Divoká kočka 70

Zemřel. Bylo to den po předběžném líčení u soudu. Štěpána to nesla těžce, ale snažila se ještě podporovat svou matku, která na tom byla o poznání hůř. Co na tom, že vrah byl nakonec odsouzen k 20 letům vězení nepodmíněně. Život to nikomu nevrátí a jenom to zatíží daňové poplatníky. Takže žádná výhra.
Na pohřbu stála Štěpána úplně vpředu. Dívala se na rakev a jakási drobná žena četla ze zažloutlého papíru, co měl její táta rád, ačkoli o tom naprosto nic nevěděla. Hlas té ženy se jí slil v jeden jednolitý zvuk a obraz se jí zamlžil. Přes slzy neviděla ani na věnce před rakví, kterých bylo požehnaně. Tolik květin a tolik kondolencí. Mohli by si s nimi vydláždit.
V domě zůstaly samy. Příliš veliké pro dvě a hrstku služebnictva. Rozhodly se dům prodat a koupit si malý domek trochu blíže do centra města. Alice stejně na tom velkém domě nelpěla a byla tam jen proto, že na tom Tomáš trval. Následovala svého manžela. Ale teď už nebyl důvod setrvávat.
Marie se s Natálií nakonec rozešla. Když to tak promyslela horem a dolem, došlo jí, že by se s touhle dívčinou unudila k smrti. Takže se odhodlala a vědoma si toho, že budou srdceryvné litanie a scény, jí zavolala. Popravdě to bylo ještě horší, než v jejích nejhorších představách. Spousta citového vydírání a skoro dětinského vztekání a až pak jí dala pokoj. I tak způsobila to, že se cítila parádně mizerně.
Štěpána jí fotky, které došly poštou, ukázala. Na oplátku s trochou upřímnosti jí sdělila, že by ráda odjela pryč z Českého Krumlova. To Marii ztuhly rysy, ale neřekla na to nic. Nejspíš nemohla očekávat nic jiného.
„Necháš tu matku samotnou?“ zeptala se ještě a přišlo jí to hrozně průhledné.
„Máma to zvládne. Na mně závislá není. A já nemám důvod tu zůstat jen kvůli ní.“ Řekla Štěpána odosobněně a vyčkávala.
Srovnávala zrovna nějaké věci do krabic, aby se mohly přestěhovat, takže práce bylo všude víc než dost. Času na balení bylo málo a na konverzaci ještě míň. Navíc Štěpána na to neměla ani náladu. Bolelo ji to hrozně. Jediný člověk, který by ji tady mohl udržet, je ona. Marie. Křehká brunetka s něžnými křivkami, které k smrti milovala. Ale sílu bojovat o ni už neměla. Ztratila toho příliš a měla náladu tak na to se někde stulit do klubíčka a hystericky brečet. Jenže ani to jí nebylo přáno. Sedělo to v ní někde hluboko a tížilo ji to jako kámen.
„Utíkáš ode mě?“ zeptala se Marie opatrně a pozorně se na Štěpánu zahleděla.
„Neutíkám. Odjíždím. To je rozdíl.“
„Proč?“
„Nechápeš proč odjíždím? Tak se na to podívej. Byla jsem tu půl roku a zjistila jsem, že mi zavraždili otce, málem matku a že minulost, kterou jsem tu zanechala, mě dohnala rychlostí kulového blesku. Všechno jsem tu dokončila a už mě tu nic nedrží. Hlavně mě tu nic nedělá šťastnou. A ano, Marie. Ani ty ne. Nezlob se, ale bylo toho na mě příliš a přesto jsi mi nebyla oporou. Pokud už bych vedle sebe chtěla nějakého člověka, pak takového, co se za mě postaví. Promiň, ale v tomhle jsi mě zklamala. Miluju tě, ale už nemám sílu se o tebe prát. Chtěla bych něco ve svém životě dostat i jenom tak. Né o všechno bojovat a o všechno se rvát. Chci být aspoň na chvilku šťastná a spokojená. A tady to nebude.“
„Prosím zůstaň. Já vím, že jsem to zvorala a že to jenom tak nenapravim, ale já jsem si uvědomila, že s tebou chci být a že jsi pro mě tou jedinou na světě. S Natálií jsem se přeci rozešla, tak co po mně ještě chceš?“
„Já už nechci nic, Marie. To je právě to. Chci jenom klid. Na Zélandu ho budu mít.“
„Na Zélandu? To chceš zpátky na Zéland?“ vyděsila se. Tím to bylo spočítané. Doufala, že kdyby to bylo v nějakém blízkém městě, třeba Plzni, Praze, kdekoli, že by měly ještě šanci. Že by ji prostě ukecala. Ale Zéland? To je ztracené.
Podívala se Marii zpříma do očí. Mrzelo ji to. Tak hrozně moc jí to bylo líto. Ale bylo příliš mnoho chyb na obou stranách.