Láska nadosah

„Ne, Kači, nechoď! Nejezdi s nimi, vždyť přeci nemusíš, nemůžou tě nutit!“ „Zůstaň tu se mnou, já tě miluji! Nemůžou mi tě takhle vzít!“ „Odcházíš?? Hm, odcházíš? Takže tohle je teda konec? Tohle je ta nekonečná láska?“ „Lhářko!! Jen jsi mi lhala! Tak si teda s nimi běž, běž si a už se nevracej!“
Takhle nějak skončila před pěti lety moje první láska. Jmenovala se Míša a já do ní byla bláznivě zamilovaná.
Avšak otec dostal pracovní nabídku, která se neodmítá a s celou rodinou jsme se stěhovali do Manchestu. Všichni z té novinky byly odvázaní, všichni kromě mě. Já jsem se před celou rodinou snažila zatajit mé zklamání a zlomené srdce, nemohla jsem jim říct, že se nikam nestěhuji, protože beznadějně miluji svou spolužačku, stejně by se mi vysmáli a jela bych tak jako tak. Neměla jsem jedinou naději a věděla, že mé dny s Míšou se naplnily. Poznala jsem ji na gymplu v prváku a od prví chvíle, co jsme se uviděly, jsme si byly neobyčejně sympatické. Byla jsem samozřejmě vyděšená svými city, které ve mně probouzela dívka, nicméně, nedalo se s tím nic dělat. Můj rozum vyhlásil stávku pokaždé, když jsem ji uviděla a já se tomu krásnému stavu duše ráda oddala. Náš krásný vztah, o kterém nikdo nevěděl, trval jeden školní rok. Deset nejkrásnějších měsíců mého života bylo spočítáno a já jsem musela dát své vyvolené sbohem. Bylo to dramatické, plné emocí a slz. Myslela jsem si, že tím pro mě život definitivně končí a byla jsem odhodlána se hned v 18 letech z Anglie odstěhovat a jet zpět za svou milovanou.
Přesně tohle se honí hlavou holce, která je ve svých čerstvých šestnácti letech nedobrovolně odtrhnuta od své lásky a je přesvědčena, že bez ní nemůže žít.
Cesta do Anglie pro mě byla utrpením. Musela jsem se přetvařovat před rodiči, mé srdce přitom krvácelo každým kilometrem víc a víc. Prvních šest měsíců bylo víc než hrozných. Nebylo snad minuty, kdy bych na Míšu nemyslela. Viděla jsem ji úplně všude.
Psaly jsme si denně e-maily, které to ovšem všechno jen zhoršovaly. Vyrobila jsem si pomyslný metr, na kterém jsem odpočítávala dny, kdy mi bude 18 let a budu se moct sama vrátit do Česka a být se svou láskou. Jak ale dny ubíhaly stále pomaleji a pomaleji, vše mě to začínalo vtahovat do opravdové deprese. Rodiče můj stav připisovali změně prostředí a já jsem své pocity samozřejmě dusila v sobě. Jediný, kdo o mě věděl celou pravdu, byl můj Míša, plyšový zajíček, kterého jsem dostala od Míši.
Jednoho dne ale zůstala má e-mailová schránka prázdná. Míša neodpověděla na e-mail. Kontrolovala jsem schránku každých 15minut, ale byla stále prázdná. A ani druhý den se to nezměnilo, ani třetí, ani čtvrtý. Začala jsem ji bombardovat e-maily, ale odpovědi nikde. Vyběhla jsem z domu do zapršené ulice anglického Manchestru a vytočila její číslo. Najednou jsem uslyšela její hlas: „Kači?“ Bylo zvláštní ji slyšet po tak dlouhé době. Celá jsem se roztřásla. V prvé řadě jsem byla šťastná, protože jsem aspoň věděla, že je v pořádku. Mé štěstí ale bylo záhy pryč, když mi má milovaná oznámila, že už mi psát nebude. Prý ji to jen ubíjí, a že už takhle žít nemůže. „Miluji tě a dala bych cokoliv za to, abychom mohly být spolu, ale takhle to dál nejde. Musím žít. Ty musíš žít. Musíme to skončit.“ Můj argument, že už je to „jen“ 613 dnů než mi bude 18 let, byl zbytečný. Přes slzy už jsem ji ani nebyla schopná nic říci. Ona mi popřála štěstí a zavěsila.
Ten den byl strašný, běžela jsem ulicí a jenom brečela. Mé srdce bylo definitivně zlomené. Po příchodu domů jsem roztrhala svůj metr odpočítávající dny do mé plnoletosti a zahodila plyšáka i fotky na dno skříně do krabice.
Když se na to dívám teď s odstupem času, odbivuji Míšu za to, co tenkrát udělala a také jsem ji za to vděčná, protože ač to v tu chvíli hrozně bolelo, i já jsem se začínala po pár týdnech cítit lépe. Musela jsem si místo ustavičného psaní a čtení mailů najít jinou zábavu. Začala jsem více vnímat své okolí a našla si ve škole pár přátel, kteří mi do té doby tolik scházeli.
O pár měsíců později jsem oslavila své 17 narozeniny. Rodiče byli šťastní, že jejich dcera už nechodila jako tělo bez duše. Pozvala jsem si dvě kamarádky Sarah a Jane a jednoho kamaráda, Davida, a společně jsme oslavovali. Po oslavě, když už holky odešly, mi David lásku. Já jsem ho měla ráda a nechtěla mu lhát, proto jsem k němu byla upřímná a řekla mu o svých sexuálních preferencích. Jeho reakce byla velice neurčitá a se zvláštním výrazem odešel.
V pondělí ve škole jsem na sobě už od rána cítila zvídavé pohledy spolužáků. O přestávce za mnou přišly Sarah s Jane a sondovaly, jestli je pravda to, co o mě David říka. Přiznala jsem se. Holky braly mou sexuální orientaci dobře. Byla jsem jim vděčná, za jejich reakci, protože mi řekly, že mě mají rady a že to na našem přátelství nic nemění. Cítila jsem se velice šťastná, protože jsem konečně mohla být v jejich společnosti sama sebou a konečně jsem našla někoho, komu jsem se mohla vypovídat se svým příběhem první lásky.
Stále jsem na Míšu myslela a srdce mě pořád bolelo a byla to nečekaně velká úleva, když jsem se o toto trápení s holkami podělila. Ptaly se mě na fotku, ale já jsem ještě nebyla připravená na to otevřít onu krabici na dně mé skříně…
Má duše se začala pomalu zotavovat a já si do srdce začala pozvolna pouštět nové lidi – Sarah a Jane. Moc jsem potřebovala mít někoho zase ráda a přátelství bylo přesně to, po čem jsem toužila.
Rok se s rokem sešel a já měla 18 let. Celý den mých narozenin jsem intenzivně myslela na Míšu. Narozeninami to bohužel neskončilo. I další den jsem se probouzela s myšlenkami na ní. A i den další a další. Stále jsem myslela na to, co by udělala, kdybych přijela, a zaklepala u jejich dveří. Říkala jsem si, zdali si vůbec vzpomněla, že dnes je ten den. Že dnes je to již přesně 613 dní od toho osudového dne, kdy se můj sen navždy rozplynul po našem posledním telefonním rozhovoru. Napadalo mě, jestli bychom byly stále spolu v případě, že bychom se do Anglie nikdy nestěhovali…
Mé dny opět zalila šeď smutných myšlenek a mé deprese ze ztracené lásky jakoby se začínaly vracet. Vždy jsem cítila to prázdné místo, které mi po ní zůstalo v srdci, v to období to ale způsobovalo fyzickou bolest, která naplňovala mé dny celý další měsíc. Potom naštěstí přišlo léto a prázdniny a s ním se mé deprese pomalu dávaly na ústup.
Hledala jsem si na léto brigádu, proto jsem byla moc ráda, když mi Jane domluvila práci u své sestřenice Tiny, která pracovala na benzínce a nutně potřebovali na léto posily. Práce na benzínce mě bavila, dny mi příjemně utíkaly a já se do práce začínala podezřele těšit. Nebudu to prodlužovat, stejně je vám už určitě jasné, že důvodem mé nezvykle dobré nálady byla Tina. Tato krásná mladá dívka se zelenýma očima, oříškově hnědými vlasy a roztomilými pihami okolo nosu. Tina byla o 4 roky starší, byla zábavná a chytrá, byla pro mne něčím tajemná a neodolatelná a co na tom bylo nejlepšího, měla pro mě slabost. S Tinou jsme se rychle sblížily a užívaly si krásné léto plné radosti, smíchu, zábavy a erotiky. Po měsíci jsme spolu jely na dovolenou do Španělska a já byla konečně po dlouhé době šťastná. Díra v srdci po Míši tam stále byla, ale Tina natolik zaujímala mou pozornost, že jsem si tu díru ani nestačila uvědomovat, respektive, neuvědomovala jsem si ji tak často.
To léto bylo také významné tím, že jsem se odhodlala k něčemu, čeho jsem se děsila už pár let. Říct o své orientaci rodičům. Hned po návratu ze Španělska jsem se této nepříjemné záležitosti chopila. Každý homosexuál mi dá určitě za pravdu, že přiznat se svým rodičům je jedna z nejtěžších věcí vůbec a tak to bylo i v mém případě. K tomuto kroku mi hodně pomohla Tina. Ona už tohle měla za sebou a věděla, jak těžké a zároveň důležité to pro mě bylo. Dodneška jsem ji vděčná za tu sílu a odhodlání, které ve mně probudila. Rodiče dle očekávání nebyli nadšení, naštěstí ale konstatovali, že jsem už vlastně dospělá, tak ať si chodím, s kým chci, je-li to slušný člověk. A to Tiny bezesporu byla. Studovala dálkově VŠ, přitom pracovala a uměla se chovat. Po pár měsících ji dokonce pozvali k nám domů na večeři a od té doby jsme spolu začaly chodit takzvaně oficiálně. Trávily jsme spolu celé víkendy, učily jsme se spolu a užívaly si naši vzájemnou lásku.
Tina pro mě byla strašně důležitá a moc jsem ji milovala. Ale nepředstavovala jsem si s ní můj život navždy, tak jak to bylo s Míšou. Záměrně jsem se vyhýbala těmto debatám, protože jsem věděla, že ji nechci nic slibovat. Už nikdy nikomu neslíbím, že s ním budu navždy, tak jak jsem to udělala s Míšou. Nemůžu slíbit něco, co nevím, zda jsem schopná splnit. Bylo to zvláštní, ale i po těch letech jsem stále měla oči plné slz, když jsem na Míšu myslela.
Jednoho večera jsem se odhodlala, otevřela skříň a nahmatala krabici, jenž ležela na jejím dně. Udělala jsem si malý rituál, zapálila si svíčky, pustila jsem si CD, při kterém jsme se s Míšou poprvé milovaly, a krabici otevřela. Naskládala jsem si na postel celý její obsah. Byl tam plyšový zajíček, milostná psaníčka, krajkové kalhotky, náramek z korálků, svíčka ve tvaru srdíčka, prstýnek z poutě, voskovkama namalovaná růže, malé fotoalbum a zelený šátek, který si u mě Míša jednou zapomněla a on u mě už zůstal navždy. Přivinula jsem si ten šátek k sobě a přísahala bych, že jsem na něm stále cítila její vůni. Její nepopsatelně krásnou vůni, kterou mě dostávala pokaždé do kolen. Cítila jsem, jak mým tělem procházelo vzrušení, když jsem svírala v rukou její šátek a prohlížela si její dokonalou tvář na fotografiích. Přitom všem mi hrála do uší „naše“hudba a já jsem spolu s melodií prožívala každičký kousek písničky. Vrátila jsem se o čtyři roky zpátky do doby, kdy jsme spolu začínaly. Dokázala jsem si ji představit tak živě, až mě z toho bolelo u srdce. Představovala jsem si její ruce, jak mě nezkušeně hladily pod tričkem, její jemné prsty, které se mi snažily rozepnout podprsenku, její rty, které mě líbaly vždy s takovou vášní, její dech, kterým do mě dostávala energii. Vybavovaly se mi nejdetailnější momenty našich krásných nocí. Nebylo jich mnoho, vzhledem k tomu, že jsme náš vztah tajily, byly ale o to intenzivnější. Ona byla královna. Byla moje první láska a já ji stále milovala.
O rok později jsme s Tinou oslavily naše druhé výročí a jely spolu zase za sluníčkem. Tentokrát do Řecka. V Řecku to bylo jako v pohádce, krásné čisté pláže, klidné azurové moře. Bohužel nálada mezi námi pohádková nebyla. Začalo to už na letišti a pořád jsme byly napružené jedna na druhou. Chtěla jsem mít na chvíli od všeho klid a být jen sama se sebou. Vzala jsem si proto foťák a vyrazila v podvečer k pláži. Cestou jsem se stavila v pár obchodech a šla si koupit zmrzlinu. Ruch řeckých uliček se zvyšoval s přibývajícími hodinami. Když jsem stála ve frontě na zmrzlinu, uviděla jsem v dáli povědomou postavu. „Míša“ to bylo to jediné, co proběhlo mým mozkem. Ta postava už zašla za roh. Začala jsem utíkat. Utíkala jsem, co nejrychleji to šlo. Vrazila jsem do pár kolem jdoucích, než jsem konečně zaběhla za roh, za který zmizla ona povědomá postava. Viděla jsem ji, jak jde ladným krokem několik metrů přede mnou. S nějakou ženou po jejím boku. Byla to ONA! Byla to má Míša. Poznala jsem ji bezpečně. Její chůzi bych rozpoznala z tisíce dalších. Byla to opravdu Míša. Nemohla jsem tomu uvěřit! Ta osoba, kterou jsem tolik milovala, ta osoba, pro kterou jsem vyplakala moře slz, ale měla tolik vrásek od smíchu zároveň … MOJE Míša kráčela pár metrů přede mnou.
Držela jsem se v bezpečné vzdálenosti, nechtěla jsem, ať mě vidí, když měla společnost, chtěla jsem ji zastihnout o samotě. Vidět ji aspoň na chvíli samotnou… Pohlédnout ji do těch jejích nádherných mandlových očí, snad ji i pohladit… Míša ale o mé blízkosti a mých úmyslech neměla ani tušení. Šla dále s tou ženou, kterou jsem už teď neměla ráda. Vešly spolu do dveří jedné restaurace. Naštěstí byl celý objekt prosklený a já je mohla pozorovat zvenčí. Zanedlouho se Míša zvedla od stolu a odešla na toalety. Nečekala jsem ani vteřinu, vešla rychle do restaurace a zamířila směrem k toaletám. Otevřela jsem dveře a ona tam stála u umyvadla a myla si ruce. Zvedla hlavu od umyvadla a uviděla můj odraz v zrcadle. „Kači!!“ vykřikla a na tváři se jí vytvořil široký úsměv. Bože, byla překrásná… Byla neuvěřitelná! Chtěla jsem ji skočit okolo krku a začít ji líbat. „Co tady děláš?“ logicky se mě zeptala. „Viděla jsem tě už na ulici. Chtěla jsem s tebou mluvit… o samotě… tak jsem čekala na příležitost.“ „Ježiši, já … já… nemám slov. Nevím, co říct.. Jsem strašně ráda, že tě vidím.“ vyslovila její krásná ústa. „Taky jsem ráda, že tě vidím, nemůžu tomu uvěřit. Jsi… jsi strašně…moc ti to sluší!“ „Pojď sem“ objala mě silně a já jsem chtěla štěstím plakat. Chvíli jsem se držely v silném obětí. „Já… musím jít zpátky ke stolu… Jak dlouho tu ještě budeš?“ „Pozítří odlétám“ „Do Manchestru?“ zeptala se. „Hm...“ přikývla jsem. Začala jsem panikařit. Tohle je znamení, tuhle příležitost si nemůžu nechat ujít. Nemůžu ji zase nechat odejít. „Víš kde je kostel?“ snažila jsem se rychle něco vymyslet. „Ten červený, co každé ráno všechny budí? Jasně, že vím.“ „Zítra v devět večer tě tam budu čekat“ řekla jsem ji s naléhavým hlasem. „Přijdu“ slíbila. Ještě jednou jsem ji objala a vykradla se z restaurace. Byla jsem tou událostí úplně v šoku a nemohla jsem tomu uvěřit. Viděla jsem ji. Viděla jsem svou Míšu! Je tak krásná! Nádherná… srdce mi bylo jako na poplach, celá jsem se třásla a oči se mi leskly.

Přisla jsem zpátky na hotel. Tina už spala, já jsem si potichounku lehla na postel vedle ní a dělala si plány na zítřejší večer. Musím si něco vymyslet, abych mohla odejít bez Tiny. Snažila jsem uvažovat nad něčím věrohodným, mé myšlenky mi ale stále utíkaly k Míše. Zavřela jsem proto oči a dala průchod své fantazii
Od rána jsem byla jako na trní. Stále jsem přemýšlela, jak to udělat, abych večer mohla jít na….rande? s Míšou. Nakonec mě napadl docela dobrý nápad. Řeknu Tině, že jsem objevilo něco pěkného, co ji chci koupit, ale je to překvapení a že budu za chvíli zpátky na hotelu. No a potom ji napíšu SMS, že jsem potkala kamarádku z ČR a že si s ní ještě zajdu na drink a že příjdu později.
Nastal večer a já jsem se i se svým nejhezčím oblečením a spodním prádlem vkradla do koupelny. Dala jsem si na sobě pořádně záležet a jen tak mezi řečí jsem se Tině zmínila o svém plánu. Tedy o tom, že chci jít na chvíli sama ven ji koupit překvapení. Kupodivu nebyla proti a mně nebránilo nic v tom, jít. Jak jsem se blížila ke kostelu, byla jsem stále více nervózní. Co když nepřijde?
Přišla, nechala mě čekat nekonečných pět minut, ale přišla. Byla tak krásná. Chvěl se mi hlas jako na prvním rande. Potily se mi dlaně a cítila jsem, jak červenám. Po chvíli jsme se ale obě uklidnily. Šly jsme směrem na pláž a povídaly si. Každá jsme té druhé sdělovaly naše příběhy. Říkaly jsme si, co studujeme, já vykládala o Anglii, ona o Česku a našich bývalých spolužácích z gymplu, na kterém se naše cesty potkaly. Nicméně otázkám osobního života jsme se vyhýbaly jako čert kříži. Došly jsme na pláž a sedly si do písku. Začaly jsme vzpomínat na staré časy, na veselé historky a na chvíle, kdy jsme byly spolu. Lehounce jsem začala svou ruku přibližovat k té její… Ona dělala to samé.
„Naše láska byla pravá, že?“ řekla do teplé noci Míša. „Byla“ přikývla jsem. „A já jsem tě nikdy nepřestala milovat“ dodala jsem a pohlédla jí do očí. Nahnula se ke mně blíž a políbila mě. Začaly jsme se líbat. V tu chvíli jakoby všechny ty roky našeho odloučení byly pryč. Byly jsme to zase my dvě – Míša a Kač. Ležely jsme na pláži v písku a vášnivě se líbaly. Cítila jsem v jejích polibcích naléhavost, horlivost, veškerou potlačovanou touhu pěti let. Mé srdce i tělo jásalo jak jsem se ji mohla dotýkat, jak jsem ji konečně mohla zase líbat. Tohle byl můj nejtajnější sen celých těch pěti let, co jsem ji neviděla. Sen, který jsem si zakázala, protože strasně bolel. Přesto jsem se s tím snem nikdy definitivně nerozloučila. Malinké světlo naděje ve mně stále žilo. Jistá část mého srdce stále doufala, že snad jednou… A teď jsme tu. Jen my dvě a naše vzájemná láska a touha. To, co mi tak zoufale chybělo celých těch dlouhých pět let, bylo tady. Tady a teď v mém náručí. A já jsem si v té chvíli, v té strašně krásné chvíli, kdy mé nahé tělo na sobě cítilo horkost jejího těla, slíbila, že už ji nikdy nenechám ze svého života odejít. V té chvíli, v tom perfektním momentě totiž celý můj život zapadnul do sebe. Všechny kousky mého života konečně vytvořily smysluplný obrazec. A já jsem si byla jistá, byla jsem přesvědčná, že tohle je to, co člověk hledá někdy i celý život proto, aby byl šťastný. A já jsem to měla nadosah. Bylo to tak blízko, bylo to u mě, bylo to ve mně a já jsem věděla, že tento moment změní celý můj budoucí život.
Hned po návratu z Řecka do Anglie jsem si sbalila věci a odstěhovala se zpět do Olomouce k Míši. Díky skvělé angličtině jsem si hned našla práci v překladatelské firmě a podala jsem si přihlášku na VŠ. Začala jsem studovat žurnalistiku a španělštinu. Tak, jak jsem o tom vždy toužila. Můj život se dostal do stavu nepopsatelného štěstí, vyváženosti a harmonie.
Je mi strašně líto, že jsem ublížila Tině. Je to skvělá žena a zaslouží si v životě štěstí. Stejně bohužel dopadla i Karolína – slečna, která Míšu doprovázela v Řecku. Ale na světě má člověk jen jeden protějšek, který je pro něj stvořen a Tina s Karolínou ho určitě najdou.
Důležité pro mě je, že já jsem konečně se svou vysněnou láskou. Není na světě nic krásnějšího než v noci usínat po boku své milované osoby a ráno se vedle ní zase probouzet. Jsem nesmírně šťastná a vděčná osudu, že mi Míšu zase vrátil…
Teď už mě od ní vážně nikdo a nic neodtrhne…