Sometimes goodbye is 2nd chance

Každému z nás se už nejméně jednou stalo, že jsme zvažovali, jestli má cenu se probudit, vstát z postele a vrátit se tak do reálného života, který má většinou pramálo společného s tím vysněným.
Holčičky už od útlého věku touží být nádhernými princeznami, nehledě na to, zda jimi vůbec můžou být. Chtějí mít bezchybný život, najít prince, který bude nejlepší mezi všemi, provdat se za něj a žít šťastně navěky věků. Ano, i já taková chtěla být. A není tomu ani tak dávno, co mě okolní záležitosti přiměly pochopit, že tohle opravdu nebude procházka růžovým sadem…
Ztráta iluzí bolí. Ale co když vám někdo vezme i vaše sny? Budete se za ně bít a uděláte pro ně všechno, nebo přijmete život, který pro vás zařídil někdo jiný? Radím vám dobře se rozhodnout. Nenechte sebou cloumat tak, jak chtějí ostatní. Není to nic příjemného, to říkám na rovinu. Pocit, že jste něčí loutka v jeho dokonalém představení a že si s vámi může dělat, co uzná za vhodné, není zrovna to, co bych komukoli přála zažít.
Samozřejmě mě můžete ignorovat, je to vaše volba, ale nechci být tou, o níž nakonec budete tvrdit, že měla pravdu…

***

Měla jsem pocit, že se můj žaludek samovolně hýbe i když jsem ležela klidně. Hlava mě neskutečně bolela a předchozí večer jsem si pamatovala jen do druhé hodiny ranní. O tom, co se dělo potom, jak jsem se dostala do svojí postele a proč mám na sobě noční košilku, když jsem byla ve stavu, že bych si sama nezvládla zavázat ani tkaničky, jsem neměla ani ponětí.

***

Byl to právě Ben, kdo mi pomohl dostat se z toho ven a začít znovu žít. Ale nebylo to poprvé, kdy tu byl pro mě, jak s oblibou říkal. Udělal toho pro mě hrozně moc. Byl tu pokaždé, když se mi něco nepovedlo, když jsem něco podělala nebo když jsem si potřebovala postěžovat, jak mě moji rodiče štvou tím, že mě nutí do všeho, co já dělat nechci.

***

„Buď jsi to včera hodně přehnala, nebo jsi ztratila pojem o čase. Ale vzhledem k tomu, že jsem tě viděl před tím, než jsi šla dneska spát, přisuzuji to k první možnosti,“ bavil se pro změnu on mojí nevědomostí.
„Počkej, tys mě ráno viděl? Jak to? A mimochodem, tobě si nikdy nestalo, žes to přehnal?“ vytáhla jsem zpod sebe polštář, na němž jsem ležela a praštila jsem jím Bena po hlavě.
***

„Tak i alespoň řekni, jak je možný, že jsi mě ráno viděl,“ žadonila jsem a on po chvíli povolil.
„Poděkuj svým kamarádkám. Když mi některá z nich volala, a která to byla vážně díky opilému hlasu netuším, spal jsem. Probudilo mě vibrování mobilu na nočním stolku. Viděl jsem tvoje číslo, tak jsem se lekl, co v tuhle chvíli můžeš potřebovat. A po vyjasnění situace, že jsi tak opilá, že tě takhle nemůžou posadit do taxíku a nechat napospas tvým rodičům, jsem nasedl do auta, dojel pro tebe a odvezl tě sem“
„Už mi to začíná zapadat do sebe,“ usmála jsem se spokojeně, ale potom jsem se ihned zarazila. „Počkej, to znamená, že to tys mě převlíkal?!“
„A proč tak šílíš?“ začal se znovu smát, ale já ho praštila do ramene takovou silou, že toho nechal.
„Proč tak šílím? Nenapadá tě proč?!“ zvýšila jsem hlas a nasadila jsem nepřátelský výraz.
„Ne, nic mě nenapadá. Nemáš proč šílet. Pokud si dobře pamatuješ, viděl jsem tě i nahou. A ne jednou...“ ztišil hlas a díval se mi zpříma do očí. Bylo to nepříjemné, vědět, že má pravdu.
„Dětství sem netahej, Benjamine…“ uhnula jsem pohledem, využila jeho nesoustředěnosti a převalila ho na záda.

***

„Ty moc dobře víš, že to nebylo, když jsme byli děti,“ koukal se na mě tím svým pohledem, který jsem tak moc nenáviděla a zároveň tak zbožňovala. Dokázal mě díky němu pěkně vytočit, ale i vyburcovat k tomu, po čem tak toužil. Proto jsem se tomuhle pohledu snažila mermomocí vyhýbat. Jenže někdy to prostě nešlo. A to bylo přesně to, o čem mluvil…
„Musíme to sem teď tahat?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na hodiny na DVD přehrávači v jedné z polic u televize.

***

„Val, neber to špatně, ale kam se poděla ta sebevědomá Valerie jdoucí si bez podmínečně za svým cílem?“ zeptal se a já mu věnovala zvláštní pohled.
„To jsem se tolik změnila?“ položila jsem mu otázku, ale na odpověď jsem čekat nemusela. Z jeho očí jsem vyčetla pravdu.
„Ne, neodpovídej. Bylo by horší to slyšet nahlas. Takhle si můžu myslet, že si třeba každej myslíme něco jiného,“ zakroutila jsem hlavou a podívala se na cereálie plovoucí v teď už čokoládovém mléce.

***

„Tak ostatním pověz, jak sis na jednom z Georgeových slavných večírků užila s hostitelem svoje poprvé!!!“
Pokud se na nás někdo před tím nedíval, v tu chvíli nám věnovali pozornost naprosto všichni. Každý, kdo tam byl věděl o tom, jak je to mezi mnou a Benjaminem a k čemu jsme my dva směřovali. A nikomu neuniklo to, jak si na tom naši rodiče zakládají.

***

„No, nejsme my to dokonalá dvojice?“ začal se smát, ale já se nepřidala. Opět jsem si hořce uvědomila, jaká je skutečnost.
„Dokonalá nedokonalá. V obou případech se tak musíme alespoň tvářit, jinak by to naši rodiče těžce nesli,“ zakroutila jsem hlavou. Objala jsem toho skvělého muže vedle mě, ale očima jsem se stále dívala na náš odraz a nasadila jsem šťastný zamilovaný výraz.
„Tak co, jak se tvářím?“ zeptala jsem se sladce.
„Tváříš se jako mrcha, která čeká na využití situace a převzetí kontroly zpět do svých rukou. Nebo by šel tvůj výraz popsat jako výraz poslušné holčičky, která se přetvařuje před svými rodiči. Můžeš si vybrat.“