Once...in Suomi 5

S děsivým řevem motoru jsem zaparkovala před Amadeem a vyskočila ven. Na to, že napadlo asi třicet centimetrů sněhu mi bylo teplo. S pohvizdováním jsem se chystala zamknout a jít do práce, když se za mnou ozval něčí nesympatický hlas.
„Nice car.“ Uchechtla se Megan a pevněji objala Anssiho kolem pasu. Naštěstí moje angličtila byla dost obstojná, takže jsme mohly diskutovat na úrovni…kdybych chtěla a já nechtěla.
„Dík.“ Zabručela jsem. A zalomcovala klíčkem, který se, jak naschvál nechtěl otočit.
„Můžu ti pomo…“ Natáhl se ke mně Anssi, ale Megan mu skočila do řeči.
„Pojďme dovnitř. Je tu příšerná zima.“ Při pohledu na její kraťounkou sukýnku a vykasanou bundičku se nebylo čemu divit. Holka asi nevynikala v zeměpise a nedošlo ji, že ve Finsku bude asi nejspíš zima. Anssi mi věnoval jeden ze svých pohledů, který mi málem způsobil infarkt a odešel. Chtěla jsem položit hlavu na kapotu, ale když jsem si uvědomila, že by mi k ní obličej nejspíš přimrznul, jsem si to rozmyslela. S podivným zakřupáním v zámku jsem konečně zamkla auto a vydala se do Ama.

Whenever your will starts crashing down
That's when you find me.

Lost til you're found
Swim til you drown

Know that we all fall down
Love til you hate
Jump til you break
Know that we all fall down…

Z rádia se zrovna linula písnička All fall down od One republic a já měla chuť se hned ve dveřích otočit a jet domů. Jenže Kimmi už mě uviděl a mával na mě. Hned jak jsem se převlékla jsem se pustila do obsluhování. Netrvalo dlouho a Anssi Kimmimu zaplatil a odešli. Chvíli jsem zůstala civět na dveře jako zhypnotizovaná a nevěděla o světě kolem sebe. Práce volala a tak jsem přestala vnímat čas a začala bezmyšlenkovitě pokračovat. Nevím jestli to trvalo hodinu, dvě, nebo staletí, když se za mnou ozvalo:
„Ahoj.“ Prudce jsem se otočila s tácem v ruce a vrazila do Anssiho. Nebýt mezi námi ten tác, tak jsme si tak zatraceně blízko, až se mi rozklepaly kolena.
„A-ahoj.“ Vykoktala jsem a podívala se mu do očí. „Co tady děláš? Teda. Kde je Megan?“ Nahlédla jsem mu přes rameno. Nervózně se usmál. Nejspíš se mu o té holce moc nechtělo mluvit.
„Letěla zpátky do New Yorku fotit nějaké plavky nebo co.“ Ona odlítla a on přišel za mnou? Vrátil se do Ama jen kvůli mně?
„Aha.“ Cítila jsem, že zase červenám.
„Můžu na bar?“ Kývnul k prázdné stoličce u pultu.
„Jasně.“ Vyhrkla jsem. Nikde jinde bych ho neviděla raději.
Seděl naproti mně asi hodinu. Skoro nemluvil, jen se na mě díval. Byla jsem z toho nervózní, klepaly se mi ruce a pokaždé, když jsme se střetli pohledem, jsme se oba rozpačitě usmáli. Po hodině vstal.
„Musím jít. Ještě dneska něco mám.“ Říkal to tak provinile, jakoby právě páchal smrtelný hřích, tím že mě opouští. Mě to tak ale připadalo. „Uvidíme se.“ Další jeho dlouhý pohled do očí mě dostal do kolem.
„Moc ráda.“ Mávla jsem na něj, když odcházel. U dveří se ale prudce otočil a doběhl zpět k baru. Srdce se mi divoce rozbušilo
„Můžeš mi dát číslo?“ Zeptal se rozpačitě. Zadržela jsem dech a jen přikývla. Rychle jsem na papír naškrábala číslo a podala mu ho. Usmál se na něj, jakoby to byl nějaký poklad, láskyplně jej složil a strčil do zadní kapsy. A pak se ztratil. Zmizel. Stál tam a najednou byl pryč. Stejně nezavolá. To jsem se ale spletla. Zavolal mi za čtyři dny.

Mobil začal zvonit v osm ráno a já se nedobrovolně vyhrabala z postele. Volalo mi neznámé číslo. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to může být v sobotu tak brzy ráno. Stiskla jsem tlačítko přijetí.
„Haloo?“ Zabručela jsem rozespale. Ze sluchátka se nejdřív ozvalo bolestné zaskučení a až pak hlas plný utrpení.
„Ahoj Em. Tady…uch..tady Anssi.“ Pridce jsem se posadila.
„Anssi?“ Musela jsem si odkašlat, protože jsem po ránu byla hrozně ochraptělá. „Jsi v pořádku?“ Nic mi do toho nebylo. Ale cítila jsem za něj zodpovědnost minimálně jako jeho barman.
„Já tě nechci nějak zneužívat, ale…“ Znovu zasténal. V pěsti jsem sevřela roh peřiny. Ničilo mě, když trpěl.
„Co se stalo?“ Vyhrkla jsem prudce.
„Mohla bys ke mně přijet? Jsi jediná, koho znám, kdo bydlí blízko a je doma.“ Sice jsem jeho vysvětlení moc nepochopila, ale okamžitě jsem souhlasila. Nadiktoval mi svoji adresu a popsal, kde je schovaný klíč. Měla jsem o něj hrozný strach a tak jsem na sebe rychle naházela oblečení vyčistila si zuby a vypadla z bytu. Katy jen vystrčila hlavu ze dveří a zase ji zastrčila.
„Blaaazne.“ Zaskučela.

Auto mi najednou připadalo tak strašně pomalé, když jsem si uvědomila, že Anssi někde trpí a já se táhnu jako šnek přes město. Zastavila jsem před domem v jedné lepší čtvrti a vběhla do vchodu. Pod květináčem na poličce jsem nahmatala klíč a odemkla. V bytě bylo šero a ticho. Snažila jsem se uklidnit dech, který se mi zrychlil při běhu do schodů.
„Anssi?“ Potichu jsem našlapovala a rozhlížela se. Hledala jsem jakoukoliv přítomnost ženské.
„Tady jsem, v ložnici.“ Ozvalo se tiše z bytu. Naprázdno jsem polkla. Anssi v ložnici a já za ním musím jít. Pomalu jsem šla za hlasem a strčila hlavu do pootevřených dveří. Ležen na velké posteli na břiše, zakrytý jen do půl pasu. Srdce se mi divoce rozbušilo při pohledu na jeho odkrytá záda. Pod kůží se mu rýsovaly vypracované svaly a s každým nádechem se nepatrně vzdouvaly. Dodala jsem si odvahu a vešla dál do pokoje do jeho zorného pole. Podíval se na mě skelným pohledem plným bolesti.
„Jsi v pořádku?“ Dřepla jsem si k němu. Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jak.
„Moc ne.“ Zasténal a tvář se mu stáhla bolestí. „Záda.“ Vysvětlil mi.
„O sakra. Co mám dělat?“ začala jsem zmatkovat. Záda byly pěkný problém.
„Na ledničce je telefonní číslo. Mohla bys…“
„Jasně!“ Vyhrkla jsem rychle.
„Počkej.“ Chytil mě za ruku. Dlaň měl úplně horkou. Znovu jsem si k němu klekla, aby se moc nenamáhal. Slabě se usmál. „Děkuju, že jsi přijela.“ Zůstala jsem na něj chvilku koukat jako smyslů zbavená. Byl tak krásný, když tady tak bezmocně ležel.
Donesla jsem telefoní číslo napsané na kusu papíru a vytočila ho na Anssiho mobilu a přiložila mu ho k uchu.
„Ahoj Antti tady Anssi….No mohl bys přijet?...jo záda….Já vím…dobře.“ Když domluvil, kývnul na mě, že už telefon nepotřebuje a povzdechl si.
„Co jsi dělal?“ Sedla jsem si na zem vedle postele, takže jsme měli obličeje na stejné úrovni.
„Ráno jsem se vzbudil a nemohl vstát.“ Všimla jsem si jak je v obličeji popelavě bledý. Tak moc jsem toužila po tom, abych ho mohla té bolesti zbavit. Ale bála jsem se ho jen dotknout, abych mu neublížila ještě víc. Aspoň jsem vstala a zakryla ho, aby se nenachladil. Potáhla jsem mu přehoz až po ramena a nepatrně ho pohladila po lopatce. Kůži na zádech měl horkou, jako v horečce.
„Megan se ještě nevrátila?“ Musela jsem se vrátit zpět do reality aspoň zmínkou o té holce, která mi tak dráždila nervy.
„Ne“ zabručel Anssi a poplácal na místo vedle sebe. Posadila jsem se tedy na kraj a opřela se o větší polštář. „A doufám, že už se nevrátí.“ Zamračil se a podíval se mi do očí. A já byla zase lapená. Nemohla jsem se odtrhnout a hořela jsem uvnitř. Když už se zdálo, že to nevydržím a podlehnu, políbím ho a nebo budu muset utéct se rozezněl zvonek. Vyskočila jsem jako na pružině a rozběhla se ke dveřím. Když jsem otevřela stáhl se mi žaludek. Na chodbě stál chlap jako hora s pěkně vypěstovaným pupkem a pleškou.
„Zdravím slečinko.“ Kývnul na mě a procpal se kolem mě do bytu. „Tak kde ho máme?“ Rozhlížel se po bytě a drbal se na břiše. Ukázala jsem mu cestu do ložnice a zase si sedla na postel. Antti byl nejspíš nějaký doktor, nebo ošetřovatel, protože si sebou donesl malou tašku, kterou vyložil na postel a už nabíral něco do injekce.
„Teď to trochu štípne kamaráde.“ Vystrčil jazyk, když se soustředil a píchnul Anssimu injekci.
„Nemusíš tu být.“ Podíval se na mě. Okamžitě mě vyděsilo, když jsem v jeho očích viděla strach. „Tohle nebude moc pěkné.“ Zatnul zuby, když mu Antti zase odkryl peřinu ze zad.
„To je dobrý. Počkám tu s tebou.“ Usmála jsem se na něj povzbudivě. Dodala jsem si odvahu a chytila ho za ruku.
A pak začala hotová tortura. Několik okamžiků, když Antti začal s “masáží“ byl Anssi zticha, jen v obličeji chytal nejdříve odstíny rudé až k popelavé a skřípal zubama. Třeštila jsem na dvojci před sebou oči a litovala toho, že jsem neodešla. A pak začal Anssi skučet. Zabořil hlavu do polštáře a bolestí křičel. Volná ruka se mi třásla a tu druhou Anssi drtil ve své dlani. Ale ta bolest mi připadala snesitelná, pokud mu to aspoň trochu pomůže. Masér se změnil v mučitele a nevěnoval sebemenší pozornost té bolesti. Pokračoval si ve své práci. Sevření najednou prudce povolilo. Hned jsem ucítila, jak mě mravenčí konečky prstů, když se do nich vracela krev. Anssi mě pustil a sevřel okraj polštáře. Celý se třásl a jeho bolestné sténání mě mučilo. V očích mě štípaly slzy a když jsem si otřela tvář zjistila jsem, že už víc nemůžu. Pohár přetekl a slané kapky se mi kutálely po tváři. Zvedla jsem se a utekla do kuchyně, kde jsem se zhroutila na židli. Dělalo se mi zle a motala se mi hlava. Stále jsem si opakovala, že nesmím omdlít. Musím zůstat tady a pomoct mu, být tady pro něj. Zabořila jsem obličej do dlaní a dvakrát vzlykla. Připadala jsem si tak hrozně bezmocná.
„Klid.“ Poklepala mi na rameno silná ruka. Prudce jsem se otočila a otřela si slzy. „Už to bude dobré.“ Mrknul na mě Antti a vytáhl ze své tašky malou placatku. Odšrouboval víčko a chystal se přihnout si, když ale uviděl mě, úplně zhroucenou a mimo, tak mi nabídnul jako první. Přihnula jsem si a cítila jak se mi žaludkem rozlévá horko.
„Děkuju.“ Vzdychla jsem. „Nabídla bych vám kafe, ale nevím kde je a jestli tady vůbec je.“ Prohlížela jsem si Anssiho malou kuchyň a neviděla žádnou plechovku, ve které by se mohlo kafe nacházet.
„To je dobrý. Tohle je lepší.“ Zasmál se a přihnul si znovu z placatky. „No joo je to těžký. Tihle kluci sice patří mezi nejlepší bruslaře, ale všechno to odskáčou záda.“ Nakrčil starostlivě čelo a vrátil placatku do tašky.
„Tihle kluci?“ Nechápala jsem co tím myslí.
„No profesionální hokejsti, tím spíš ti reprezentační. Měli by si na sebe dávat víc pozor.“ Zakroutil hlavou a vstal. Zůstala jsem celá zcepenělá sedět. „Vyprovodím se sám.“ Položil mi ruku na rameno a přátelsky se usmál. „Dejte se dohromady. Jo a mohla by jste mu ty záda namazat tímhle? Já už nemám čas.“ Podal mi malou krabičku, mrknul na mě a odešel.
Reprezentace. Anssi je profesionální hokejsta. Medaile z mistrovství světa v plechové krabičce. Co tohle má zatraceně znamenat? Třeba taky nic. Je to možná jen náhoda.
Vrátila jsem se za Anssim, který ležel na posteli stále na břiše a chvěl se.
„Jak je ti?“ Posadila jsem se vedle něj na postel a zase ho chytila za ruku.
„Neublížil jsem ti?“ Prohlížel moje prsty, které už z červené chytaly normální odstín.
„Ne, já jsem v pohodě, ale co ty?“ Byl pobledlý, a propocený a to mu jen přidávalo na přitažlivosti.
„Přežiju to.“ Usmál se a se mnou se zatočil celý svět.
„Myslíš, že vydržíš, když ti namažu ty záda?“ Nechtěla jsem mu totiž působit víc bolesti. I když nic nemohlo být horší, než to co už měl za sebou.
„Jasně, ale nemusíš, já tě nechci otravovat.“ Začal se skoro bránit, ale to už jsem mu pomalu nanášela chladivou mastičku na záda. Jestli tohle přežiju tak pak už všechno.
„Mlč a drž.“ Zasmála jsem se abych trochu odlehčila situaci. Začala jsem mu opatrně pomalu masírovat bolavé svaly. Spíš jsem ho jen tak hladila. „Kdyby to bolelo, tak řekni.“ Naklonila jsem se k němu, ale až příliš blízko, protože mě zase pohltily jeho oči.
„Je to moc příjemné.“ Vzdychl slastně a zavřel oči. Když jsem byla hotová, znovu jsem ho zavrtala do přikrývky a lehla si vedle něj.
„Nepotřebuješ ještě něco?“ Nechtěla jsem jít ještě domů. Bylo mi tady s ním úžasně.
„Řekni něco svoji rodnou řečí.“ Usmál se a čekal.
„Nevím co bys chtěl slyšet.“ Zavrtěla jsem se celá nervózní. Jak to věděl, že nejsem z Finska?
„Nemáš u sebe třeba nějakou knížku?“ Jakoby přesně věděl, že v batohu mám Máj. Sami totiž občas v opilosti předčítal různé básně a nabaloval na to holky. Myslel si totiž, že jako cizinec a básník má větší šanci někoho ulovit.
„Máš štěstí, že trpíš, protože jinak bych se k tomu nenechala přemluvit.“ Remcala jsem, když jsem v batohu hledala schovanou malou knížku. Lehla jsem si vedle Anssiho na záda a odkašlala si.
„Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky…“
Po chvíli jsem cítila, jak si opatrně pohrává mými vlasy. Naskakovala mi z toho husí kůže a svíralo se mi hrdlo, že jsem sotva byla schopná číst dál. Když jsem dočetla, všimla jsem si, že usnul. Jiný by možná vstal a šel si prohlédnout byt, nebo by taktně odešel, ale já z něj nemohla spustit oči, jak si jen tak ničím nerušen oddechoval a víčka se mu občas zachvěly. Jeho pohoda mě tak uklidňovala. Popotáhla jsem mu víc peřinu přes odkryté rameno a bojovala s touhou se ho dotknout. Prohrála jsem na plné čáře. Opatrně jsem natáhla ruku a odhrnula mu pramen tmavých vlasů z čela. Prsty jsem se opatrně dotkla spánku a lehce ho pohladila. Kdyby jen věděl, co se mnou dělá. Že kvůli němu nemůžu v noci spát a naopak spím a sním o něm za bílého dne s otevřenýma očima. Přejela jsem lehce prsty po čele, když otevřel oči. Ztuhla jsem a dívala se mu do očí. Bude se na mě zlobit? Nepromluvil, jen mi položil dlaň na tvář. V žaludku mi explodovala sopka. Horkost se rozlévala po všech orgánech a pálila v každé buňce, když mi palcem lehce přejel přes rty. Dotkla jsem se malé jizvičky na jeho nose.
„Pojď ke mně.“ Zašeptal a přitáhl si mě blíž k sobě. Nemohla jsem popadnout dech, jak jsem byla celý rozechvělá z té blízkosti. Přiblížil svou tvář k mojí. Ztrácela jsem se v jeho náručí a věděla, že tohohle pocitu se už nezbavím. Jeho dlaně se vypálí do mojí kůže jako cejch a oči mě spoutají tak, že už nikdy nebudu volná. Navždy zůstanu nevěrná. Rty už jsme byli tak blízko, že nezbyl žádný kyslík. Jako zašimrání peříčka jsem ucítila, když se svými otřel o ty mé. Nemohla jsem popadnout dech, když lehce políbil můj spodní ret a horkým dechem ho spaloval. Byly to tak křehké doteky, že jsem ani nevěřila že se to děje.
„To nemůžeme.“ Vzdychla jsem tichounce, když se mě chystal znovu políbit.
„Ššš“ Vjel mi lehce rukou do vlasů a rty se dotkl spánku. Zavřela jsem oči, když se mi jeho ruka dostala pod tričko a prsty šimraly kůži a kroužily kolem pupíku. Rozechvěle jsem se nadechla a chytila jeho tvář do dlaní.
„Co mi to děláš.“ Vzdychla jsem když jsme zase spojily rty v hladovém polibku. Byla to chvíle, o které nesměl nikdo vědět. Ani já jsem o tom raději nechtěla vědět. Anssiho ruka pomalu stoupala a dotkla se lemu podprsenky. Tiše jsem zasténala, ale pak najednou jako blesk z čistého nebe mi začal zvonit mobil. Trhla jsem sebou a všechno bylo pryč. Prudce jsem se vymotala z Anssiho rukou, prostěradla a přikrývky a seskočila z postele pro svůj batoh. Skoro se mi chtělo brečet, naříkat a křičet. Vytáhla jsem telefon.
„Halo?“ Cítila jsem na zádech jeho pohled.
„Ahoj lásko. Kde jsi?“ Vivian. On byl ta rána do hlavy co mě vrátila zpět ze sna do reality.
„Ahoj. Promiň, že jsem ti nic neřekla. Jela jsem k Sanně do Nokie.“ Lhala jsem a věřím, že skončím v pekle, jestli existuje.
„Fajn, kdy se vrátíš? Katy s Jannem zase plánujou, že budou vařit.“ Zasmál se do telefonu bezstarostně. Kdyby jen věděl…
„Jasně. Za chvíli jsem doma. Pá.“
Odhodila jsem telefon na podlahu a rozvzlykala se. Položila jsem hlavu na kolena a objala si ji rukama. Anssi se skučením vstal a zezadu mě opatrně objal.
„Odpusť mi to. Je to moje vina.“ Hladil mě jemně po zádech a zabořil tvář do mých vlasů.
„Jak jenom za ním můžu jet a dělat že se…“ Znovu jsem zavzlykala. „…jako že se nic nestalo.“ Anssi se snažil setřít mi slzy, ale já je nahrazovala novými. „Začalo to tím pitomým ránem. Vzbudila jsem se a bylo mi divně. Nevěděla jsem nic. Nevěděla jsem že pracuju v Ama, že Katy je s Jannem tak dlouho, že chodím s Vivianem. Když já ho nemiluju. Nemůžu…“ Mluvila jsem z cesty a pletla věci přes sebe, že jsem nečekala, že mi Anssi bude rozumět jediné slovíčko.
„Klid. Musíš se uklidnit.“ Propaloval mě pohledem a já si všimla že zase bledne.
„Tvoje záda.“ Škýtla jsem plačtivě. Jen zavrtěl hlavou
„Už je to dobrý.“ Syknul a zatnul zuby.
„Ne není.“ Vstala jsem a pomohla mu lehnout si na záda. „Musím jít pryč…“ Povzdychla jsem si, když jsem přes něj přetahovala deku. Chytil mě za ruku a stáhl k sobě.
„Ještě ne. Ještě jsi mi neřekla o čem je ta báseň. Byla krásná.“ Snažil se mě jen udržet u sebe.
„Kdybych ti to řekla, už by se ti nelíbila.“ Když jsem jen pomyslela, jak tragický Máj je. Milostný trojúhelník nedopadá dobře. „Bojím se tě tu nechat.“ Bojovala jsem se s trachem o něj a svědomím.
„Budu v pohodě.“ Zase jsem měla tvář v jeho dlaních a věděla jsem že ho miluju. Tohle je láska, ten pocit v žaludku, který mi chce roztrhat všechny vnitřnosti. Skoro se mi začalo stýskat po lehounkých dotecích motýlích křídel. Ale tohle bylo lepší. Plné ohně a vášně. Neovládla jsem se a políbila ho. Jednou, dvakrát, tisíckrát…A pak najednou jsem jela autem jako smyslů zbavená a nechala to všechno za sebou. Hlavně na mě nesmí nikdo nic poznat. Nejtěžší bude utajit to před Katy.