Still loving you ( stále tě miluji)

Nemrtvý
I. Sunset- západ
Byl letní podvečer, přes den pražilo slunce a teď, jakoby se všechen shon zastavil, ptáčci jen tak tak popěvovali, poslední paprsky dopadaly na zem a spolu s podvečerním chladným vánkem omýval objímající se těla dvou postav, ležely vedle sebe na korbě náklaďáku, tulily se k sobě, z kopce pozorovaly usínající město, měli k sobě tak blízko jako jen dva lidé mohou být, on byl s ní, ona s ním. Ne proto, že na sebe zbyly, byly spolu, protože se bezmezně milovali, byly mladí, nedůvěřovali nikomu jen sobě navzájem. Měli k sobě vztah jako málo kdo jiný, jeden by pro druhého udělal první, i to poslední co by mu na očích viděl. Leželi tam tak spolu, kouzelný večer je sbližoval stále víc, jestli to bylo možné, potichu puštěné gunˇs and roseˇs, a každý v ruce frisco. Leželi tam jako by měl přijít konec světa, jako by jim na ničem nezáleželo, jen na tom druhém a doufali, že to nikdy neskončí. Leželi tam tak dlouho, dokud poslední paprsek neodplul pryč, dokud nezačala být zima. Čas od času na se do sebe zahleděli a mlčky se jen usmáli a on ji políbil, večer bylo chladno a Lucie už promrzala, nic neříkala, ale on to poznal, řekl že všechno jednou končí a že musí oba domů, do tepla. Sjeli autem z kopce a hned první uličku zastavily tam, kde býval Yoss.
Yossarian byl mladý kluk, nebyl plný ideálů jako jeho spolužáci, nechtěl být právníkem, doktorem, automechanikem… chtěl pracovat tak aby přežil, aby se mohl co nejvíce věnovat Lucii a časem si s ní založit rodinu, pět děti, prostě ideální rodinka v americkém stylu. Ještě než vběhli do domu dohnal yoss lucku a chytil ji za ruku, pevně ale něžně. Zatáhl ji za ni a přitiskl k sobě, řekl jí, jak ji miluje a stvrdil to polibkem. Vyběhli nahoru do pokoje že půjdou spát, Lucie odběhla, že se musí umýt, yoss si lehl a pustil si televizi, měl hlad ale chtěl jít spát jak byl utahaný a čekal až se vrátí, nepřišlo mu že už je to víc jak pul hodina co je pryč, v jeho šedé televizi pouštěli zrovna Bleach. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Lucie, když ji uviděl, málem se neudržel, měla na sobě jen černý korzet a kalhotky. Potom zbystřil a uviděl, že má Lucie něco ve svých rukách. Byla to večeře, nic neříkal, jen se usmál a pomyslel si jaké má štěstí, jak ji miluje a řekl si, že žádnou jinou už nikdy chtít nebude. Lucie uvařila čínu, moc pracné to nebylo ale yossovi to chutnalo. Až dojedli tak se chvíli mazlily a Lucie usnula v objetí yosse. Yoss ještě dobrou hodinu nespal a přemýšlel nad událostmi, plánoval… jaký si postaví dům, jak pojmenuje děti… prostě blbosti. Poté se přitiskl k Lucii pohladil ji vlasy a nasál jejich vůni, ještě chvíli ji hladil a pak usnul také.
Yoss byl 189cm vysoký, špinavé blond vlasy, zeleno-modré oči. Nebyl nijak zvlášť hezký, on to věděl a taky věděl, že má Lucii, bylo mu to jedno, stál jen o ni a dělal pro ni všechno možné. Yossarianovi se v životě dařilo, měl dobré rodiče, kteří ho vychovali, studoval na střední a čekal, až ho vezmou na vysokou, čekal, protože mu to bylo jedno. Chtěl dostudovat střední a pak se věnovat lásce. Rodiče mu k osmnáctinám koupily auto, měl krásnou holku, co víc mohl jako kluk chtít.

II. Rising sun- vycházející slunce
Ráno se yoss probudil, spal velmi tvrdě a Lucie už byla vzhůru, seděla u stolu v teplácích, ponožkách a černé mikině a pracovala na počítači. Yoss potichu vstal a upravil ji vlasy za krk, potom ji políbil na krk a beze slov odešel do kuchyně. Když se vrátil tak Lucie už ležela v posteli a smrkala, včerejší idylická vyjížďka asi nebyla tak kouzelná, Lucie prochladla a měla kašel a rýmu. Říkala, že to nic není, ale yoss byl jiného názoru, pokud šlo o ni tak měl strach, že se jí něco stane, že to bude chřipka a že to bez léků nevyléčí. Uvařil ji její oblíbený ovocný čaj a oblékal se, že skočí pro něco do lékárny, Lucie mu stále dokola vysvětlovala, že to nic není, on se mezitím oblékl a odešel z domu. Nasedl do auta, protočil klíčkem v zapalování a…a nic, auto nenastartovalo. Rozhodl se, že než se zabývat autem, zajde tam pěšky. Lékárna byla kousek a svítilo krásně slunce. Vysedl z auta a šel škvárovanou cestou směrem k hlavní silnici, došel k ní a přemýšlel, jestli má Lucie jen obyčejné nachlazení nebo je to chřipka, bez rozhlédnutí stoupl do silnice a než se rozkoukal, blížil se k němu pištící, červený náklaďák, řidič určitě nejel předpisových 50, a náklaďák už by asi stk podruhé neprošel, ale pokuta by v tenhle moment nic nezachránila. Náklaďák yosse srazil, ten padl na zem, jak když myslivec střelí kořist, jak pytel brambor… Ležel na zemi a řidič zatím seděl v autě a čekal, jestli se kluk neposbírá, po půl minutě vysedl, blížil se k tělu a zjistil, že je zle, podebral kluka, hlava sebou jen tak zacloumala jako by měl zlomený vaz, z ucha mu tekla krev. Zavolal záchranku, ta dojela a lékař konstatoval jen že je mrtvý, že tenhle případ pro něho končí, za čtvrt hodiny dorazila černá sanitka. Vzali kluka a odvezli do místní márnice.
Lucie stále ležela zachumlaná v yossových modrých peřinách, ovocný čaj už dávno vypila a začala si dělat starost co je s jejím klukem. Shrnula peřinu a vstala, oblékla si modré jeany a černé triko, vyšla před dům a rozhlídla se, podivila se že yossovo auto stojí před domem, řekla si, že asi pro něj přišli známí… potom si pomyslela, že ne, že by jí dal vědět. Nezbylo jí než ho jít hledat, vydala se cestou k lékárně, šla škvárovou cestou, až přešla na cestu z kočičích hlav, po chvíli se oběvila naproti lékárny. Přešla hlavní cestu, a nahlédla do lékárny, v ní jen obtloustlá sestřička rovnala právě přijaté zboží. Začala mít trochu strach o yosse, obrátila se a šla podél hlavní cesty k domu, celou cestu hleděla zamyšleně do země, a přemýšlela, zmítaly ní ty nejhorší scénáře ale i takové že vyrazil s partou na pivo. Až došla na přechod, rozhlédla se, nikde nikdo jen opodál červená tatra a u ní policejní auto se zaplám majákem. Vykročila a opět zahleděně do země přecházela přechod, najednou, jako by ji něco zastavilo, na bílé zebře červené kapky, kapky krve. Vyrazila k policejnímu vozu, bylo to obyčejné policejní auto, u něj dva policajti a obtloustlý řidič náklaďáku, sepisovaly nějaký protokol… Lucie pomalu přišla, pozdravila a potichu se zeptala, co se stalo. Policisté řekli, že do vyřešení případu nesmí mluvit o okolnostech, nakonec z nich dostala, že kluk vběhl pod kola náklaďáku, asi sebevrah, že řidič nemohl srážce zabránit. Lucii to naprosto položilo, s brekem utíkala za rodiči yosse a řekla jim to. Táta to přijal statečně, musel. Musel se postarat o Lucii i o yossovu maminku zároveň.

III. Funeral- pohřeb
14.7 měl yoss pohřeb, rodiče yosse byly u Lucie doma a o něčem mluvili s Luciemi rodiči. Lucie byla v pokoji a čekala až pro ni přijdou rodiče a pojedou na hřbitov. O půl jedné se zeptaly rodiče jestli už můžou, nebyla to tázací otázka, jen tak oznamovali Lucii, že je čas. Během 5 min sešla Lucie dolů, rodiče jí podali deštník, že venku prší, aby nezmokla. Když dojeli na hřbitov, pár lidí už tam bylo, vyjádřili Lucii i rodině soustrast a pak si povídali, jaký byl yoss správný, výborný, kdo by čekal taký pomlouvání, na jeho vlastním pohřbu. Ve dvě to všechno začalo, nedošlo moc lidí, asi patnáct. Ne že by yoss měl málo přátel, ale byly tam jen jeho nejbližší. Lucie celý obřad potichu probrečela, po skončení byla potichu, řekla rodičům, že půjde pěšky přes les. Až došla domů tak se zamkla a brečela, celou noc.
Měsíc uběhl jako voda, Lucie byla stále tichá. Rodiče yosse už žily zase normální život, vlastně ne tak normální, bez yosse byl prázdný, měli jedináčka a byl pro ně vším, dalo by se říct, že on byl ztělesněním jejich snů.

IV. Ressurected- vzkříšení
O měsíc později. Místní hřbitov. 20:48.
Yoss, ležel v rakvi. Najednou, otevřel oči a začal se dostávat ven. Jedním mocným úderem bez rozpřáhnuti rozbil víko rakve, dalšími pohyby vyrval desky rakve a začala se na něj sypat hlína. Začal hrabat jako oživot, půda byla teplá a lehká, kyprá-ještě nestačila sesednout po pohřbu. Ucítil, jak ho jeho roka studí a omývá ji vánek, byla už venku. Zanedlouho vystrčil druhou ruku, a pak se vytáhl ven celý. Stmívalo se a yoss chtěl utéct, rozběhl se a vyskočil na boční bránu ze hřbitova. Dopadl na ni a sedl si, čekal, nasával vzduch plnými doušky, byl to ten samý, po horkém letním dni kdy se stmívalo a vzduch chladnul, voněl stejně jako tenkrát když ležel na kopci s Lucií. Yoss ho ale moc necítil, vlastně ho necítil vůbec. Jen smrad a divná pachuť. Najednou se zamyslel, proč sedí na bráně, co se stalo viděl jak poslední paprsky padají a odráží se od střech domů, ustrnul a vzpomněl si, vzpomněl si na Lucii a že musí za ní. Chtěl skočit, ale nic se nestalo, pohnout rukou, furt nic, zjistil, že nad tělem nemá žádnou moc, může jen přemýšlet. Pomyslel si co to je, co to má znamenat. Přemýšlel, jestli je to stále jeho tělo, Proč nemám nad tělem kontrolu? Co se bude dít? Sem to já nebo on? Kdo je on? Sem to já! Yossarian!
Najednou jsem něco ucítil, byl to pach zvěře, přicházel z nedalekého hájku, měl sem hlad, skočil z brány a utíkal polem. Pole bylo plné kukuřice a já ním utíkal do blízkého hájku za kořistí. Svítil jasně měsíc a pofukoval vánek. Neumím si vysvětlit, jak sem ho mohl cítit na takovou dálku a poznat odkud vane, jen sem utíkal. Utíkal sem tak rychle, že listy kukuřice mě řezaly do tváře, pohladil sem si ji ale nic, jen rány, žádná krev. Zmocnil se mě divný chtíč, nepřemýšlel sem co je správné, co zlé, měl sem hlad a chtěl jsem jíst. Na okraji lesa sem se zastavil a skočil na strom, uviděl ji. Bylo to ještě mladě srnky, nevinné ale tak chutné, neváhal sem ani vteřinu, skočil na ni, stihla se jen přikrčit a já už ležel na ní, jedním mocným kousnutím sem ji přeťal žílu na krku a zlomil vaz. Byla chutná, maso čerstvé, mladé, teplé a plné krve, tak takhle to mám rád, pro tohle žiju. Takhle sem žil měsíc, zvířecky vraždil, žral pil krev. Občas jsem získal nad tělem kontrolu a šel za Lucií, pozoroval ji ze stromu naproti domu a díval se, trápila se, po škole chodila domů a častokrát celý večer se dívala z okna a brečela. Rychle jsem musel zmizet, nemýval jsem nad sebou kontrolu, hlad přicházel častěji a lov byl krvelačnější.
V lese byl večer klid, moc lidí sem nechodilo jen občas sem někdo zabloudil. Člověka jsem ještě nezabil, ale co když se neudržím a zabiju? Co když zabiju člověka? Pak už budu naprosté zvíře.

V. Wait 4 me- počkej na mě
Seděl jsem a větřil, znovu se mě to zmocnilo, hlad, nepříčetnost, krvelačnost, chuť zabít. Ucítil sem tak známý pach, zvěř, nedaleko, asi starý kanec. Zabiju ho hned, zpěchám utíkám ale najednou, silnější pach, lepší, sladčí, mladé maso. Měním směr a du po pachu, skáču z větve na větev a cítím, jak se přibližuji, doskočím na strom a zpatřim kořist, je to mladá dívka, ale nijak mě to nevadí, mám hlad, ať je to kdo chce, zabiju ho a ukojím svůj hlad. Byla menší postavy, pěkná postava, bruneta a vlasy v culíku, černé triko a černé rifle. Přemýšlím jak ji nejlíp zabít. Mám to, skočím na ni zezadu, jako tenkrát to mladé srnče. Potichu slezu na zem, přikrčím se a rozběhnu se, utíkám už-už skáču, nejednou se podemnou zlomí větvička a křupne to, holka se otočí a začne řvát, mně to nevadí, v ničem mi to nebrání, dalo by se říct, že mě to ještě víc povzbuzuje a líbí se mi to. Rvu se s ní, nebo spíš jen hraji, holka nemá šanci mě přeprat, najednou se jí rozváže culík. Neposedně jí praskne guma ve vlasech a vlasy se rozletí, kudrnaté, černé, hedvábně jemné a najednou to cítím, je to její vůně Lucie. Okamžitě toho nechávám, plně si uvědomuju kdo to je, co sem s ní zažil a získávám kontrolu nad tělem, vstávám a Lucie se po zemi odplazí trochu dál. Přemýšlím, jestli si všimla kdo sem já, jestli ano… jestli ne… pokud ne, bude to tak lepší, nechci, aby mě viděla takhle, tohle monstrum co se ze mě stalo. Otočím se a kráčím pryč, pět kroků, pomalu mizím ve tmě, najednou mě něco zastaví, stopne, jakoby střep do srdce mi někdo vrazil, vlastně ne do srdce a ne střep, byl to zvuk, Lucie něco zašeptala. Yossi, si to ty? - Ne, nejsem a odešel sem v šeru noci pryč. Čekal sem za smrkem dokud Lucie neodešla, trvalo ji to dlouho, neměla sebou nic, co by mohla ztratit a posbírat si to, jen chvíli seděla a pomalu se zvedla a odešla po blátivé cestě pryč, ochladilo se a začalo pomalu pršet.

VI. Sighting- pozorování
Čas běžel pomalu… od té doby co jsem málem zabil Lucii, noci byly chladnější a zvířat ubývalo. Přemýšlel sem jak budu žít dál, běhat po lese v záchvatu krvelačnosti a vraždit bezmocnou zvěř mi nepřipadalo jako budoucnost kterou sem si vysnil.
Jednou večer, když sem dožíral lončáka sem, když sem zase nachvíli potlačil hlad, krvežíznivost sem si vzpomněl na Lucii, přemýšlel jsem, jaké to mohlo být a co jsem udělal špatně, přemýšlel jsem tak dlouho až mě nenapadlo nic lepšího než se na ni podívat. Utíkal sem temným lesem jako by mi patřil, na kraji lesa sem se zastavil, nadechl a běžel dál polem, až sem se zastavil u zahrádky jejího domu. Byl furt stejný, jak si ho pamatuju před pohřbem, bíla fasáda a ve střeše okno kde bývala Lucie, a přece tak jiný a pro mě nedosažitelný. Lucie byla vzhůru, někam se zrovna chystala, stějně svůdná jako když byla jen mou. Byl sem rád že se netrápí, že zapomněla a žije dál, nadruhou stranu sem byl trochu smutný a nešťastný, že už nikdy nepohladím její voňavé, vlnité vlasy, už nikdy se nebudeme tulit a už nikdy mě nedonese večeři.
Asi po půl hodině chystání vyšla, šla na hodovou zábavu, já byl čerstvě nakrmený tak mě napadlo že bych ji mohl pohlídat. Pronásledoval sem ji až k místnímu kulturnímu zařízení, chvíli za keři, sem tam po stromech a někdy bezstarostně jako kdysi sem šel kousek za ní po chodníku. Na křižovatce na ni čekalo nějaké auto, asi modré a v něm nějaký kluk. Vezl ji asi půl kilometru, dohnat je pro mě nebyl žádný problém, mimo obec sem trochu nestíhal ale diki čichu sem je vystopoval. Z auta šli rovnou dovnitř a já čekal venku, kdyby ji náhodou kluk nechal, vracet ji přes půl kilometru samotnou nenechám, ještě mimo vesnici kde nejsou světla. Asi o půlnoci, ji vyvedl ven, nasedli. Já jsem větřil a cítil, že se něco stane, měsíc byl v úplňku a vál svěží večerní vítr. Jeli za ves na kopec, trošku mě to rozzezlilo, říkal sem si ale, že třeba je lepší než já a nechal to být, jen je sledoval. Na kopci kluk vypnul motor, zhasl světla, asi půl hodiny se nic nedělo, povídali si, pak si kluk začal dovolovat a dorážel na ni. Poznal jsem Lucii, že se jí to nelibí, že nechce, ani sem nepřemýšlel a už sem stál u auta, vší silou co ve mně dřímala sem pěstí rozbil sklo a rukou hmatal po klice, zdálo se mě že ji mám a zabral jsem, vytrhl jsem čalounění dveří a náhodou odemkl, chudák kluk nevěděl co se děje, řval jak malé dítě, Lucie to jen mlčky pozorovala. Během třiceti vteřin jsem přešel z úmyslu ochránit Lucii v amok, chtěl sem ho zabít, né si s ním hrát, jen ho vytáhnou a zabít, ne se nakrmit, vytáhnout ho a zlomit mu vaz a jen proto, že můžu. Už sem ho táhl ven a mlátil, bylo to surové a Lucii se to přestávalo líbit, chtěl jsem to rychle ukončit, už sem ho chytal za hlavu že mu ji zalomím jak slepici která de pod nůž, když v tom, v tom cítím, jak mě někdo chytá za krk, ne že by mě chtěl zabít, ale láskou zastavit, byla to Lucie. Potichu říkala, ať toho nechám, prosila, myslím, že i brečela, že když ho zabiju, člověka, nebude cesty zpět. Kluka sem pustil, utekl jak dítě do auta a ujel. Lucii sem doprovodil přes les až do domu, povídali sme si jako dřív, co sme dělali celou dobu… u domu mi říkala, že jí mám nechat vzorek masa, že ve škole zkusí zjistit co mi je. Nebyl sem zombie, vlkodlak ani nic podobného ale vyrvat si kus masa pro mě nebyl problém, hojilo se to rychle a ani to moc nebolelo, jen sem zavtipkoval jestli chce kytu, srdce nebo ruku, asi ten vtip nepochopila… řekla, že zítra to zkusí a že mám na ni počkat u domu.
VII. Hold me, thrill me, kiss me, kill me! - drž mě, vzruš mě, polib mě, zabij mě!
Bylo to riskantní čekat ve vesnici ale co už, odpoledne sem si dal dvojitou dávku, zabil jsem mladou srnku a staršího jelena který byl nemocný. Čekal sem v keři před jejím domem, už od čtyř hodin, byl sem neustále ve střehu, ve strachu že mě někdo objeví, chytne a odveze pryč. Najednou byla noc, asi osm hodin, zavětřil jsem a ucítil ženu, zachví-li slyšel i podpatky, chtěl jsem zmizet, co nejrychleji, už sem se otáčel, když v tom… i přes dvojitou dávku to bylo tu, zornice se mi zúžily, zrak zrudl a srdce rozbušilo v přípravě na nadcházející souboj. Počkal sem až žena dojde k místu kde se ukrývám, viděl sem jen nohy a skočil, zlomil vaz a začal žrát, krev z ní přímo stříkala, protože srdce ještě stále bilo, po chvíli už krev jen tekla. Já žral a procital, po chvíli jsem si to uvědomil, zabil jsem člověka, otočil sem ji na záda v tu ránu sem mě zastavilo srdce, byla to Lucčina maminka, ta co mi dřív vařila, ta samá kterou sem vozil do obchodu. Ani sem se nenadál a slyším kroky, byla to Lucie, když viděla, co sem udělal, sesypala jsem, spadla na zem, pomalu ani nedýchala. Odtáhl jsem mrtvé tělo do keře a Lucii vzal do náručí a odnesl do lesa, po chvíli se probrala, já nevěděl, jak jí mám utěšit, co jí říct, ona mlčela a plakala. Trhalo mi to srdce, po chvíli jsem promluvil, zeptal sem se, co zjistila, ona zvedla oči a říkala, že nic, maso se vůbec nejeví jako živé, malý obsah kyslíku ale ani rozkladné procesy nezačaly, a dala se znovu do pláče. Zase jsem chvíli přemýšlel a pak sebral odvahu, řekl sem jí, že takhle to dál nejde, už vraždím lidi a hlad přichází v krátkých intervalech. Říkal sem jí že musím zemřít, ale sám se zabít nedokážu, musí to udělat ona, vražením kůlu do srdce nic nevyřeší, musí mi useknout hlavu, aby oddělila mozek od svalů schopných vraždit. Říkala, že to nedokáže, ale po chvíli jsem se jí zeptal: Koho víc musím zabít, aby si mě nenáviděla, koho víc než je tvoje máma? Pochopila, že to bude muset udělat, řekl sem jí, ať počká, za chvíli sem přinesl sekeru z nedalekého háje. Se slzami v očích se napřáhla a setla mě, usekla hlavu, divil sem se, jak to bylo profesionální, skoro jako kat, jednou ranou a hlava se kutálela. Asi čtvrt minuty jsem ještě vnímal, dívat se na svoje tělo asi ze tří metrů z pohledu kutálející hlavy byl vskutku nezvyklý.
Lucie odešla, myslel sem že to bere dobře. Až došla domů, normálně pozdravila otce, nechtěla o tom mluvit, o mámě, o mě, šla rovnou spát. Myslím, že ani neusnula, celou noc jen plakala a přemýšlela. Ráno vstala, nešla do školy, ačkoliv byla středa, nasnídala se a šla pro něco do garáže. Venku bylo parno, bylo horko ale přece mlha, hnusné počasí, dusno. Šla vesnicí jako mrtvá duše, nikde nikdo, naprostý klid. Došla až k rybníku, sundala baťoh a vytáhla lano, o kus dal, vzala betonovou kostku a lano přivázala k ní, druhý konec ke krku. Vešla do rybníku, nohy se jí bořily, nesla kámen v náručí, až došla tam kde už jí trčela jen hlava tak se nadechla a po dně šla co nejdál, až tam kam mohla. Najednou se začala dusit, chtěla se nadechnout, ale nešlo, to, chtěla vyplavat, nadechnout se ale kámen ji táhnul dolu, provaz klouzal a nešel rozvázat. Po chvíli boje se utopila.

VIII. Wake up- vstávej
Najednou se Lucie probudila, u nich doma, říkala si, byl to zlý sen? Sešla po schodech, v předsíni seděl táta v obleku, tohle už ani on neunesl, zemřeli mu dvě jediné ženy které on miloval, během 24 hodin. Utíkala za ním, řvala, ale táta neslyšel a vzdaloval se. Najednou ji něco chytlo za ruku, stejně krvelačně jako tenkrát v lese, stejně láskyplně jako tenkrát před domem, plna očekávání se otočila a tam byl… já, jen sem řekl: ahoj. Lucie odpověděla: ahoj. Pak jsem ji políbil a říkal jí jak sem rád, že teď už budeme navždy spolu, že najdeme její mámu a bude všechno dobré, ne jako dřív, ale dobré. Lucie stále nechápala, ptala se jestli je mrtvá, nebo je to sen? A já říkal sen, vzbuď se, probuď se.
Lucie se probrala, ležela, chvíli nemohla zaostřit, ale pak začala poznávat blonďatou hlavu, a že jsem to já, v posteli u mě v pokoji nad ní skloněný. Najednou říká:
Lucie: měla jsem hrozný sen.
Já: Všechno mi povíš potom, chceš něco na jídlo?
Lucie: ne, musím ti to říct hned, srazilo tě auto, byl si mrtvý a pohřbili tě, pak si
Já: vstal z mrtvých?
Lucie: ano, tobě se zdálo to samé? Hepčík
Já: ano, snad nejsi nemocná, ještě abys měla chřipku, hned ti skočím pro něco do lékárny.