Divoká kočka 69

Sanita přijela zatraceně rychle. Do pěti minut byli tam i s čerstvou glukózou. Paní Vítkovou prohlédli a napíchli jí nový sáček místo té staré prošlé.
„Měla velké štěstí.“ Pronesl ještě saniťák, když opouštěli panství a Štěpána je byla vyprovázet.
Někde v průběhu zásahu si přijela policie i pro Michala Stránského. Poměrně se divili tomu, jakým způsobem byl zneškodněn a držen tak, aby neublížil sobě ani nikomu jinému. Štěpáně se náramně ulevilo, když si ho odvezli. Slíbila později učinit prohlášení a pokud její matka bude vpořádku, tak že jim ho dá také. Svědčit u soudu budou všichni. Hlavně aby už ten člověk seděl v chládku na dostatečně dlouho.
Štěpána matku opustila až ve chvíli, kdy ji k tomu lékař donutil. Dal jí nějaké přášky na spaní, protože potřebovala odpočívat. Takže by se vlastně jen dívala na spící osobu a sama toho měla nějak plné zuby. Bylo to vypětí nervů a to jednoho vyčerpá. Uvítala by kávu a nějakej dobrej film. A nebo cokoli, co by odvedlo její myšlenky. Měla jich plnou hlavu a potřebovala se uklidnit.
Napadlo ji, že by mohla konečně dopsat ten email na Zéland a rozdělat ten dopis na stolku, i když se jí do toho vůbec nechtělo.
*Vlastně co může být dneska ještě horší? Stejně mám tušení, co v tom je. Tak nač to odkládat?* pomyslela si a prudce trhla okrajem obálky. Na stolek spadlo pár fotek, na které se Marie líbala s Natálií.
„Nestálo mi to za to.“ Zašeptala do ticha. Hodila to zpátky na noční stolek s předsevzetím, že později hodí celé to zlo do krbu. Přesně věděla, odkud vítr fouká. Nějak jí to bylo jedno. Dostavila se tak známá fáze stresových situací. Apatie. Bylo jen otázkou času, kdy se právě ta apatie změní v lítost.
Sedla k počitači a začala psát. Vlastně dospěla k rozhodnutí, že by bylo vážně dobré tady v tom státě skončit a odjet někam, kde ji mají rádi. O jednom konkrétním místě už věděla. Akorát pro tentokrát už jednou provždy. Zůstane tam i když jí projdou víza. To je jedno. Prostě hlavně aby už nikdy nemusela zpátky. Všechno tu je špatně. Všechno. Chyběl jí bytostně ten klid a bezstarostnost Zélandu a taky kluci, se kterýma tam byla. No a třeba by si časem našla i nějakou tu fajn slečnu, se kterou by se dalo žít a dožít. A nebo taky ne. Kdo ví. Každopádně by tam bylo líp než tady.
Ťuk ťuk.
Štěpána sebou škubla.
„Ach bože. Sem vyděšená jak malej králík.“ Pokárala se nevesele a zadívala se na dveře.
„Dále, nejlépe dveřmi.“ Řekla potom nahlas s úsměvem.
„Můžu?“ zeptala se Marie a Štěpáně ztuhnul úsměv na rtech. Úplně nechtěně jí hlavou opět projely fotky z dopisu, co otevřela jen před malou chvílí a pocit lítosti se dostavil s nečekanou intenzitou.
„Co se děje? S matkou všechno vpořádku?“ zeptala se věcně a odmítala s ní cokoli řešit. Víc bolesti, než cítila teď, už se jí snášet nechtělo.
„Teď už všechno vpořádku. Tvoje matka spí. Promiň, že jsem rušila.“ A zavřela za sebou urychleně dveře. Připadala si jako pitomec. Proč vlastně za Štěpánou šla a co čekala? Asi byla naivní.
Když tak svazovala Michala před slabou půlhodinou v ložnici Vítkových a sledovala Štěpánu, jak si počíná, aby zachránila svou matku, obdivovala její chladnokrevnost a bystrý úsudek. Tu duchapřítomnost a nezměrnou lásku, která čišela ze všeho, co dělala, ačkoli si dobře pamatovala na to, jaké peklo jí matka ze života dělala. Pozorovala ji a přistihla se, že k ní vzhlíží. Že je pro ni vzorem síly a odhodlání. Přestála toho přeci tolik a to úplně sama. Ať chtěla a nebo nechtěla, přesto srovnala ve svém podvědomí Natálii se Štěpánou. Nebe a dudy. Doslova.
Natálie, křehká osůbka s obrovskou závislostí na jediném člověku. Marie se stala středobodem jejího vesmíru a i když jí to nebývale lichotilo, připadala si tou láskou svazovaná. Takže ačkoli si připadala konečně opečovávaná, přišlo jí to až příliš.
Zato Štěpána na ni skoro nikdy neměla čas. Málokdy doopravdy věděla, že ji má ráda a už ji jednou podvedla. Přesto proti Natálii měla hned několik nepřehlédnutelných plusů. Krom svěží fyzické krásy sršela energií, nakažlivou silou, pronikavým intelektem a elegancí. Štěpána byla, je a vždycky bude živel. Marie se s ní nikdy nenudila a divokost, jakou dokázala vyvinout v posteli, by jí mohla závidět i Angelina Jolie.
S ironií sobě vlastní si uvědomila, že Štěpánu miluje. Že ji milovala vždycky a nikdy nepřestane. Otázkou je, zda jsou spolu chopné existovat. A to nebylo nikdy na okamžité řešení. To je spíš o tom to zkusit a pak by se vidělo.
Dokonce měla odvahu udělat první krok. Jenomže když Štěpánu teďka viděla, veškerá odvaha ji opustila. Vypadala zničeně a nejspíš bylo posledním jejím přáním řešit osobní věci. Lépe odejít.
„Co jsi chtěla?“ zastavila Marii jen zavřela dveře.
„Nešla bys se mnou na večeři?“