Špatná zkušenost lásky

8. Poslíčkové

Honza po mojí společnosti zatoužil docela rychle, takže se semnou telefonem domluvil, kde se sejdeme. Docela jsem se těšila, protože po týdnu být zavřená doma a kromě práce nechodit nikam mě nebavilo. Podle jeho plánů jsme měli vyrazit do Zoo, abychom zabavili i miminko, blázen prostě. Libora jsem se ani neptala, vlastně jsme se míjeli ve dveřích, s tím jeho podnikáním to začal rozjíždět ve velkém, což jsem nechápala, když šek nešel proplatit, ale to mi bylo celkem jedno, alespoň jsme se nehádali.
Celá natěšená jsem se dostavila na domluvené místo dřív než Honza. Zaběhnula jsem si proto do trafiky pro žvýkačky, aby mi nepáchnulo z úst po dnešním obědě. Jakmile jsem vyšla z trafiky, všimnula jsem si Honzy, jak se zmateně rozhlíží na všechny strany a pozoruje autobusy, které na zastávku přijíždějí. Chvilku jsem ho jen pozorovala a docela mě to bavilo. Už dlouho po mojí společnosti netoužil tak moc jako on. „Ahoj“ připlížila jsem se k němu zezadu. „Kde se tady bereš? Já myslel, že nepřijedeš a ty už jsi tady byla co?“ došel mu můj pobavený úsměv. „Neboj, bylo to milé“ poplácala jsem ho po zádech a pořádně se s ním pozdravila. Honza mi do ruky šoupnul tabulku čokolády a pokrčil jen výmluvně rameny. Pamatoval si, že jím jen hořkou a proto jsem ji rozbalila a ihned mu řadu kostiček darovala. „Já se ráda dělím“ pokrčila jsem tentokrát rameny já a myslím, že jsme tak dokonale rozbourali rozpaky mezi námi.
Největší sranda nastala při placení vstupného u brány, protože nejen, že jsme se pohádali, kdo jej zaplatí, ale poté co vyhrál Honza a došel k pultu a dokonale zblbnul obsluhu. „Dvakrát dospělý a jedno dítě“ řekl holce za pultem. „Prosím? A kde to dítě máte?“ zeptala se zmateně. „No přece tady“ pohladil mi břicho Honza a já se šíleně řehtala, protože jsem sama nechápala, o jakém dítěti to mluví v první chvíli. „To ale nemusí platit“ zarazila se holka zmateně. Honza proto pokrčil rameny a s klidem dodal. „No my bychom nechtěli, nějak naši krásnou ZOO okrást.“ To už nevydržela ani ta holka a začala se smát a dokonce nám k vstupenkám dala zdarma mapu. „Tedy ty jsi mi ale obchodník. Ta holka se ti líbila co? Docela slušná metoda na flirtování.“ Honza jen kývnul a poté podle mapičky naznačil, jak zoo projdeme a na co se nejvíce těší.

Cesta po zoo byla trochu těžší s tím balónem, co jsem táhnula před sebou. Každou chvilku jsme si sedali a odpočívali buďto s pitím, nebo pořádným občerstvením. „Já jsem ti říkala, že to bude na dlouho“ upozornila jsem Honzu, když jsme si podruhé za hodinku sedali. „A já ti zase navrhoval, abys mi ten batoh dala“ vysmál se mi Honza. „S radostí bych to udělala, ale copak můžu“ vzdychnula jsem si a pohladila bříško po celé délce. Honza mě pozoroval a poté položil svou ruku na mou a hladili jsme břicho společně. „Nelituješ toho?“ zeptal se nečekaně. Chvilku jsem přemýšlela, protože před měsícem bych řekla, že ne, ale teď někdy když ležím v posteli sama a ty mateřské věci si užívám taky sama, tak trochu jo. „Možná“ špitla jsem. Honza mě objal okolo ramen a naklonil se tak, že jsme se o sebe opírali čelem. „To je špatně, to dítě za svého tátu debila nemůže. Víš, Jani že ten bar naproti nám vykradli? Prý sebrali spousty peněz a ještě znásilnili tu holku, co tam večer obsluhovala automaty.“ Při té představě mě poleje horko a vzpomenu si na Libora a jeho stupidní nápad s tím, že budu u nich moci pracovat, jestli budu chtít. Po tomhle co jsem slyšela ani omylem. „Na co myslíš?“ všimne si mojí zamyšlenosti Honza. „No na Libora“ přiznám tiše. „Já jsem si taky myslel, že to udělal. Jenže zase takový vůl to není, neboj“ řekne nečekaně Honza. Rychle se vzpamatuji. „Cože? Jako že Libor by to měl vykrást. Ten určitě ne, je celé dny ve svém podniku. Rozjíždí taky nějakou hernu“ zasmála jsem se jeho domněnkám. Honza se neurazí a naopak mě vybídne, abychom pokračovali v cestě a takové problémy nechali policistům.
Po pěti hodinách opustíme ZOO naprosto vysmání a unavení. Prostě zralí do postele, ovšem Honza o spaní nechce ani slyšet a místo toho zajdeme do mléčného baru na kraji města. „Do normální hospody bych tě netahal, ten kouř by nedělal malému dobře“ upozornil mě. „Jo to je dobře, už takhle je dneska nějaký divný. Pořád kope neřád“ zasměji se v autobuse přilepená těsně k němu, protože ze ZOO cestuje spousty lidí. Nevím proč, ale jeho blízkost mi dělá dobře, takže sama od sebe mu nečekaně obtočím ruku kolem pasu, jako že se přidržuji. Honza nijak nereaguje a dál se kouká kamsi za mě z okna. Já pozoruji jeho a chápu, proč jsem se do něho zamilovala hned první den, co jsem vešla do školy. Jeho hnědé oči, které dokážou pohladit. Jeho nagelované vlasy a hlavně jeho úsměv, který rozdával na všechny strany. „Děje se něco?“ všimnul si, že se šibalsky usmívám. Chtěla jsem odpovědět, že nic, ale břichem mi projela taková bolest, až jsem vykřiknula. „Bože můj“ zhrozil se Honza a začal vyhánět dva kluky, kteří si seděli na sedačkách, aniž by je napadlo mě pustit. „Sedni si a dýchej, to ten vzduch“ povzbuzoval mě Honza vyplašeně. „Dobrý, to bylo jen silnější kopnutí“ uklidňovala jsem ho spíše já. Honza si otřel čelo a podal mi láhev s pitím. Postupně mě bolest přecházela, takže na Holešovicích jsem šla jako naprosto čerstvý člověk. „Tohle mi nedělej“ pohrozil mi Honza, když jsme se dostali ze zatuchlého autobusu ven. Nevím proč, ale přišlo mi to děsně vtipné.

Mléčný bar byl kvůli havárii vody zavřený, takže nezbylo nic jiného než si udělat vlastní koktejl. „Jdeme k nám. Libor chodí domů v noci“ navrhnula jsem zcela bezproblémově. „Kdepak. Nehodlám pokoušet štěstí, už tohle setkání je dost nebezpečný ne?“ odmítnul Honza. „Jsi srab, ale dobře co tedy budeme dělat“ zasmála jsem se a nechala volbu na něm. „K nám. Je tam klid, naši jeli na svatbu“ pochlubil se. Zahrála jsem si na kliďase a souhlasila s jeho nápadem.
Jakmile jsem mu chtěla doma pomoci s jakoukoliv přípravou koktejlu, poslal mě pryč. „Já, ale nechci být přebytečná“ zlobila jsem se, když mi sebral i banány, abych se prý nepořezala. Mohla jsem se skoro urazit, protože to znělo, jako bych byla nešika. „Tak alespoň budu pouštět mixér“ prosila jsem ho urputně. Honza byl však jako skála a poslal mě pokaždé pryč. Nakonec jsem se tedy sebrala a odešla do jeho pokoje. Sedět v obývacím pokoji sama mi přišlo divné. Jen co jsem otevřela dveře tak jsem zůstala překvapeně koukat, protože jeho nepořádek, na který jsem byla po těch dvou letech zvyklá, byl pryč. Všude byl utřený prach, postel ustlaná, ale hlavně nástěnka byla jiná. Všimnula jsem si nové fotky uprostřed. Byla jsem na ní já ve svatebních šatech, když jsem se fotila před radnicí. Sice doma taky takovou mám, ovšem tahle vypadala skvěle, protože byla černobílá a pod ní nápis KDYŽ JI MILUJEŠ, NENÍ CO ŘEŠIT.
Seděla jsem na posteli a čekala, kdy přijde Honza. Jen co vstoupil do pokoje, zarazil se, protože jsem fotku držela v ruce a čekala, co mi k tomu řekne. Honza však odložil koktejly na stůl a fotku mi zase sebral a připíchnul zpět. „Co koukáš, to přece víš, že jsem tě nepřestal milovat“ usmál se. „Já to vím, ale neměl bys to dávat najevo. Já přece mám manžela a čekám jeho dítě. Ty jsi skvělý kluk a …“ nestihnula jsem dopovědět, protože Honza mi položil ruku na pusu a poté mě políbil. Byla to největší hloupost, jakou mohl udělat, ale já jsem ještě hloupější, protože jsem mu vyhrnula tričko a poté mu jej svléknula úplně. Ani nevím jak, ale během chvilky jsme byly nazí a milovali jsme se. Hezky opatrně, abychom maličkému neublížili. „Miluji tě“ šeptal Honza, když jsem vedle něho ležela v objetí. „Já tebe taky“ přiznala jsem a po tváři mi stekla slza. Nedalo se už lhát, ten měsíc od svatby se děsně moc změnilo, takže tím pádem i moje city. „Zůstaneš semnou?“ zeptal se naléhavě. Otočila jsem se k němu čelem a pohladila ho po tváři. Viděl mě, že pláču a proto mi slzu otřel prstem a dodal. „Nechci, abys tady zůstala teď ležet, ale aby sis to vyřešila nejprve doma a poté se vrátila. Tady budeš mít dveře vždy otevřené.“ Jeho nabídka byla skvělá a asi bych neváhala ji přijmout, kdyby se neozvalo bouchání na dveře, které nás oba posadilo do sedu. „Kdo to je?“ zděsila jsem se a začala na sebe rychle rvát oblečení. „Nevím“ pokrčil Honza rameny a natáhnul si na nahé tělo rifle a tričko. Odešel z pokoje a já začala uklízet rozházené peřiny, abych zničila důkazy po milování. Jen co jsem se sklonila, mě opět popadla šílená bolest v podbřišku, proto jsem se složila do postele jako pytel. „Honzo“ zakřičela jsem bolestivě. Náhle se ozvala rána a do pokoje vlítnul Libor. „Libore?“ podivila jsem se a snažila se posadit. Bolest mi to, ale nedovolila a proto jsem ulehnula zase zpět. „Co se ti stalo? CO ti udělal?“ zamračil se Libor a držel mě za ruku, až to bolelo. „Já jsem šla po ulici a začali mi poslíčkové a díky bohu jsem potkala Honzu a ten mi pomohl“ zalhala jsem pohotově. Libor se jen otočil po Honzovi, který s rozbitým rtem došel do pokoje a zavrčel. „Je to tak?“ Prosila jsem Honzu očima, aby nedělal zlo a on zakroutil nesouhlasně hlavou. „Není, pozval jsem jí do ZOO, tam jí to začalo“ přiznal nebojácně. Zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít, ale po chvilce jsem ucítila jen tvrdý náraz a šílenou bolest nejen v břiše, ale i v hlavě.