Divoká kočka 71 - Game over

Marie se vrátila zpátky do Šumperka. Do odletu zbývalo už jenom pár dní. Alice se smířila s tím, že nejspíš dožije sama a bez vnoučat. Ale teď, když už se přestěhovaly do města, tak to měla blíže ke kamarádkám a zrovna špatně se jí také nežilo. Panství se prodalo za velice slušný peníz, takže její standard byl dokonale udržen. Ba co víc, dokonce si pořídila i několik luxusních novinek, na které na panství mohla určitě zapomenout. Kupříkladu vanu s vířivkou a nebo vytápěnou podlahu. Byla tak v rámci možností spokojená a přání své dcery odejít akceptovala, ačkoli po tom, co si vysvětlily tu patálii s dopisy, na což bylo po přestěhování času víc než dost, si byly schopny i vzájemně odpustit a po nějaké době snad bude možné i zapomenout.
Alice už teďka věděla, že ji její dcera má ráda. Vždyť jí byla vděčná za život. A Štěpána si její mateřské lásky byla vědoma vlastně vždycky, ačkoli jí byla projevována velice zvláštním způsobem.
Jen jediná bolest zůstala ve všech. Hořkost a pachuť vraždy Tomáše Vítka. Nade všemi vládla jako stín, i když svět se točil dál a všechno pak zapadlo do nějakých kolejí, po kterých to jakž takž šlo nějak valit.
Nemluvily o tom. Štěpána čas od času přistihla Alici hledět na tátovu fotografii a pak zaznamenala slzy, které jí stékaly po obličeji. Záviděla jí. Slzy tolik ulevují a jí byly odepřeny. Ona plakat nemohla, ač by chtěla.
A tak to společně doklepaly až ke dni odletu. Už jenom pár hodin jí zbývalo. Štěpána se na to těšila. Konečně nechá za sebou všechny vzpomínky, všechny bolesti, strasti, smrt a zoufalství a odletí vstříc světlým zítřkům na Novém Zélandu.
Všechny věci sbalila a přišlo jí, že jich není o moc víc než když sem před půl rokem přilétala. Docela ji to potěšilo. Aspoň nebude mít žádnou nadváhu.
Petr na ni už čekal s limuzínou. On byl jedním z mála luxusních komodit, které si její matka ponechala. Jolanu, coby kuchařku, pokojskou Markétu a Petra, coby řidiče. Ono to ani jinak nešlo, protože Alice by neuvařila ani smažená vajíčka a kdyby se snažila řídit auto, dopadla by jako sedláci u Chlumce. Nebo možná i hůř, protože by s sebou ještě někoho vzala. Takže to takhle bylo vlastně jenom dobře. Ponechala si ty nejlepší a jediné, kterým důvěřovala. Štěpánu to činilo klidnější, protože věděla, že její matka je v dobrých rukou.
Loučení nebylo nijak srdceryvné, ačkoli si obě vzájemně odpustily. Nemělo žádný smysl předstírat vřelé vztahy. Jen se objaly a usmály. Žádné slzy ani hysterické výlevy. Přitom ani jedné z nich to nepřipadalo nucené. Štěpána cítila, že se její svět tady uzavírá.
Ničeho nelitovala. Všechno bylo tak v pořádku, jak jen mohlo být. Byla smířená a spokojená.
Vzala zavazadla a hodila je do limuzíny. Zabouchla kufr auta a připravovala se nasednout. V tu chvíli ale vyšla z domu Jolana. Zastavila se mezi dveřmi a po tvářích jí tekly slzy jako hrachy.
Štěpána k ní rázným krokem přistoupila a z buclatých tváří setřela ty krůpějky smutku.
„Neplakej, Jolo. Já neumírám. Takhle je to všechno správně. Chtěla bych, abys to cítila stejně. Jedu tam, kde mi bude dobře.“
„No tak to odpusť starý ženský přece. Nejsem z kamene.“
Štěpána se usmála a na malý okamžik jí bylo přeci jen líto, že odjíždí. Jestli někoho bude doopravdy postrádat, pak Jolanu. A taky Marii, ale vzpomínky na ni mají hořkosladký nádech. Nejdřív se s tím vším musí poprat a pak se uvidí. Třeba i tak bude líp.
Rychle nasedla do limuzíny, aby nebylo vidět, že se drží jen tak tak.
„Na letiště, Petře.“ Řekla mu, ačkoli si byla vědoma toho, že přesně ví, kam ji odvézt.

A tak jsme na konci příběhu přesně tam, kde jsme začali. Letiště přivítalo Štěpánu mírným oparem, který se udělal po dešti. Začalo pařit sluníčko a na svět byl nesmírně příjemný pohled.
Nechala se odbavit a šla na pasovou kontrolu. Prošla bez potíží dál. Podívala se na světelnou tabuli, kde její let ohlašoval uzavření gateway za 25 minut. Prostě spousta času do odletu a do bezpečnostní kontroly.
Sedla si na jedno z moha sedátek a vytáhla z kabelky mobil. Přeci jen jí to nedalo a vyťukala na displayi zprávu pro Marii. Chtěla se rozloučit. Nic víc. Ale když zprávu poslala, doručenka nedorazila. Měla vypnutý mobil. A nebo už tohle číslo dávno nevlastnila.
Štěpa chvíli litovala toho, že nepožádala Jolanu, aby jí vyřídila rozloučení.
Teď si jen povzdychla a vydala se ke gatewayi. Nejspíš ji to všechno doteklo. Všechny informace a události posledních dní. Dokonce i to, že se vrací na Zéland.
Když už seděla v letadle, připoutala se a zavřela oči. Věděla, že díky tomu, že je v první třídě, tak ji nikdo nebude vyrušovat.
Přesto jí klidu dopřáno nebylo.
„Promiňte, slečno, je zde volno?“ Zaslechla hlas, který ji vzburcoval, ačkoli byl něžný a tichý. Byl jediného člověka na světě, kterého Štěpána kdy milovala.
Mimovolně se jí spustili z očí slzy. *Konečně.* pomyslela si. S každou jednotlivou slzou vždycky něco těžkého odchází a v duši nastává příjemná tichá harmonie.
„Pro tebe bude vedle mě volno vždycky.“
A tak se Marie posadila vedle ní na místo, které pro ni zajistila Jolana hned jak se o Štěpánině odjezdu dozvěděla. Stálo ji to skoro všechny peníze, které si u Vítkových naspořila, ale to už bylo jedno.
Věděla, že Marie chce být s ní. S tou jedinou bytostí na celém světě, o kterou stála.

Konec