Špatné zkušenosti lásky

5. Práce šlechtí

I po měsíci Libor nemohl stále sehnat práci. Buď se mu neozvali, nebo nabízeli málo peněz. Rezervy jsme sice ještě měli, ale viděla jsem na něm, že ho štve neustále obíhat nabídky a přijít s křížkem po funuse. Nabídnula jsem se proto, že půjdu taky na brigádu, abych mu nějak vypomohla. „Nesmysl, to bude dobré“ zamítnul mi tenhle nápad. „Jedná se o práci bez námahy. Budu zapisovat jen data do počítače u nějaké obchodní firmy. Přes noc budu sice pryč, ale peníze jsou to slušné“ ukazovala jsem mu nadšeně mou nabídku. „Nechci, abys pracovala. Jsi těhotná a musíš odpočívat. Dneska jdu na pohovor a je to tutovka“ ukončil diskuzi.
I přes jeho zákaz jsem stejně do firmy na pohovor došla, co kdyby mě chtěli. Vedoucí byl milý chlap. Když jsme ho seznámila s mou situací, souhlasil automaticky. „Děkuji vám moc, určitě nebudete litovat“ poděkovala jsem mu nadšeně, když jsem opouštěla jeho kancelář. „Nástup je hned zítra, zaučí vás naše paní účetní. Ať se vám daří“ upozornil mě. Souhlasně jsem kývnula a docela se do práce těšila. Libor mě určitě pochválí, že mám snahu a ještě na mě bude pyšný.
Z pohovoru jsem zamířila k doktorce na další preventivní prohlídku. Udělala mi ultrazvuk a chvilku jsem poslouchala jeho srdíčko, když v tom se z vedlejší místnosti ozval šílený hluk. Jen jsem se divila, kdo může takhle sprostě nadávat sestřičce mezi těmi těhotnými maminkami. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Libor rudý, až na uších. „Ty jsi byla na tom pohovoru i přes můj zákaz?“ vykřiknul naštvaně. Snažila jsem se ho uklidnit, aby nedělal ještě větší zlo. Doktor ho požádal, aby odešel, ale on odmítal, dokud nepůjdu s ním. Nechala jsem si proto odepnout pás přes břicho a doktor mě rychle prohlédnul. „Víte slečno, kdyby nebylo doma něco v pořádku, tak pamatujte, že ubližujete svým stresem hlavně dítěti. Dávejte na sebe pozor“ upozornil mě. „Děkuji za rady“ sebrala jsem těhotenskou kartičku a naprosto zostuzená vyšla na chodbu. Všichni na mě koukali jako na blázna, zvláště když mě Libor surově uchopil za ruku a táhnul z nemocnice.
Konečně jsme byly mimo lidi, proto spustil salvu výčitek. „Dostal jsem práci a chtěl jsem ti to zavolat, jenže v tom mi volala Karolína a řekla mi o tom pohovoru. Byla druhá na řadě a bohužel ji kvůli tobě nevzali. Copak nechápeš, že zbytečně zabíráš místo. Máš sedět na prdeli doma“ vykřiknul naštvaně. „Chtěla jsem tě taky překvapit a ukázat, že na to i s bříškem mám, ale jak vidím, ty ve mně vidíš jen ubohou cuchtu, která se nehne z domu, zatím co ty si budeš lítat v noci venku a popíjet s kamarády. Já mám taky svoje potřeby“ zavrčela jsem naštvaně. „Tvoje potřeby mě vůbec zajímají, protože ty jsi moje žena a budeš mě poslouchat.“ Vytrhnula jsem se mu a ubalila mu facku, jen to mlasklo. „Nejsem tvůj majetek a nebudeš semnou jednat jako z onucí. Do té práce budu chodit a ty mi to nezakážeš“ stála jsem si za svým. Libor vydechnul naštvaně vzduch nosními dírami a poté se usmál. „Fajn, takže když to chceš řešit takhle, od teď se budeš živit jen ze svých peněz, ode mě neuvidíš ani korunu. Ono to tě to trucování přejde hodně rychle. Bylo vidět, že to myslí vážně, protože i když přijel do nemocnice autem, tak sám odjel a já se musela vláčet autobusem.

Cestou domů jsem se v autobuse střetnula s Honzou. Nešlo ho přehlédnout, když na mě nadšeně mával přes půlku autobusu. Protlačila jsem se proto až k němu. „Ahoj Jano“ usmál se a vzal mi tašku s nákupem do ruky. „Ahoj Honzo. Jak se daří?“ zajímala jsem se, protože ve škole jsme se pro jistotu ignorovali. Mohl by tam být někdo, kdo by to řekl Liborovi a už takhle máme dost problémů. „Já se mám dobře, ale ty asi ne co? Ty jsi plakala?“ zeptá se. Je opravdu všímavý, pomyslím si a rychle zakroutím hlavou. „Ne jen mi před chvilkou někdo fouknul kouř do obličeje, víš“ vymluvím se. Honza se rozpovídá o nějaké akci, kterou pořádali jako třída teď na chatě a pařili celou noc. „Představ si, že Sára se tam vysvléknula a skočila nahá do sněhu. Málem jsem se potrhal smíchy, když se tam potom hodinu klepala jako osika.“ Je mi to naprosto jasné, protože Sára je taková, že se k takovým blbostem nechá snadno vyhecovat. „Jedeš domů?“ zeptá se nečekaně, když skoro kvůli našemu drbání zapomenu vystoupit. „Jo vidíš“ plácnu se do čela a chci si vzít svou tašku zpět. „Já ti pomůžu. Není to zdravé, tahat těžké věci“ upozornil mě. Pokrčila jsem proto jen rameny a vystoupila z autobusu. Honza mě dokonce cestou podpíral a já to brala jako velkou pomoc, protože chodníky byly uklouzané a tudíž nebezpečné. „Libor je v práci?“ zeptal se nečekaně. „Ne je doma“ odvětila jsem bez myšlenkovitě. „Cože? A to tě nechá tohle tahat?“ zarazil se Honza. Popohnala jsem ho a vysvětlila mu jak je to teď u nás s prací. „Nemám tedy Libora rád, ale v tomhle má pravdu. Ty jsi v nejhorším stádiu těhotenství a neměla bys pracovat. Hezky si užívej dny bez školy a odpočívej“ poradil mi Honza. „TO nejde, protože já musím něčím to dítě uživit. Teď je to s prací horší a nikdo neví, za jak dlouho ji Libor sežene“ stála jsem si za svým. Proto Honza pokrčil jen rameny a na začátku naší ulice zastavil. „Já bych tě doprovodil až před dům, ale nechci ti dělat zlo. Měj se krásně“ popřál mi a lehce mě pohladil po tváři. „Díky moc“ usmála jsem se a políbila ho na tvář. Zasloužil si to!
Jakmile jsem otevřela dveře na chodbu zarazila jsem se, protože na chodbě bylo spousty bot a hlasy se nesly celým bytem. Vyzula jsem se proto a tiše přišla do jejich společnosti. „Ahoj“ pozdravila jsem jakési tři kluky sedící u stolu a bohatě si hodovali chlebíčky a alkoholem. „Kde je Libor?“ zeptala jsem se zvědavě. „V ložnici“ zasmál se jeden z nich a proto jsem upustila tašky a přímo vletěla do ložnice. Libor seděl na posteli a přepočítával si peníze v dlani. „Libore?“ upozornila jsem na sebe. Konečně si mě všimnul a zamračil se. „Co tady chceš? Jsem si myslel, že budeš u tatíčka. Máme s rukama trochu mejdan, takže se buď přidej, nebo někam zalez a neruš“ vyrukoval a opustil ložnici. Jen v mrákotách jsem se posadila na postel a začala opět brečet. Co se to sakra děje?
Všichni tři vypadnuli kolem osmé večer, což jsem poznala podle třískání dveří od bytu. Vylezla jsem proto z ložnice a šla se podívat na spoušť. Málem mě položilo, když jsme viděla, že jídlo z tašky leželo na stole a bylo napůl snězené. Sebrala jsem si proto jen věci pro miminko a ten nepořádek mu tam nechala, nebudu blbá a uklízet to nemíním. Raději jsem zalezla do obývacího pokoje a pustila si počítač. Na ICQ bylo přihlášeno spousty kamarádů, takže jsme s nimi chvilku poklábosila a hned si spravila náladu. Až když začalo miminko burcovat moje břicho, odpojila jsem se a s horkým čajem a sušenkami se přesunula do ložnice. V televizi dávali nějakou prkotinu, takže mi nedalo práci během ní rychle usnout.

Ani ráno jsem vedle sebe Libora nenašla, takže jsem vstala a připravila se do práce. Nemíním si hned první den připravit špatný vstup pozdním příchodem. Jako vhodné oblečení jsem považovala černé kalhoty a bílou tuniku, která odkrývala jedno moje rameno, tudíž to působilo elegantně, ale i trochu sexy. Zamknula jsem byt a vydala se na zastávku. Ovšem hned v přízemí mě čekalo překvapení. Libor ležel opřený o dveře a spal. „Libore?“ snažila jsem se ho vzbudit. „Libore“ zatřásla jsem s ním více a konečně se probral. „Co tady ležíš? Nevidíš, jakou děláš ostudu? Okamžitě se seber a jdi domů“ přikázala jsem mu naštvaně, protože jsem se šíleně styděla. „Dej mi pokoj“ odstrčil mě a proto jsem pokrčila rameny a šla, jak jsi přál. „Jano“ zavolal mě po chvilce a proto jsem se vrátila a čekala, co bude. „Uděláš mi ještě kafe, než půjdeš“ požádal mě šeptem. „Tak jo“ zželelo se mi ho a čekala jsem, až se vyškrábe na nohy.
Do práce jsem to stihnula jen tak, tak. Ovšem paní účetní byla skvělá ženská, takže nad tím mávnula rukou a klidně si se mnou při kafi hezky popovídala. Poté mi ukázala kde, co zapisujeme a jak postupovat, abych se do toho zbytečně nezamotala. Chvilku nade mnou seděla, ale když viděla, že mi to jde, vrátila se do svého kanclíku a zbytek dne nevystrčila nos.
Odpoledne po pracovní době jsem se vydala za tátou, ovšem doma jsem ho nezastihnula, takže jsem se hezky projela autobusem až k našemu sídlišti. Překvapením pro mě bylo, když Libor čekal na zastávce. Samozřejmě mě to potěšilo a začala jsem se radovat, že si vzpomenul. Bohužel zatímco já jsem vystupovala, tak Libor nastoupil a aniž by si mě všimnul tak odjel. To bylo překvapení, protože Libor autobusovou dopravu nenávidí a vždy si bere auto. Doploužila jsem se proto domů a pohled na nepořádek v kuchyni mě ujistil v tom, že se jen vyspinkal a šel si znovu užívat. Proto jsem se pustila do uklízení já, ono se totiž ten pach nedal vydržet.