzet. „A taky policajty. Hned..“
„A co mám říct, že se stalo?“
„Těžká hypoglykemie. Ať vezmou kopec glukozy.“