Once...in Suomi 4

Tak velký vesmír a mě najednou připadal menší než ouško jehly. Nebylo kam se schovat, kam uniknout jeho očím. Ani ve vlastní hlavě jsem nebyla v bezpečí. Proč jsem prostě nemohla zapomenout a jít dál, jako bych ho nikdy nepotkala. Zkouším to. Zkouším to už týdny a nejde to. Když ho nevidím jsem jako nekompletní. Bez ledvin, bez plíce i bez srdce by to bylo snažší, než bez něj. Sváděla jsem urputný a marný boj sama se sebou. Marný pokus jít dál.
Dokázala jsem sedět celé hodiny a tupě civět do stěny. Byly dny, kdy jsem se na něj tak hrozně zlobila, jak se opovažuje chodit do Ama a jen si se mnou pohrávat. Pro něj to byl jen neškodný flirt, ale pro mě to byla životní láska a zároveň zklamání, že má životní láska má jinou. Jednou jsem četla, že jakmile někdo věří v pravou lásku, automaticky se tím odsoudí k samotě.
Všechno jsem začala dělat automaticky. Ráno vstávat, chodit do práce, líčit se, oblékat, obsluhovat. I moje srdce bilo automaticky, když jsem líbala Viviana, když jsem spala s Vivianem, když jsem mluvila s Katy. Živá jsem si připadala jen těch pár minut, když jsem ho viděla. Vešla jsem do Amadea s nepřítomným výrazem na tváři. Na baru sedělo pár lidí ale jinak jsem jim nevěnovala pozornost. Svlékala jsem si kabát už za chůze, když se mi něco připletlo pod nohy a já se rozplácla na zemi.
„Sakra.“ Zaskučela jsem a prohlížela si černý popruh omotaný kolem kotníku.
„V pořádku?“ Sehnul se pro mě člověk, kterému patřila ta proklatá věc. Popruh patřil k pouzdru, ve kterém podle tvaru byla hokejka.
„Jo asi jo.“ Zamručela jsem a zvedla oči. Do tváří se mi nahrnula horkost. „D-děkk-kkuju.“ Vykoktala jsem ze sebe, když mi Anssi pomohl na nohy bez sebemenší námahy. Vypadal, že chce ještě něco říct, ale já se raději rychle vypařila. Uvázala jsem si kolem pasu zástěru a vyšla za bar. Seděl pořád tam a usmíval se.

„Dneska je hezky.“ Poznamenal.
„Hmm nevšimla jsem si.“ Nasadila jsem sarkastický tón. Venku byl děsný mráz, který kousal do tváří. Najednou se naklonil přes bar blíž ke mně, až jsem cítila nutkání ustoupit o krok dozadu.
„Vím že to bude znít jako trapný sváděcí trik, ale…neznáme se odněkud?“ Dost mě jeho dotaz zaskočil, protože jsem měla stejný pocit už od první chvíle co poprvé vstoupil do baru.
„Asi jen odtud.“ Pokrčila jsem rameny.
„Mimochodem..já jsem Anssi.“ Podal mi ruku. Trochu bojácně jsem ji stiskla.
Byl zbrocený potem a mokré vlasy se mu lepily na tvář. Pod okem měl tmavý monokl a z nosu mu tekla tmavě rudá krev. Držel mé dlaně ve svých a sálající teplo z něj prostupovalo do mých zkřehlých prstů. Mravenčení v každé buňce, jako zásah elektřiny…
Hloupě jsem se nechala unést jednou z miliónu představ a snila s otevřenýma očima. Pravý hmatatelný Anssi seděl naproti mně a stále svíral mou ruku.
„Emily.“ Vydala jsem ze sebe nervózně, jako bych si sama nebyla jistá.
„Bude to znít šíleně, ale tušil jsem to.“ Zasmál se a napil se piva.
„V poslední době mi přijde všechno šílené.“ Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to spíš takové konstatování jen pro mě, ale Anssi se tomu zasmál.
„Mám podobný problém.“ Pokýval hlavou a pohodlněji se usadil na židli. Srdce se mi zachvělo. Udělal si pohodlí, což znamená, že se nemá k odchodu a já se dál můžu kochat výhledem na něj a nechat se unášet tóny jeho hlasu.
Hodiny ukazovaly za pět minut dvanáct. Všichni byli doma a chystali se k obědu, jen my s Anssim jsem seděli naproti sobě a povídali si.
„A nemluvě o tom, že co jsem se vrátil z Jersey mi připadá, že se celé Tampere úplně změnilo.“ Rozhodil rukama v nechápavém gestu. „Nebyl jsem pryč zas tak dlouho.“ Bylo až neuvěřitelné, jak si mě dokázal podmanit svou přítomností. Vzduch kolem něj, jakoby vibroval a vysílal magnetické vlny, které mě přitahovaly.
„To nebude tím že jsi tu nebyl. Já jsem z Tampere nevytáhla paty už kdoví jak dlouho a taky se ztrácím.“ Pověděla jsem mu svou historku o tom, když jsem pozdě večer šla domů a vynořila se před opuštěným domkem. Ve skutečnosti se mi to stávalo skoro každý týden minimálně jednou. Pokaždé, když jsem šla domů pěšky a vypnula mozek a jen za zvuků z mp3 si vykračovala napříč Tampere.
„Nemá takovou zarostlou zahradu a….hmm…rozbitý zvonek?“ Podíval se na mě s otázkou v očích. Skoro jsem nemohla unést pohled těch hlubokých očí.
„Jo má.“ Odpověděla jsem mu až po odmlce, ve které jsem si dávala dohromady rozkutálené myšlenky. „Asi se na něm křižují nějaké trasy energie, čakry a tak podobně.“ Zasmála jsem se a nalila si panáka vodky. Už jsem se aspoň necítila tak křečovitá.
„Je moc hezký. Líbí se mi.“ Zamumlal a zvedl přede mě skleničku s průzračnou tekutinou.
„Mě taky. Takový by se mi jednou líbil…jednou, až někdy…“ Zakoulela jsem očima a přijala nabízeného panáka.
„Tak na to, že jsme se potkali. Dvě spřízněné duše.“ Neodpustil si dlouhý oční kontakt. Nechtěla jsem být první kdo uhne. Usmál se a vyprázdnil obsah skleničky. „Asi ten dům koupím.“ Promluvil zrovna když jsem pila. Vodka mi zaskočila a začala jsem se dusit. Chroptěla jsem a vodka mi tekla i nosem a štípala. Anssi na mě zíral s podivným výrazem v očích, jako zhypnotizovaný. Po chvilce, která mi připadala jako věčnost vyskočil a začal mě plácat po zádech. Jeho dlaň mi dopadala mezi lopatky a já chrčela a dusila se.
„Notaak klid.“ Mluvil na mě starostlivým hlasem, zatímco jsem modrala a z očí mi tekly slzy. Vyprskla jsem poslední zbytek svého panáka a pomalu se nadechla.
„Fuj když jsi se začala dusit, měl jsem uplně divné deja vu…zase.“ Zavrtěl nechápavě hlavou a usadil se zpět na své místo. Ještě mě nenapadlo nazvat ty drobné výpadky deja vu. Nic jiného to nebylo. Prosté a obyčejné deja vu a Anssi na to teď přišel. Ale o to teď nešlo. O čem jsme to mluvili.
„Chceš koupit ten dům? Jen tak jsi se rozhodl že koupíš dům?“ Civěla jsem na něj jak na zjevení. Jak jen se člověk může z minuty na minutu rozhodnout že koupí dům? Nepředcházejí tomu snad celoživotní úspory, hypotéky a dluhy? Anssi byl zjevně trochu vyvedený z míry. „Jsi snad milionář?“ Zasmála jsem se. Ale asi to moc vtipné nebylo.
„Nestěžuju si.“ Ošil se a nervozně se usmál. Zůstala jsem celá zcepenělá sedět, když se zvedl na nohy. „Budu muset jít. Tak zase někdy.“ Mrknul na mě a odešel. Seděla jsem na židli a nespouštěla oči z prázdného místa naproti mně. Na stole ležela bankovka s dost vysokým číslem. Nebylo mi dobře a cítila jsem, že jsem úplně mimo. Jedno jsem ale věděla jistě. Musím do toho domku a to hned. Jestli chce Anssi ten dům koupit, nesmím ztrácet čas.
Venku se vytvořila ocelově šedá depresivní stěna z mokrého sněhu, který se hustě padal k zemi. Zachumlala jsem se do kabátu a přeběhla kousek k autu. Tentokrát se mi povedlo nastartovat, díky Samimu, který mi dal auto opravit. Stěrače sotva stihaly sstírat množství mokrého sněhu a přední sklo se mi mlžilo. Nechtěla jsem myslet na Anssiho, na jeho pohledy ani jeho úsměvy a rozpačité odmlky. Nechtěla jsem myslet na společný dotyk, když jsme se oba najednou natáhli pro láhev. Kůže na těch místech mě pálila a přitom to bylo příjemné. Na rovné cestě jsem se odvážila pustit volant a vrazila si dlaně do podpaží, abych se zbavila toho pocitu. Neměl předemnou navrch. Nebyl ten nad věcí. Oba jsme ze sebe byli stejně nervózní a to mě mělo uklidnit. Mělo, ale neuklidnilo.
Přistavila jsem u domku a vyběhla ven. Mokrý sníh mi padal i do očí, takže jsem skoro neviděla, i přesto jsem trefila do branky a ta se otevřela. Ani jsem se neohlížela jestli mě někdo vidí, protože v tomhle počasí neviděl nikdo nic. Zkusila jsem kliku, ale bylo zamčeno. Oběhla jsem dům dookola a našla okno, které po menším nátlaku povolilo a otevřelo se. Tentokrát jsem se rozhlédla a mokré vlasy mě švihly do očí. Polekaně jsem sebou trhla a vzápětí si vynadala. Nemám se čeho bát, nikdo tu není. Přehoupla jsem se pomalu přes parapet a stanula v prostorné místnosti. Jako první mě upoutal prázdný vymetený krb. Vždicky jsem chtěla krb. Nechápala jsem, jak se někdo mohl vystěhovat z tak krásného domu. Ve zdech ještě zůstaly skobičky po obrazech. A najednou jsem to všechno viděla v pravých barvách. Stěny se rozjasnily a byly na nich fotky. Všechny pro mě byly rozmazané a nedosažitelné. V krbu praskal oheň a hned naproti byla sedačka. *Ta malá červená, na které jsme se rádi mačkali.* Trhla jsem sebou a zamrkala.
*„Když jsme se nastěhovali, musíme sem něco dát, jako náš poklad.“ Skočila jsem na něj až se převalil na záda a strčila mu pod nos malou plechovou krabičku. „Bude to naše tajemství, o kterém víme jen my dva.“*
Krabička, hned vedle krbu, za třetí kachličkou. Viděla jsem tu kachličku, omítka kolem ni byla slabě oklepaná. Přiklekla jsem k tomu místu a opatrně ji oddělala. Opravdu tam byla nějaká plechová krabička. Byla to úplně obyčejná, bez obrázku, bez vzorku. Bála jsem se ji otevřít. Viděla jsem ji poprvé v životě. I tenhle dům zevnitř a přitom jsem to tady znala, jakoby mi do hlavy někdo nasadil cizí vzpomínky.
Víčko s klapnutím odskočilo. Posadila jsem se na podlahu *na naši sedačku* a začala pomalu vytahovat předměty. Vylisovaný tulipán *První od něj*. Opatrně jsem ho položila na podlahu, byl tak křehoučky. Tlustý stříbrný řetízek.* Jeho pro štěstí*. Svinul se vedle tulipánu jako had. Další řetízek, tentokrát tenký i s medailonkem. *Památka*. A pak jsem nahmatala kus kulatého placatého kovu. Pomalu jsem ho vytáhla zavěšený na modrobílé stužce. Na matném světle se zaleskla bronzová medaile. *Patřila jen nám*. Už toho na mě bylo moc. Všechno jsem zpátky uskládala a běžela domů i s krabičkou v podpaží. Na auto jsem zapoměla, bylo mi ukradené, co s autem, když teď mi hlava hrozila explozí. Během okamžiku mi v converskách čvachtalo a sníh se prosákl i na holou kůži. Stékal mi po rozpálené kůži. Byla jsem jako šílená v horečce. Tolikrát jsem špatně odbočila a pokaždé se objevila u toho domu. Tahlo mě to tam jako naučená trasa. Sedla jsem si na patník a musela se uklidnit, abych byla schopna najít cestu domů. Naprosto promočená jsem doběhla domů se setměním. Při pohledu na partičku v kuchyni ze mě všechno rázem opadlo. Janne a Sami něco míchali v hrnci, ze kterého vycházelo podezřelé klokotání a Katy s Vivianem seděli za notebookem a udíleli jim rady.
„Tady píšou Na mírném ohni. Tohle přece není mírný oheň.“ Rozčiloval se Vivi a máchal u toho rukama.
„Definuj pojem mírný oheň.“ Bručel Sami a pozoroval plamen pod hrncem. Jeho obličej byl tak blízko, že jsem čekala nějaký úraz.
„A dali jsme tam dvě menší brambory?“ Katy otočila obrazovku na Janneho a zapíchla prst někam do textu.
„To jste neříkali.“ Janneho to nejspíš tak rozčílilo, že hodil cibuli, kterou svíral v ruce do dřezu a zhroutil se na židli.
„Kurva.“ Zaklel blonďák sledující plamen a rychlostí blesku se napřímil. Kuchyň naplnil smrad spálených vlasů. „Ty vole já si opálil obočí.“ Nadával a plácal se rukou po čele.
„Dáte si někdo palačinky?“ Ozvala jsem se konečně, když už jsem se na to divadýlko nemohla koukat.
„Ty jsi poklad.“ Usmáli se všichni svatouškovsky a dívali se na mě jako na zjevení. „Dejte mi ale minutku, než se převlíknu.“
Zhruba za hodinu jsme seděli v obyváku a tlačili se palačinkama. Je pravda, že některé měly trochu tmavší barvu, ale dopadly aspoň líp než guláš těch bláznů. Nebylo pro mě zrovna jednoduché se soustředit na tak obyčejnou věc jako byla palačinka. Věčně jsem se myšlenkama vracela k polednímu posezení s Anssim. Rozuměli jsme si naprosto dokonale, jako bych ho znala už dlouhou dobu, ale i přesto všechno mi připadal tajemný a něčím nepřístupný. Nepřístupný možná proto, protože měl přítelkyni - Megan jak jsem se dozvěděla a já přítele Viviana, jehož hlava zrovna spočívala v mém klíně. Měl zavřené oči a slastně oddechoval. Naprosto dokonalá večerní siesta, kterou přerušilo zazvonění telefonu. Vivi se po něm natáhnul a zabručel.
„Sakraaa musím na zkoušku.“ Zvedl se do sedu a protáhl se, přičemž zaskučel a chytil se za břicho. „Já jsem se zas děsně přežral.“
„Za chvilku budeš špekatej jako Janne.“ Zahihňal se Sami a vysloužil si tak vražedný pohled od většiny přítomných.
„Oujee tady to zavání bitkou.“ Vykulila jsem oči a kryla se polštářem.
„Ty taky nejsi zrovna modelka Sami.“ Zavrčel uražený Janne a sbíral se k odchodu. „Jdu s tebou. Sammy mi slíbil nějaké nové struny.“
„Heeej počkejte, nenechávejte mě tu s nima.“ Zahulákal Sami a vyřítil se za klukama na chodbu.
„Zase jednou klid.“ Zasténala Katy a rozvalila se na křesle.
„Kat?“ Pípla jsem do ticha, které najednou nastalo.
„Hmm?“ Zamručela se zavřenýma očima.
„Kdo to byl? Ta blondýna. Tiina myslím.“ Ta holka mi připadala divná. To že měla strach se mi podívat do očí.
„Ale tím se nezabývej.“ Usmála se na mě, ale poznala jsem na ni, že tahle holka ji určitě pěkně pocuchala nervy. „Chtěla Janneho a byly s ní jenom problémy. Zapomeň na ni.“
„Když myslíš.“ Vrátila jsem se do polohy ležmo a promnula si spánky.
„Pořád tě bolí hlava?“ Začala se zajímat, podle mě až s přehnanou starostí.
„Trošku, ale to nic není.“ Mávla jsem nad tím rukou. „Půjdu si lehnout.“ Vyhoupla jsem se z gauče a vzápětí pochopila Vivianovo skučení. „Ojoj asi jsem se taky přecpala.“ Zaúpěla jsem a odbelhala se do pokoje.
Sedla jsem si na postel a opřela se o hromadu polštářů. Prohlížela jsem si krabičku a znovu ven vyskládala její obsah. Řetízek s medailonkem jsem si připnula kolem krku a ostatní věci vyskládala před sebe. Tulipány mám ráda. Druhý řetízek byl pánský a už notně podřený, nejspíš dlouho používaný. A pak jsem vytáhla medaily. Bronz, z mistovství světa v hokeji 2008 Kanada.
Co ale dělala v prázdném domě v plechové krabičce? Ještě chvíli jsem si s ní pohrávala v ruce a pak jsem usnula.

*Leželi mi hlavou na břiše a usmíval se. Hladila jsem ho ve vlasech a byla tak strašně šťastná, že ho mám. Moje láska, člověk, který mi ukradl srdce. Zvedl se a naklonil se nade mě.
„Mám rád tohle místečko.“ Usmál se a dotkl se svými rty jen malý kousek pod pupíkem. Okamžitě mi naskočila husí kůže. „Právě tohle se mi líbí.“ Usmál se a dotkl se maličkých hrbolků na kůži. Zahihňala jsem se jako pitomá puberťačka. „A pak ještě tady.“ Skousnul si ret a jemně zajel prstem pod lem podprsenky. Ten jeho pohled byl vzrušující jen sám o sobě. Zaskučela jsem.
„Anssi!“*
„Pheee.“ Probudila jsem se a vymrštila do sedu. Co to sakra bylo? Zdály se mi erotické sny o Anssim? Tváře mi hořely a mravenčily, jak se v nich rozproudila krev, snad vzrušením, nebo studem. Najednou mi úplně vyschlo v krku, vydala jsem se tedy pro skleničku vody, ale sotva jsem pootevřela dveře, ztuhla jsem. Katy s někým tiše telefonovala. Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovor, ale tohle bylo podezřelé.
„Pořád ji bolí hlava. Ne to ne, to neříkala, myslím že závratě nemá. Chová se jen malinko divně. …Dobře. Dobře, pokusím se. Nashle.“ Ukončila hovor a povzdechla si. Zase jsem zacouvala a potichu za sebou zavřela. Tohle bylo hodně, ale opravdu hodně divné.