Špatné zkušenosti lásky

6. Noční dobrodružství

Dny utíkali jako vody a já se do práce zapojila na 100%, takže když mi přišla výplata na účet, byla jsem nesmírně ráda. Ihned jsem si vybrala peníze a šla nakupovat nějaké krásné oblečky, které jsem měla vyhlédnuté za výlohou dětského světa. Překvapením pro mě bylo, když mě u pokladny obsluhovala ta čůza z Liborovy práce. „Ahoj“ pozdravila mě kamarádsky. „Ahoj“ odpověděla jsem. „Jak se má Libor?“ zeptala se zvědavě. „Má se dobře“ odvětila jsem a naskládala věci do tašky. „Koukám, že už to máš za pár co?“ chtěla mě pohladit po vystouplém bříšku, které se mi dralo z kabátu. „Taky se moc těšíme“ odtušila jsem a rychle odešla z obchodu. Mohla jsem ho také vyškrtnout z oblíbených, když je tady ona.
Cestou domů jsem se stavila ve škole, protože podle mé paměti měli mít právě velkou přestávku. Zavolala jsem proto telefonem Sáru ven, abychom si popovídali. Sára měla lepší nápad a společně jsme zalezli do čínské restaurace na nějakou baštu. „Moc ti to sluší“ pochválila mě, když jsem si sundala kabát. „Díky, ale už aby to bylo venku. Cítím se jako bagr a dělá mi problémy vstát“ postěžovala jsem si. „Co Libor? Už má práci?“ zajímala se. „Ne zatím nic nesehnal, i když běhá celé dny po firmách“ vzdychnula jsme si. Sáře proto došlo, že žijeme s mojí výplaty. „Jo je to tak, už mu moje peníze nevadí. Dokonce mě občas vyzvedne v práci“ odvětím, abych se nebavila o tak nepříjemných věcech, změním téma na školu. Sára mi proto vypráví, jak byly na nějaké exkurzi se školou a co všechno se událo a já se opět s chutí zasměji.
Když jí jdu doprovodit ke škole, zahlédne nás Honza a ihned mě přijde pozdravit. „Vracíš se nějak brzo“ zasměje se. „Nech si zajít chuť. Janička pracuje jako pilná včelička“ odpověděla za mě Sára a všichni jsme se tomu zasmáli. Smích mě však brzy přejde, když uvidím Libora, jak se potácí na protějším chodníku ještě s jedním klukem. Poznám, že je to ten, co seděl onehdy u nás. Vůbec si nás nevšimne a zapadne do baru vedle čínské restaurace. „CO tady dělá?“ zeptám se v mrákotách. „Třeba sháněl práci a konečně se mu to povedlo. Šel to oslavit s kamarádem“ navrhne Sára, ovšem sama tomu nevěří, protože tenhle bar je spíše pro gamblery, kteří hrají automaty. „Jestli chceš, můžeme se vrátit do čínské, přes to sklo vidíš do baru“ navrhne mi automaticky. „Ne díky, raději to vědět nechci“ odmítnu její snahu a rozloučím se s nimi. Sára mi mávne a zaleze do školy, ovšem Honza mě po pár krocích dohoní a zastaví mě. „Jestli něco potřebuješ, tak klidně zavolej“ řekne a chytne mě za ruku. „Dík“ kývnu, protože na zastávce stojí autobus, rychlím krokem, k němu zakormidluji. S položenou rukou na skle se rozloučím s Honzou, který mě zaraženě pozoruje.

Tentokrát si na Libora počkám do noci, abych sis s ním promluvila. Dlouho jsme se míjeli, takže je na čase probrat naši situaci. Dočkám se ho až kolem půlnoci, takže jsme oba stejně utahaní. „Libore, musím s tebou mluvit“ zastavím ho, když chce automaticky vejít do koupelny. „Nemám náladu“ odvětí naštvaně a chce zavřít. Strčím mu tam nohu a nenechám se odbýt. „Fajn, ale zrychli“ požádá mě a společně odejdeme do obývacího pokoje. „Dneska jsem tě viděla jít do herny odpoledne. Byla jsem u školy a dost mě to překvapilo. Ty jsi nebyla na pohovoru?“ zajímala jsem se. Libor si promnul obličej a usmál se. „Nebyl, ale mám dobrou zprávu. Budu podnikat s jedním kamarádem. Otevřeme si totiž přesně takovou hernu, víš, jak to vydělává, dneska jsme se tam byli zeptat.“ S otevřenou pusou jsem zůstala koukat, to je mi tedy opravdu novinka. „Jak dlouho už to plánuješ prosím tě?“ zeptala jsem se zmateně. „Vlastně ode dneška“ pokrčil rameny a chtěl se zvednout. Opět jsem ho zastavila a donutila sednout. „Libore, tohle není nejlepší způsob na podnikání. Vždyť tyhle automaty okrádají lidi, copak chceš být jako zloděj?“ Ani jsem netušila, jak ho to rozčílí, protože se najednou rozmáchne a dá mi facku, až sebou smýknu o roh sedačky. „Tohle už neříkej, nejsem zloděj a nebudu. Ještě se mi omluvíš, až budeme milionáři“ zavrčel a opustil obývací pokoj. Uvědomila jsem si, že mě uhodil a cítila jak mi modrá oko. S naprostou zlostí jsem proto vytočila Sářino číslo a dožadovala se, jestli můžu přespat. „Moc mě to mrzí, ale mám pánskou návštěvu. Nečekala jsem to“ omluvila se mi. „Jo v pohodě, já to vymyslím jinak“ uklidnila jsem jí a vzpomněla si na Honzu. On mi přece dneska pomoc nabízel, tudíž jsem si zabalila pár věcí do tašky a zamířila na zastávku.
Jezdit v noci je docela o hubu, pomyslím si, když do tramvaje nastoupila banda cikánů, kteří v podnapilém stavu začali ničit sedačky. Tedy do doby než si všimnuli mě a jeden z nich si přisednul. „Ahoj maličká“ usmál se a vzal mezi prsty můj pramínek vlasů. Schválně jsem ucuknula, abych mu naznačila nezájem. On se však zasmál a objal okolo rameny. Chvilku jsem sebou trhala, ale to už okolo mě stáli i ostatní. Byla jsem naprosto v pasti, nejen že mám modré oko, ale ještě budu znásilněná. Pomalinku jsme se blížili k zastávce, kde jsem měla vystoupit, ale když jsem chtěla vstát, zase mě strčili zpět na sedačku. Jen jsem se modlila, aby na mě Honza podle zpráv čekal, jak sliboval. Pamatuji si, že jeho dochvilnost, byla jeho slabou stránkou.
Konečně jsme zastavili na zastávce a já ho zahlédnula, jak se rozhlíží a snaží se mě zahlédnout. Konečně si mě všimnul v tramvaji a bez váhání naskočil. „Nějaký problém pánové?“ zeptal se s klidem. „Copak panáčku“ vstal ten hlavní a postavil se přímo proti němu. „Nic, jen bych si rád odvedl přítelkyni. Bude každou chvilku rodit, víš?“ odvětil Honza. Cikán se jen ohlédnul, když viděl moje velké bříško, uhnul mu a já se Honzovi ruky chytnula přímo zběsile. S radostí jsem se mu schoulila do náruče a nejraději bych brečela.

Honza mě dovedl k nim domů. „Nerada bych nějak obtěžovala. Je to jen dnes, zítra půjdu k tátovi“ oznámila jsem mu na chodbě. „V pohodě, mamka ví, že přijdeš“ mávne nad tím rukou a zavede rovnou do obývacího pokoje. Tam sedí paní Veselá a pan Veselý. Jakmile mě zahlédnou, neváhají vstát a jít se přivítat. „Ahoj Jano, to je k nám návštěva“ usměje se paní Veselá. Pan Veselý se zachová jako gentleman a odebere mi kabát. Teprve teď si všimnou bříška vyčuhujícího pod svetrem. Paní Veselá se překvapeně podívá na Honzu a ten jen pokrčí rameny a požádá ji o dva čaje. Mě si zatím odvede do pokoje, protože se cítím dost trapně.
Seděla jsem v pokoji a vzpomínala na chvíle, kdy jsme spolu koukali na filmy. Při pohledu na postel ve mě zatrhnulo. „Děje se něco?“ zeptal se Honza, když přišel se dvěma hrnky čaje. „Ne jen vzpomínám“ přiznala jsem a jeden šálek přijala. „Dojdu ještě pro něco k jídlu“ oznámil mi a odešel. Usrknula jsem horkého čaje a přesunula se k nástěnce, kde byly vyvěšené fotky. Na jedné jsem byla já s kopretinou za uchem, tak bezstarostná a šťastná. „Jano“ ozvala se paní Veselá a vstoupila do pokoje. „Dobrý večer“ pozdravila jsem ji znovu překvapeně. „Omlouvám se vám, za to civění, ale Honza mi neřekl o vašem stavu“ omluvila se. „To je v pořádku, já se omlouvám za to nečekané vpadnutí. Jen jsem dneska potřebovala přespat mimo byt. Nějak jsme se nepohodli s přítelem“ svěřila jsem se jí. Paní Veselá ke mně přistoupila a pohladila po bříšku. „Bude to chlapeček“ oznámila mi s úsměvem. Také jsem se usmála, pak však přišel Honza a paní Veselá nás nechala o samotě.
Povídali jsme si jako za starých časů, dokonce pustil nějakou videokazetu, kterou nahrával na našem prvním výletě pod stan. Tenkrát to neskončilo moc slavně, protože začalo tak šíleně pršet a stan se nám promáčel a mi noc strávili pod skálou. Na záběru je právě jak se hrabu ze stanu a strhnu sebou i tyčku, která držela přídavnou stříšku. „Tedy byla jsem jako slon z porcelánu“ zasměji se pobaveně. „Náhodou to bylo prima“ šeptnul Honza a chytnul za ruku. Ucuknula jsem, takže dále nenaléhal a zase jsme v tichosti koukali na obrazovku. Na konci videokazety byla moje přísaha, kterou jsem udělala na jedné silvestrovské párty úplně opilá. Slibovala jsem tam, že Honzu miluji nadevše a nikdy ho neopustím. Potom co se televize vypnula, jsem se cítila hrozně trapně. „Jdi se vykoupat. Já rozestelu postel“ navrhnul mi Honza s klidem, proto jsem čapnula batoh a zmizela.
S Honzou jsem se srazila ve dveřích od pokoje. Vracela jsem se do pokoje a on zase vycházel s peřinami pryč. „Jdeš spát na gauč?“ zeptala jsem se překvapeně. „Jo, nebudu tě rušit“ usmál se. Byla jsem ráda, že to tahle bral a já ho nemusela o soukromí požádat sama. Bylo by to trochu moc, po tom všem co mi pomohl. Do pokoje se však ještě vrátil, když jsem se natírala krémem po celém těle. Zastavil se ve dveřích a pozoroval mě, jak si krémem snažím namazat místa za krkem, ale moje dlouhé vlasy se mi tam nebezpečně pletly. Přiskočil proto a vlasy nadzvednul. Neušlo mi, že si ke mně přičichnul a zavřel při tom oči. „Děkuji“ řekla jsem tiše, abych ho vrátila do reality. „Jasně, takže dobrou noc. Kdybys měla žízeň nebo třeba něco potřebovala, klidně zabouchej. Nebudu stejně asi moc spát“ přiznal se bez okolků. Kývnula jsem, takže jakmile opustil pokoj, pro jistotu jsem se zamknula. Nevím, jestli jsem se bála Honzy. Spíše jsem se bála, abych neudělala hloupost já.