Once...in Suomi 3

*Seděla jsem za stolem a jedla. Naprosto klidná, ale raněná jsem do sebe pomalu dostávala jedno sousto za druhým. Zlobil se na mě, ale krotil se. Viděla jsem, jak se jeho silueta chvěje.
„Kde jsi včera byla?“ Opřel se o stůl naproti mně a nevšímal si naloženého talíře, který byl jeho.
„Máš tady jídlo.“ Kývla jsem na porci ryby.
„Ryby nejím. Kde jsi byla.“ Krotil svůj hlas, ale stálo ho to veškeré síly.
„Venku.“ Věděla jsem moc dobře, že náš rozhovor skončí moc špatně.
„A s kým jsi tam byla?“ Sevřel okraje stolu, až deska zapraskala. Měl sílu, ale nikdy by ji nepoužil proti mně. Zranil mě ale jiným způsobem. Rozerval mi hruď a vyrval srdce, které pak pošlapal a zahodil. To mě donutilo k naprosto chladnému a zoufalému kroku.
„Pamatuješ si Pekku? Včera mě pozval v Ama na skleničku a pak jsem se s ním vyspala.“ Pronesla jsem naprosto chladně, ale do očí jsem se mu podívat nemohla. Zavyl jako zvíře a talíř s jeho obědem se zoztříštil o stěnu. „Byla jsem opilá.“ Dodala jsem tiše, když odcházel z kuchyně. „…a zoufalá.“ Zamumlala jsem tiše už jsen pro sebe.*
Ze sna jsem se probudila se staženým hrdlem a dusila vzlyky. Co zatraceně tyhle sny znamenaly? Nepamatuju si, že bych snad četla nějakou knihu s podobným námětem. Ani film. Televizi jsem vlastně neviděla kdo ví jak dlouho. Tohle se mi přece nikdy nestalo, tak co to má být. Do pokoje už mi svítilo slunce a paprsky pomalu klouzaly nahorů po peřině. Povzdychla jsem si a odkopala se. A v ten okamžik jsem si všimla zvláštní jizvy na koleni. Měla tvar jako srpek měsíce a byla dost velká na to, abych si všimla zranění, které ji předcházelo, ale já si za žádnou cenu nemohla vzpomenout. Přejížděla jsem po ni prstem a vrtalo mi to hlavou. Asi jsem jen někde spadla a nechala to běžet.
Povalovala jsem se v posteli a nechtěla vylézt. Byla sobota a já měla dopoledne volno, takže jsem si mohla odpočinout. Připadala jsem si jako nemocná, snad uhranutá jeho očima, které mě hypnotizovaly z davu. Nechtěla jsem žít s myšlenkou na to, že už ho možná nikdy neuvidím. Zapomene na mě a dál se ho bude dotýkat ta blondýna. Ozvalo se drnčení, které vycházelo někde zpod postele. Natáhla jsem se pro telefon, který díky vibracím tancoval po podlaze. Vivian svítilo jasně na displayi. Útroby se mi sevřely. Nechtěla jsem s ním mluvit. Už jen proto, že byl další překážka mezi mnou a Anssim. Další překážka? Jedna z milionů překážek. Strčila jsem mobil pod polštář. Neměla jsem chuť mu vysvětlovat, že probudit se ráno vedle něj je jako ráno s nepříjemnou kocovinou, nepříjemné, plné výčitek a s bolehlavem.
Co asi dělá Anssi. Probudil se vedle ní. Přitulili se k sobě, vyznal ji lásku, ona se hloupě zachichotala. Pak šli společně dělat snídani a patlali si marmeládu a med na obličej, tak jako to dělají zamilovaní po ránu. Na mě si ani nevzpomněl.
Musím být silná a jít dál. Jen stěží zatnout zuby a odolat chuti zvracet, když se probudím vedle Viviana, znechucena sama sebou, podvedená vypočítavým životem a obelhaná falešnou láskou. Svalila jsem se na záda a zavřela oči. Telefon už nevibroval. Představovala jsem si sama sebe někde úplně jinde, v cizí posteli. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky. Cítila jsem jeho prsty na čele. Lehce mi sklouzl přes nos na rty. Vsugerovala jsem si to tak silně, že mi až naskočila husí kůže. Jeho dotek pokračoval na krk a pomalu klouzal přes klíční kost níž a niž…
„Můžu dál.“ Trhla jsem sebou, když mě ze snu probudil Vivianův hlas. Zalapala jsem zoufale po dechu. Můj vysněný Anssi zmizel a zůstala jen prázdnota. Do očí se mi hrnuly slzy ze zklamání.
„Počkej jsem svlečená.“ Houkla jsem.
„To nevadí.“ Zavrněl za dveřmi a klika se mírně stiskla.
„Nechoď sem!“ Štěkla jsem na něj podrážděně a otřela si vlhké oči.
„Dobře. Promiň.“ Omluvil se neutrálním hlasem, asi byl dost překvapený mou reakcí. Teď mě to zamrzelo. Nechtěla jsem po něm tak vyletět, ale neunesla jsem rozbitý sen.
„Promiň Vivi, co potřebuješ.“ Nasadila jsem mírnější tón.
„Nic, jen se za tebou podívat.“ Dveře se zatřepaly, jak se o ně opřel.
„Promiň, ale není mi moc dobře, nemůžem to nechat na jindy?“ Zkusila jsem to po dobrém a snažila se otírat ty pitomé slzy.
„Fajn, tak já jdu za Jannem.“ Odpověděl mi trochu naštvaně a odešel. Objala jsem polštář a vzdychla do něj. Jsem uhranutá.

###

Stála jsem v Ama opřená o bar a civěla do prázdna. Měla jsem hrozné výčitky kvůli Vivimu.
„Nazdárek.“ Ozvalo se vedle mě. Otočila jsem se na Katy a pokusila se o úsměv.
„Kde jsou ostatní?“ Nakoukla jsem ji přes rameno a nalila ji panáka.
„Budu dělat jako, že mě to neurazilo. To ti nestačím?“ Zasmála se a vyskočila na barovou židličku. „Vypadáš trochu přepadle? Jsi unavená?“ Měla o mě starost, to bylo poznat.
„Ne, jen mám takový menší problém se svědomím, nic závažného.“ Mávla jsem nad tím rukou.
„Myslíš to s Vivim?“ Bingo zase to uhodla, jako vždy.
„Jo.“ Zahučela jsem. Potřebovala bych studenou sprchu.
„Bylo mi ho docela líto.“ Zamumlala spíš jen tak pro sebe a moje výčitky se ještě znásobily.
„Děkuju to jsem potřebovala.“ Svezla jsem se na židli a dala hlavu do dlaní. Katy se okamžitě nahnula přes bar a nalila mi panáka. To jsem teď potřebovala.
„Klid. Já mám s Jannem, taky nějaké ty krize. Jinak by to ani nešlo.“
Jo krize měl každý, to je jisté, ale tohle bylo něco extra. Nemůžu Katy říct, že je to kvůli tomu, že jsem se jako nějaká puberťačka zaláskovala do někoho jiného. Nechtěla jsem aby si o mě pomyslela něco nepříjemného. Stačilo, když jsem sama sebe nenáviděla a opovrhovala sebou.
„Prostě se mu omluvíš a bude to v pohodě…a můžeš to zkusit hned. Támhle jdou s Jannem.“ Mávla na ně a já měla chuť se ztratit. Prostě zmizet. Dodala jsem si kuráž a vyšla mu vstříc.
„Ahoj.“ Nasadila jsem úsměv, objala ho kolem krku a políbila ho. Vivi se usmál a chytil mě kolem pasu.

„Už jsem se bál že tě unesli mimozemšťani.“ Zakřenil se.
„Byla jsem protivná já vím. Odpusť mi to.“ Šeptla jsem mu do ucha. „Mimochodem. Sluší ti to.“ Dotkla jsem se límečku jeho černé košile, kterou měl ledabyle zapnutou jen na pár knoflíků. Usmál se a dotkl se svými rty mých. Marně jsem hledala ty motýlky v břiše. Bylo to příjemné to nepopírám, ale chyběla tam ta jedna podstatná věc. Posedlost? Láska? To se vrátí, já tomu věřím, když se budu snažit, znovu se zamiluju. A do té správné osoby. Dala jsem trochu víc života do líbání Vivianových horkých rtů a zezadu mu vjela rukou do vlasů a víc si ho přitáhla.
Slastně zavrněl a slabě mě kousl do rtu. Otevřela jsem oči a do očí mě praštila vysoká postava stojící u dveří. Střetla jsem se s Anssiho pohledem a cukla sebou. Viviho zuby stiskly o trochu více můj ret. Okamžitě jsem cítila pachuť vlastní krve. Trhla jsem sebou a kousek od Viviana odstoupila stále hypnotizovaná Anssiho pohledem. Krev mi tekla po bradě a slyšela jsem hučení v uších a děsivou spalující horkost v žaludku. Stál tam s tou svojí holkou a nespouštěl ze mě oči. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať toho okamžitě nechá, nebo mě tady spálí na místě. Chtěla jsem si lehnout na zem a obejmout si břicho, nebo do sebe nalít hektolitr ledové vody, abych uhasila ten žár. Když už jsem myslela, že se skácím k zemi se ozvalo zahučení a celý Amadeus pohltila tma. Probrala jsem se a okamžitě ucítila jak se mě někdo dotýká a mluví na mě.
„..jsem se trochu unést. Promiň, ale tohle jsem fakt nechtěl.“ Vivian mě držel za zápěstí a druhou rukou mi tiskl na prokousnutý ret kapesník.
„To je dobrý.“ Zahuhlala jsem hlasem tlumeným látkou.
„EEEEMMM!“ Zavolal Kimmi.
„Jo už.“ Houkla jsem na něj a přidržela si Viviho kapesník. Prodírala jsem se davem lidí a všichni do mě naráželi, když z ničeho nic byli slepí jako krtci. „Co se stalo?“ Obrátila jsem se Na Kimmiho, když jsem konečně nahmatala jeho ruku a snažila se rozkoukat.
„Vypadla celá čtvrť. Asi něco v elektrárně.“Mumlal a hrabal se v zásuvce za barem. Vytáhl z ní jednu baterku a rozsvítil ji. Světlo mu vrhalo na obličeji děsivé stíny a taky na vše okolo. Lidé kolem po nás mžourali přivřenýma očima, že jsem si připadala jako badatel, který objevil jeskyni plnou slepých zombie. Otřásla jsem se při té představě.
„Já zkusím něco vymyslet a ty se běž umýt.“ Kývnul na mě a zasmál se. Mě do smíchu nebylo. Bylo mi zle z odstupujícího žáru, myšlenky na to, že Vivian a Anssi jsou v jedné místnosti spolu se mnou a krve, kterou jsem stále držela v puse. Sevřela jsem okraje studeného umyvadla a vyplivla všechnu krev, přičemž jsem se zakuckala, když mě z té pachutě natáhlo. Nalila jsem si panáka vodky a vypláchla jsem si pusu. I když mi to bylo líto, tak jsem všechno vyplivla. Alkohol štípal v ráně a pálil, ale aspoň ji vydezinfikoval. Když jsem se otočila celý bar osvětloval jen nápis Amadeus který byl jak na proud, tak na baterky. Vytáhla jsem pod pultem sáček plný čajových svíček a spolu s Kimmim jsme je rozestavěli kde se dalo, ale i tak se některé kouty topily ve tmě. Sedla jsem si vedle Viviho a nechala se obejmout kolem ramen. Okamžitě jsem dostala polibek na koutek krvavého rtu.
„Promiiiň.“ Zašeptal mi znovu do ucha.
„Dobrý.“ Usmála jsem se slabě tak aby to nebolelo a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Kde je Kat s Jannem?“ Všimla jsem si totiž, že tady oba scházejí.
„Katy volal šéf a jelikož už pila, tak ji Janne vezl do práce.“
„Paráda.“ Ubohý můj otrok tisku.
Čajové svíčky dělaly nádhernou atmosféru. Stolečky kolem krásně zářily. V jeden okamžik se ale všechno proměnilo v noční můru. Anssi se svou slečnou seděl přímo naproti mně. Zůstal s pivem na půl cestě ke rtům, když mě také zahlédl. Držel tu holku rukou kolem pasu ale ona to ani nevnímal. Očima bloudila po celém Ama. Já bych měla oči jen pro něj, tak jako teď a tak jako je teď nemám pro Viviana. Jsem odporná stejně jako ona. Měkké světlo svíčky mu na tvář vrhalo teplé stíny a vůbec nevypadal tak děsivě jako všichni kolem. Raději jsem zavřela oči. *Viděla jsem Anssiho sedět na posteli a na tvář mu dopadalo stejné světlo jako ze svíček. A pak na mě promluvil tím zkresleným hlasem, kterým na mě mluvil ten nerozeznatelný člověk v mých snech
„Jak by ses semnou mohla bavit?...“* Otevřel pusu a chtěl ještě něco říct, ale celý ten sen mě tak vyděsil, že jsem sebou trhla a sesunula se z lavičky rovnou na studenou podlahu.
„Em!“ Vyhrknul Vivian a sehnul se ke mně. Za každou cenu jsem se snažila udržet při vědomí, ale stíny vyhrály a pohltily všechno kolem mě.