Špatná zkušenost lásky

7. OD desíti k pěti

Probudila jsem se a podívala na budík, který byl položený na nočním stolku. Málem jsem vyskočila z kůže, protože hodiny ukazovali deset hodin. Přišla jsem pozdě, napadlo mě jako první věc, ovšem když mi mimo hodin ukazoval budík i který je den, zase jsem se uklidnila. Bylo mi však hloupé takhle vyspávat a proto jsem vyklouznula z pod peřiny a obléknula si džíny položené na opěradle. Bezmyšlenkovitě jsem si sundala košilku a natáhla se pro podprsenku. V tu chvíli zaťukal někdo na dveře, takže jsem si zakryla poprsí a otočila se. „Už jsi vzhůru?“ zeptal se Honza. „Jo, hned budu“ oznámila jsem mu a rychle navléknula podprsenku a tričko. Vlasy jen tak prohrábnula rukou a šla odemknout. „Pojď na polévku“ pozval mě a táhnul z pokoje. „Ne to nejde, už takhle jsem obtěžovala dost. Musím domů“ vytrhnula jsem se. „Už máš připravený talíř“ dodal Honza klidně a odešel do kuchyně. Chvilku jsem stála na chodbě, poté se s hlubokým nádechem přidala k ostatním. „Dobré ráno“ pozdravila jsem. „Skoro poledne, ale to je jedno. Ve tvém stavu jsem spala pořád“ usmála se paní Veselá a odsunula mi židli. Zasednula jsem k připravenému talíři a nechala si nalít. „To stačí“ zarazila jsem jí při první naběračce. „To ani omylem, musíš jíst. Je to zdravý vývar“ řekl pan Veselý a paní Veselá mi přidala další dvě. Ochotně jsem si od Honzy vzala rohlík a konečně se do polévky pustila.
Jako první jsem měla dojedeno, ač jsem se snažila jíst co nejpomaleji, ovšem takovou dobrotu jsem dlouho neměla. „Bylo to dobré a moc vám všem děkuji za pomoc“ oznámila jsem jim, rozhodnutá jít domů. „Snad zůstanete na oběd. Já kvůli vám dělám kuře s bramborem“ oznámila mi paní Veselá vesele. „Nerada bych vás urazila, ale raději opravdu půjdu“ odmítnula jsem co nejopatrněji. Paní Veselá vstala a popřála mi srdečně spoustu zdaru a poté vyhnala Honzu, aby mě doprovodil. Nemusela ho však nijak extra pobízet.
Společně jsme došli až do naší ulice a přišlo loučení. „Honzo, já ti moc děkuji a nevím, jak bych ti to vrátila“ řekla jsem sklesle. „Nemáš zač. Pokud budeš chtít tak zase přijď, protože kamarádi můžeme být ne, alespoň tajně“ navrhnul. Přijala jsem jeho nabídnutou ruku a pevně ji stisknula. Najednou se Honza nahnul a já čekala, že mě políbí, což by bylo dost odvážné, ovšem on obkroužil prstem mou modřinu, která se mi tak nehezky rýsovala. „Jestli ti ublíží, tak ho zabiju“ dodal a poté odešel. Jen jsem si vzdychnula a mazala domů, abych zjistila, jestli je Libor vůbec doma.

Libor seděl na gauči. Jakmile jsem vešla, vstal. Přišel a stejně jako Honza mi obkroužil modřinu prstem. „Omlouvám se, včera jsem to přehnal“ řekl tiše a objal mě. „Doufám“ odvětila jsem naštvaně. „Kde jsi byla?“ zajímal se zvědavě. „ U Sáry“ zalhala jsem pohotově. Libor neměl podezření, takže mi dokonce připravil čaj a nabídnul se, že pro dnešek o mě bude pečovat. Schválně jsem mu to stěžovala, aby si nemyslel, že si mě jedním obědem usmíří.
Nad zapečenou pochoutkou, kterou připravil, by se rozplynul každý, takže jsem se naklonila a políbila ho na tvář. „Konečně jsi roztála“ dodal pobaveně a přitáhnul si mě na dlouhý polibek. „Dobrou chuť“ popřála jsem mu a nevím, proč vzpomněla jsem si, jak se u Veselých rozděluje kuře. „Chutná ti to?“ zajímal se Libor, proto jsem rychle šoupnula do pusy horké jídlo. Okamžitě jsem to také vyplivnula, protože to bylo horké. „Nechutná?“ zděsil se. Rychle jsem se napila a usmála se, abych zažehnala pohromu. „Ne kdepak je to skvělé, až tak, že jsem zapomněla foukat a šoupla to teplé do pusy.“ Libora to potěšilo, proto mi každé sousto foukal a pomalinku vkládal do úst.
Po vydatném obědě, jsme se přesunuli do obývacího pokoje, kde jsme si lehnuli vedle sebe na rozložený gauč, asi usnul v obýváku včera a koukali na nějaký půjčený film. „Budu muset prodat auto“ řekl najednou. „Cože? Proč?“ zarazila jsem se. „No protože musíme mít nějaký kapitál, abychom mohli koupit ty automaty“ dodal. Došlo mi, že ho nápad s podnikáním ještě nepřešel. „Víš, budeme ho potřebovat, až bude miminko“ namítnula jsem. „To už budu mít lepší“mávnul rukou Libor a políbil mě do vlasů. „Proč ho neprodá ten tvůj společník?“ zeptala jsem se zvědavě. Libor se posadil a ukázal mi nějaký šek, na kterém bylo vypsáno 100 000 Kč. „Tohle mi dal on, prý to dostal za nějaký úraz“ přiznal. Chvilku, jsem ho převalovala v ruce poté, mu jej vrátila.
Jakmile Libor odešel ven, neváhala jsem a zašla do ložnice, abych se o něčem přesvědčila. Převrátila jsem šuplík se spodním prádlem vzhůru nohama, ale šek od mého táty jsem neobjevila. Přesně jak jsem si myslela, ten mi byl podobný. Rychle jsem proto vystartovala, abych zaběhnula k tátovi a on mohl šek anulovat, protože jej napsal na mě i Libora.

Samozřejmě jsem tátovi neřekla o tom, že mi ho Libor vzal, ale svedla to na svou nepořádnost. „To je jedno, tak já nechám vystavit nový“ usmál se s klidem. „Raději bych je měla na svém účtu“ řekla jsem pevně. Proto táta zasednul k počítači a ihned převedl sumu na moje číslo účtu. „Jsi bohatší o sto tisíc“ oznámil mi, když se ke mně vrátil do obývacího pokoje. Mohla jsem si oddechnout. „Kde jsi byl včera?“ zeptala jsem se zvědavě, protože mi neotvíral. „Udělal jsem si radost a vyrazil na pár dní do hor“ řekl vesele. „Sám?“ zajímala jsem se. Táta se usmál a podal mi fotografii s tou paní, kterou měl minule v počítači. „No vidíš“ pochválila jsem ho a fotku mu vrátila do peněženky. Když už jsem načala téma hory, tak se o nich rozpovídal, takže jsem odcházela po setmění, ale za jeho doprovodu samozřejmě.
Přesně jako podle kopíráku nebyl Libor večer doma, takže jsem si napustila plnou vanu a pustila si cd s pomalými písničkami. Chvilku jsem pravidelně dýchala, jako to psali v nějaké brožurce pro těhotné. Dítě se tím uklidní a lépe se potom rodí, tady píšou. Po třicátém nádechu jsem cítila, jak se miminko ozývá, což mě potěší. Náhle však na chodbě bouchnou dveře a do koupelny nakoukne Libor. „Tedy ty jsi krásně roztažená“ pochválí mě a hned mě prstem polaská. „Před chvilkou se hýbal, třeba se to bude opakovat“ upozorním ho. Libor se proto nahne přes vanu, ovšem najednou se sklátí k zemi a začne se smát. „Co blbneš?“ zhrozím a chci vylézt z vany. Libor se zatím vysvlékne a zaleze si ke mně, což není moc pohodlné v tak malé vaně. „Jsi krásná a hrozně mě vzrušuješ“ pošeptal mi roztouženě do ucha. „Jsem jako bedna kytu“ zamračím se a pohladím po bříšku. Libor se nahne a chce do mě vstoupit, ovšem v tom se malý pohne a mě popadne strach. „Ne, takhle ne. Mohlo by to malému uškodit“ odstrčím ho, avšak tak prudce až se břinkne do hlavy. „Co děláš?“ rozčílí se proto a natlačí se na mě zpět. „Libore, tohle není dobrý nápad. Počkej do postele“ poprosím ho zmateně. Ovšem jeho to ani nenapadne a přímo surově mi odtáhne nohy od sebe a než stačím zareagovat, tak do mě tvrdě vstoupí. Samozřejmě je to hrozné a bolí mě to jako blázen, zvláště když se tlačí na břicho a já mám strach o miminko. „Drž“ poručí si dokonce, když se snažím uhnout. Najednou se sesype, což znamená konec utrpení a rychle vylezu z vany. Cítím se všelijak, ale hezky a radostně opravdu ne.
Když se dostaví Libor po chvilce do ložnice za mnou, tak mě obejme. Raději dělám, že spím, než abych dala najevo jakékoliv pocity. „Janičko, miluji tě“ zašeptá mi do ucha. Ani na tohle neodpovím a proto mi vsune ruku pod košilku a stiskne ňadro. Cítím, jak mi vystříknulo mléko a ihned bych se nejraději zvednula a šla se umýt. „Chci tě ještě jednou“ dodá po chvilce a klidně mi začne vykasávat košilku. „Zadrž, to přece nejde. Za dva měsíce rodím, takže by to mohlo malému ublížit“ zaprotestuji. „Neblázni, přece mi neodepřeš tuhle jedinou radost“ zasměje se pobaveně. „Prostě ne“ řeknu pevně a schválně se přikryji až k bradě. Libor jen zakroutí hlavou a otočí se ke mně zády. „Jsi opravdu hysterka“ přizná nakonec.
V jednu hodinu v noci se vyhrabu z postele, protože nemůžu nějak usnout. Šíleně mě tam dole pálí. Vstanu a jdu si spodek namazat nějakou mastí. Když procházím okolo Liborovi peněženky, kterou má položenou vedle kalhot neváhám a otevřu ji, abych se podívala znovu na ten šek. Teprve teď poznám tátův rukopis a jsem si naprosto jistá, že mi ho Libor ukradnul, když ho vydával za naprosto cizí. Ještě, že jsem si peníze převedla na svůj účet. Když chci šek zase vrátit zpět, vypadne mi k nohám vstupenka. Nedbala bych na ni, kdyby se na vstupence nevystavovala nahá ženská omotaná okolo tyče. I název je mi zcela jasný a proto mám co dělat, abych sebou neseknula. Už vím totiž, na co pořád potřebuje peníze a proč je každý večer pryč. Když to nedám já, tak jiná ochotně.